Vizovice se na své výročí stěhují do Prahy. Otevírají tu voňavé muzeum

Naše hlavní město bude mít na konci listopadu nové muzeum, a to ne jen tak ledajaké. Vizovická likérka Rudolf Jelínek si ke svému 125. výročí dá dárek v podobě návštěvnického centra značky na Klárově. Dům U Bílé botky, ve kterém dlouhá léta žila herečka Slávka Budínová a který od povodní v roce 2002 chátral, bude tedy mít důstojnou novou roli. Stane se Muzeem slivovice.

Rekonstruovaný objekt by měl sloužit jako návštěvnické centrum, jehož součástí bude interaktivní expozice výroby ovocných destilátů, stylový degustační bar a reprezentativní firemní prodejna. Pro milovníky vizovických pálenek tu bude v podzemí i archiv destilátů a společenský prostor Spolku přátel Jelínkovy slivovice.

Takhle nějak má vypadat Muzeum slivovice v centru Prahy

Obchodní a marketingový ředitel společnosti Miroslav Motyčka k tomu říká, že i když do Česka jezdí spousta turistů a třeba i Jelínkovy destiláty znají, do Vizovic jich mnoho nedojede. A že jim tedy museli jít naproti. A aby vizovičtí nic neponechali náhodě, nechali do základů rekonstruované budovy zabetonovat láhev pětileté slivovice.

Začíná košatá historie

Kraj švestek, to je Vizovicko a přilehlé Valašsko. Ovocným stromům se tu dařilo odjakživa, ale švestky se tu kdysi spíše sušily nebo se z nich vařila povidla, než že by se přetvářely do krásně aromatických destilátů. Ano, byly tu i pálenice, například přímo ve Vizovicích o ní máme doklad z roku 1585. Vlastnil ji a pronajímal šlechtický rod Stillfriedů, ovšem v roce 1860 si ji zakoupil židovský obchodník Aron Eichen z Lipníka nad Bečvou. A u něj v palírně se počíná košatá historie rodu Jelínků, protože sem nastoupil luhačovický rodák Jákob jako zkušený palírník a s ním i jeho syn Zikmund, pozdější otec slavného Rudolfa Jelínka.

Vypadalo to na raketový vzrůst nové firmy, ale mělo to háček – Rudolf byl karbaník. Prý dokonce dvakrát prohrál firmu v kartách.

Je otázkou, nakolik by byl slavný, kdyby Rakousko-Uhersko v roce 1878 neokupovalo Bosnu a Hercegovinu, pravlast slavných bosenských švestek. Všichni o ně najednou měli zájem a ty domácí zůstávaly ležet. Co tedy s nimi? Řešení bylo nabíledni – začala se pálit slivovice ve velkém. Zikmund Jelínek se ve svých třiadvaceti letech stal ředitelem Eichenovy palírny, ovšem to mu nestačilo. Odešel z firmy a v roce 1891 začal plánovat palírnu vlastní. Pro ni si koupil někdejší Pravdíkův hostinec ve Slušovské ulici.

Jako František Koudelka

Jelínkovi se dařilo – můžeme to srovnat s osudem Františka Koudelky z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Rozšířil areál, postavil si obytný dům a narodilo se mu šest dětí. Jedním z nich byl i syn Rudolf. Nicméně zatím firemní palírna ničím nevyčnívala, byla jen jednou z řady dalších, které tu po „invazi“ bosenských švestek vznikly. Například pálenice postavená roku 1895 Rolnickým akciovým závodem ovocnářským. Tohle je hodné zapamatování: Rolnický akciový závod ovocnářský, zkráceně Razov, podle něhož dostala jméno i část Vizovic.

Zakladatel destilérky Zikmund Jelínek. Jeho syn Rudolf měl sice trochu problémy s kartami, ale nakonec pálenkové impérium rozšířil

V roce 1919 dvaašedesátiletý Zikmund Jelínek odchází na odpočinek a o destilerie se začínají starat jeho synové Vladimír a Rudolf. První rozhodnutí byla spíše kosmetického rázu, to když firmu pojmenovali na počest tatínka „Zikmunda Jelínka synové“, ovšem zásadnější bylo, když v roce 1921 zakoupili Razov. Byl kousek za městem, mohl se rozrůstat a navíc byl hned vedle železniční dráhy. Vypadalo to na raketový vzrůst nové firmy, ale mělo to háček – Rudolf byl karbaník. Prý dokonce dvakrát prohrál firmu v kartách, ale naštěstí ji vždy vyhrál zpět. To se pochopitelně nelíbilo Vladimírovi, a tak se v roce 1926 bráškové rozešli, Rudolf měl Razov, Vladimír původní otcovu palírnu.

Zásah nacistů

Rudolf ovšem nebyl jen hazardér, byl spíše hráč v tom dobrém slova smyslu. Kolem měl spoustu palíren, jejichž majitelé byli židé. Žádná z nich se však nepustila do výroby košer slivovice, košer destilátu. S tím nápadem přišel právě až Rudolf Jelínek. A zrovna v tu správnou chvíli, kdy v USA končila prohibice. Tamější židovská klientela neměla problém s penězi a spousta z jejích členů měla kladný vztah k Československu, jednomu z mála států v Evropě, kde se antisemitismus moc neprojevoval.

Společnost dostala nové „vznosné“ jméno, národní podnik Moravské lihovary a octárny Brno.

Svoji roli hrály pochopitelně i Jelínkovy židovské kořeny, ale určitě byla rozhodující kvalita. Pak však zasáhla rodinu Jelínků nacistická okupace. Rudolf Jelínek sice odcestoval do Ameriky, ale protože se mu nepodařilo vyjednat exil pro celou rodinu a zároveň chtěl ještě něco řešit ve své firmě, vrátil se v říjnu 1939 zpátky. Jeho firma i firma jeho bratra dopadly stejně jako všechny židovské – byla na ně uvalena nucená správa a vzápětí byli jejich majitelé odesláni do koncentračního tábora. Vladimír, Rudolf i jejich rodinní příslušníci v nich nepřežili.

Přes národní podniky

Válku ale přežili oba synové Rudolfa Jelínka. Starší Zdeněk, který v roce 1946 převzal tatínkův i strýcův závod, zemřel v pouhých pětadvaceti letech na tuberkulózu, nezletilý Jiří, jenž přežil tábor v Osvětimi, dostal od komunistů nůž na krk – může se s dalšími rodinnými příslušníky vystěhovat do Izraele, ale musí nechat firmu komunistickému státu. Společnost dostala nové „vznosné“ jméno, národní podnik Moravské lihovary a octárny Brno. Vizovice také jeden čas fungovaly jako závod číslo 6 národního podniku Slovácké konzervárny Uherské Hradiště. Do světa však putovaly destiláty pod značkou R. Jelínek, a staly se tak významným zdrojem deviz.

Takhle vypadala stáčírna v 60. letech 20. století. Tehdy šlo hlavně o "ženskou práci"

Po roce 1989 v rámci kuponové privatizace nejdříve podnik ovládla skupina manažerů, aby jej nakonec získala investiční společnost Morava Holding, která v roce 2006 splynula se společností Rudolf Jelínek a ponechala si její jméno. Na tradici se podařilo navázat – do Vizovic čas od času zavítají rabíni z Vídně či USA, aby potvrdili, že košer destiláty jsou opravdu košer, společnost založila svoje vlastní sady, kde pěstuje švestky různých odrůd, má své sady i v Chile, kde se rodí vynikající hrušky odrůdy Williams, a každým rokem pořádá košt, kde se hodnotí destiláty z produkce stovek palíren. Můžeme se tedy jen těšit, až na Klárově otevře své brány muzeum, kde se s touto nanejvýš zajímavou historií budeme moci blíže seznámit. A otevře se tam i bar, v němž budeme moci historii ochutnat na vlastní jazyk.