fbpx

Hluboké zamyšlení nad tím, kdo vlastně může za to, že si Slavia musela zahrát fotbal bez diváků

Zveřejněno: 16. 8. 2019

Na fotbal chodíme kvůli emocím. Slovníkem digitální generace kvůli sdílení emocí. Chceme se rozčilovat, chceme křičet, „proč mu nenahrál“, chceme se radovat z toho, že nějaký bohatý fešák dal jinému bohatému fešákovi gól. A cestou domů v tramvaji se hádat, zda je slepej rozhodčí nebo i videorozhodčí, a mít blbou náladu ještě ráno v práci, když bozi prohrajou. Bozi, kterých je nám tak líto, protože se tentokrát fakt snažili, se mezitím jedou vyplakat ke svým modelkám svými mercedesy do svých vilek a bytů s terasami.

O sounáležitosti ke klubu se popsalo mnoho stran. A  i když pan Načeradec v Poláčkových Mužích v ofsajdu správně říká: „Je Slávie můj závod? Není. Tak co se starám. Já se nestarám. Je Slávie moje starost? Není. Dělám si z toho něco? Nedělám!“ za pár vět stejně dodá: „Ale do těch direktorů musí uhodit hrom na širým poli. Takhle mi zničit mužstvo.“ On rozum nikdy srdce, nebo co to je, neporazí. To lidé z reklamy vědí, i když ne vždy se tím řídí. Ale zpátky ke Slávii.

Trable s pyrotechnikou

Hrál se v Edenu zápas bez diváků. Ne proto, že by nechtěli přijít, ale protože nemohli. Fotbaloví soudci jim to zakázali.  Byl brajgl na slávistickém stadionu a to opakovaně. Fotbal bez diváků je protimluv. A navíc to kazí kšeft, protože nebudete dávat reklamu na místo, kam nikdo nechodí. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že tohle zpackali, jak by řekl Karel Poláček, „direktoři“ Slavie.

Není-li někdo schopen pochopit, že jsou určitá pravidla lidská, fotbalová i zákonná, pak nemá holt lidský ani intelektuální potenciál být fanouškem.

Trable s pyrotechnikou nebyly v Edenu poprvé. Je mi jasné, že náctiletí se budou chovat vždy jinak než dnešní páni Načeradcové na V. I. P. tribuně. A když se bohům na hřišti nedaří, pozvedne je k lepšímu výkonu spíš chorál Tribuny Sever než chytré rady mých vrstevníků. Je ale na „direktorech“, aby zvládli svoje tribuny. Neřekl bych, že v Barceloně či na Anfield road je špatná atmosféra kvůli absenci pyrotechniky. Není-li někdo schopen pochopit, že jsou určitá pravidla lidská, fotbalová i zákonná, pak nemá holt lidský ani intelektuální potenciál být fanouškem. A musí zůstat před stadionem. Ostatně rád bych poznal toho odvážlivce, který umožnil kotli domácích být vedle návštěvy hostů.

Ve stínu strachu

Potíže s bugrem na stadionech se řešily dávno předtím, co jsem dostal první ránu od Sparťana a začal chápat, že tady to nechodí jako v mém oblíbeném klubu mladých průvodců Prahou. Nikdy to nebyla a nebude jen věc fotbalu, protože ty policejní manévry platí daňový poplatník. Když budu pořádat večírek a hodím sousedovi na balkón světlici, dostanu v lepším případě přes ústa od něj, v horším od policajtů. A domácí mě vyhodí. V době kamerových systémů na každém rohu nemůže být problém rozpoznat, kdo je kdo. Ostatně nějak se ta pyrotechnika přes kontrolu u vchodu musela na stadion dostat, že, páni direktoři.

Je to volání bojového pudu, který je v nás skryt pod nánosem konvence. Tento bojový pud nutí nás sdružovat se pod jednou korouhví.

Fotbalové zápasy ve stínu antonů, obušků a strachu nebudou stát za nic. Pravidlo žádná pyrotechnika mi ale přijde natolik srozumitelné a ničemu smysluplnému na stadionu nebránící, že bych doporučil pánům „direktorům“ přestat diskutovat. Červená linie byla překročena, oni byli usvědčeni ze slabosti a chybné komunikace, fanoušci přišli o zápas, fotbalisté o atmosféru a sponzoři o důvod svého sponzorství.

V Poláčkově skvělé knize je i klíčová otázka fanouškovství: „Proč fandíme, kamaráde?“ „Já myslím, že je to volání bojového pudu, který je v nás skryt pod nánosem konvence. Tento bojový pud nutí nás sdružovat se pod jednou korouhví.“

Pro někoho směšné, pro jiného příležitost k rozptýlení, pro dalšího součást osobnosti. Fotbal, fanouškovství, Slavie, Sparta, Bohemka, Viktorka, Dukla, Slavoj... patří k Praze stejně jako galerie nebo divadla. „Direktoři“ Slavie by jen měli poslat pitomce tam, kam patří. Buď to Jaroslav Tvrdík zvládne, nebo to dopadne jako vždycky. Se Slávií i s ním.

Související…

Ostrá tužka Karla Křivana: Má průvod gayů v Praze vůbec smysl?
Karel Křivan

foto: Profimedia

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...