fbpx

Sonam Tsering má více než zajímavý život. Byl vybrán jako reinkarnace učitele, aby se stal duchovním. Z Tibetu utekl s matkou do Nepálu, pak se přesunul do Indie a z Indie do Přerova. Teď je z něj pražský kavárník

Zveřejněno: 26. 7. 2019

Dalajláma ho vybral, aby studoval v chrámu a stal se významným tibetským duchovním. Sonam Tsering ale místo toho po čtrnácti letech klášter opustil a přestěhoval se do Čech za svou láskou. Nyní v Praze provozuje pop-up s tibetským jídlem Café Tibet a žije... Vlastně poměrně obyčejný život. 

Bývalý tibetský láma mě ve své oblíbené kavárně na Karlově náměstí přivítal s vřelým úsměvem a kšiltovkou na hlavě. Rozhodně nepůsobil jako bývalý mnich. Původně jsem si s ním chtěla povídat hlavně o Praze. Náš rozhovor se ale nakonec točil především kolem jeho dřívějšího života.

Největší šok byl vidět bílé lidi, jak pracují. Protože v Indii jsem vídal jen turisty nebo lidi, kteří chodili na kurzy.

Bylo opravdu zvláštní setkat se s mužem, ke kterému už v patnácti letech vzhlížely tisíce lidí. Sonamova mnišská minulost se ale na našem rozhovoru projevila snad jen naprostým klidem, který z něj vyzařoval, a také tím, že jeho projevu chyběl jakýkoli náznak vlastní důležitosti. Celou dobu mluvil hodně potichu a diskrétně se ke mně nakláněl, jako kdyby mi měl každou chvíli svěřit nějaké tajemství. To ještě víc prohlubovalo mou zvědavost. Ostatně tibetská kultura a kláštery, to je pro průměrného Evropana stále nedostupný a neuvěřitelně zajímavý svět. 

Ač Tibeťan, většinu mládí jste strávil v Indii. Jak se to stalo?

Když mi byly asi dva roky, tak matka z politických důvodů utekla do Nepálu, kde dodnes žije. Protože ale neměla peníze, musela mě poslat do indické školky pro tibetské uprchlické děti. Tam jsem byl asi jen rok nebo dva, protože potom pro mě přišli a řekli, že jsem „rozpoznaný reinkarnovaný“ jednoho tibetského duchovní učitele. A kvůli tomu mě vzali do kláštera.

Jak přesně to poznali?

Je hodně způsobů. Někdy duchovní tibetský mistr ještě před svou smrtí napíše, kde se v příštím životě narodí a jak se budou jmenovat jeho rodiče, takže pak se to ví přesně. Každý duchovní vůdce má taky své žáky. A ti si samozřejmě přejí, aby jeho učení pokračovalo. A když mistr zemře, několik let po jeho smrti začnou zjišťovat, zda se už narodil nebo ne. Mohou oslovit jiného mistra, který jim pak o tom ve snu zjistí nějaké informace. Třeba kde to dítě žije, písmena, která mají jeho rodiče ve jméně, nebo i způsob, jakým je postaven jejich dům. Takových dětí je samozřejmě víc, takže pak opět učitel rozhoduje, které z nich je to „správné“.

Tak to bylo i u vás?

Ano, mě vybral přímo Jeho Svatost dalajláma.

A pak vás odvezli do kláštera…

Tak. Bylo mi tehdy asi šest a strávil jsem tam 14 let. Bylo to v Indii, protože přímo náš klášter, který existoval v Tibetu, zničili a nic po něm nezbylo. Takže když v roce 1959 Tibeťané utekli do Indie, zakládaly se kláštery tam, aby tradice nezanikly.

Jak se vám tam žilo?

Měli jsme hodně učení. Vstávali jsme třeba v půl páté ráno a večer chodili spát kolem půl jedenácté. Mniši mají podle naší tradice velkou zodpovědnost. V Tibetu se například říká, že když někomu není dobře, není to jen nemoc, ale jsou v tom i jiné bytosti, na které Tibeťané věří. Je to součást naší kultury, která nemá nic společného s buddhismem, vlastně spíš připomíná šamanismus.

sonam tsering text

To, co jsem se naučil, se zkrátka snažím aplikovat v běžném životě, říká Sonam Tsering


Učili jsme se tedy různé rituály. Třeba když někdo umírá v bolestech, existuje rituál, který mu od bolesti uleví, nebo pomůže tomu člověku odejít, aby se nemusel dlouho trápit. Učí se, jak léčit, předpovídat budoucnost a pak samozřejmě buddhismus, to je základ.

Předpovídat budoucnost?

Ano, zrovna právě můj učitel je v tom hodně dobrý a známý. Pomohl třeba jedné mé české kamarádce. Měla problém otěhotnět a lékaři jí doporučili operaci. Ona ale nevěděla, jestli je to dobrý nápad. Můj mistr jí vzkázal, že to udělat má a že operace bude úspěšná. Ona má ve mě velkou důvěru, tak to udělala a všechno dopadlo dobře, už se jí i narodilo miminko. Tibeťané se právě často, když stojí před nějakým důležitým rozhodnutím, zeptají mistra, co mají dělat, a až pak se rozhodnou.

A vy používáte to, co jste se v klášteře naučil?

Ano a myslím, že to funguje opravdu dobře. Beru to jako každodenní praxi. Není pro mě důležité jít se každé ráno modlit do kláštera. Beru to tak, že buddhismus je o tom, abych sám sebe poznal a dokázal udělat sám sobě radost. A to tak, že nejdřív udělám radost jiným. To, co jsem se naučil, se zkrátka snažím aplikovat v běžném životě.

V současnosti se hodně rozšířily různé kurzy meditací, trénink mindfulness. Co na to říkáte?

Díky meditacím se člověk naučí, jak se správně soustředit. Ale meditace se koupit za peníze nedá, záleží totiž na tréninku. Život není jenom klid, normálně existuje žárlivost, naštvanost, ego. Měli bychom se umět soustředit v každé situaci. Protože když je člověk přítomný, tak dobře pochopí, co se v něm děje, a získá vnitřní klid. Tím pádem je jeho život automaticky zdravější.

Když se vrátíme k vám, v devatenácti jste se rozhodl z kláštera odejít...

Ano. Měl jsem to trochu jiné než ostatní mniši, všechno soukromé, duchovní učitele jen pro sebe. Vychovatelé kolem mě byli 24 hodin denně. Pořád. Takže jediné, co jsem musel dělat, bylo učit se. Furt. Abych mohl co nejdřív učit druhé. Když jsem pak poprvé v patnácti učil u nás v klášteře, z okolních vesnic přišly asi čtyři tisíce lidí.

A pak vás to přestalo bavit?

Tam hrálo roli hodně věcí. Bylo by to na dlouhé povídání. Mě buddhismus strašně bavil, mám moc rád své učitele. Ale některé věci mi tam nepřišly v pořádku.

V Show Jana Krause jste říkal, že svou českou manželku jste poznal na autobusovém nádraží v Indii a za několik měsíců se za ní odstěhoval do Přerova. To musel být docela kulturní šok, ne?

Největší šok byl vidět bílé lidi, jak pracují. Protože v Indii jsem vídal jen turisty, nebo lidi, kteří chodili na kurzy. Bílí lidé tam také pracují, ale někde v kanceláři v oblecích, ale ne na ulici jako kopáč nebo číšnice. Tomu jsem se tehdy hodně divil. 

Sonam Tsering (1979)

Sonam Tsering je bývalý vysoký tibetský láma a reinkarnace učitele tibetské buddhistické linie Sakya. Vystudoval Sakya College, klášterní buddhistickou školu v Indii. V České republice žije 16 let a provozuje zde pop-up Café Tibet, kde nabízí autentické tibetské jídlo a také tradiční tibetské masáže. Je místopředsedou Tibetan Association of the Czech Republic (Asociace Tibeťanů žijících v České republice). Mezi jeho zájmy patří buddhismus, gastronomie, hudba a fotbal. Hovoří česky, anglicky, tibetsky, hindsky a nepálsky.

Každopádně to, jak západní svět funguje, vím odmala. Můj učitel má ve světě hodně žáků, na jeho učení jezdí z celého světa, třeba i na dva tři měsíce. Takže jsem s nimi trávil hodně času, byli to vlastně mí spolužáci.

Proč jste se z Přerova přestěhoval do Prahy a odkdy tu jste?

Jsem tu od roku 2008 a hlavní důvod je, že na Moravě není práce.

A hned jste si založil kavárnu?

Ne ne, pracoval jsem v restauraci, většinou jako barman, ale nikdy jsem nevařil. Café Tibet jsem začal až tenhle rok v únoru.

Café Tibet je takzvaný „pop-up podnik“, kdy pendlujete z místa na místo. Kde se nejvíc pohybujete?

Hodně jsem v Braníku, kde má kamarádka zmrzlinárnu. K nim občas také chodím na brigádu. V létě jsem byl několikrát na Stalinu u kyvadla na Letné, ale jezdím i po republice. Olomouc, Chomutov. Teď mi psali z Frýdku-Místku a Ostravy, jestli nechci přijet. A to je dobré, protože tibetská kuchyně v Čechách není a já se snažím vařit opravdu tak, jak bych to dělal doma. A k tomu mě inspirovali čeští kamarádi.

Máte v Praze nějaké oblíbené místo?

Mám rád Vyšehrad, je tam hezký hřbitov, kostel park i ten výhled na město kolem řeky.

A napadá vás něco, co byste tady chtěl změnit?

Myslím si, že na Praze už nic měnit nemusíte. Třeba doprava je tu neskutečně dobrá. Člověk vyleze z metra a má tam hned na výběr tramvaj, nebo bus. A tramvaje jezdí celou noc. To v Indii je to jak z filmu o tom, když lidé jezdili ve vlacích do koncentračních táborů. Tak vypadá indická doprava. Všichni jsou hrozně namačkaní a ještě je tam zmatek. Zato tady se máte fakt dobře. Myslím, že lidé by si to měli uvědomit a vážit si toho, co mají.

Související…

Největší problém? Byrokracie, říká zakladatel bistra, jež dává práci bezdomovcůmAaron Günsberger: Praha by měla být hrdé město, ne Disneyland pro lowcost turistyVeganská kuchyně je v Berlíně "in". Kam zajít tam a kam v Praze?

foto: Michaela Cásková, zdroj: Café Tibet

Tipy redakce

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.