Od pěti let jsem žil v Dejvicích, ale pivo a hospody jsem poznal na Žižkově v polovině osmdesátých let. Když jsme měli peníze, šlo se na dvanáctku k Bulharovi, když ne (což bylo samozřejmě pořád), byla za rohem Komotovka. Docela by mě zajímalo, jak by mi tehdejší pivo chutnalo dnes.
Druhým epicentrem mého pivního mládí byl stánek Na Špejchaře, teď tam má dům nějaká církev. Tehdy tam měli otevřeno, když hospody zavřely, a mohli jste si tam dát před půlnocí párek a lahváč, konkrétně smíchovskou desítku. O hospodě Na Slamníku nemá smysl se rozepisovat, je to nošení dříví do lesa. Pamatuji si na průsvitnou modrozelenou sekanou s bramborovým salátem. Ale člověk tam měl pocit, že je v lepších starých časech. Jen za stolem potkat Haška nebo pány ze čtyřky. Na podzim a v zimě tam bylo to babičkovské teplo od starých kamen.
Kde je klasika?
Starou hospodskou kulturu si možná idealizujeme. U jednoho stolu se prý setkávali lidé různých povolání a sociálních vrstev, bylo to takové demokratické. Jestli to tak spíš nebylo proto, že holt tehdy brali všichni plus minus stejně, bydlelo se promíchaně. Generální ředitel i nástrojař ve stejném domě, pak tedy šli na jedno do stejné hospody. I když moc těch generálních ředitelů jsem si ani tehdy v žižkovských hospodách nevšiml. Každopádně klasické hospody, kam se jde pivo pít a ne ucucávat, pomalu mizí.
Nic proti malým pivovarům, ale málokdy od nich dám víc než tři kousky.
U nás na Vinohradech jsou prakticky vedle sebe tři podniky, které charakterizují změnu v pražské pivní kultuře. Místo hojně navštěvované kavárny ve stylu seriálu Přátelé vznikla hamburgrárna.
Také hospůdek v centru, jako je ta U zlatého tygra, se také spíš už zmocnili turisté. Tady na snímku se ještě kouří...
Můžete si tam dát pivo drahé, ale samozřejmě z minipivovaru. Prostředí pro mě chladné až studené, design moderní, který mě tady nenutí pobýt. Spíš sníst jídlo, nechat tam pár stovek a zmizet. Chodí sem lidé kolem třicítky a tváří se vážně. Pijí pivo stylem, jakým my jsme vychutnávali skotskou. Při těch cenách a nepitelnosti místního pivka se nedivím. Nic proti malým pivovarům, ale málokdy od nich dám víc než tři kousky. Laskavý čtenář mi jistě pošle tipy, které opraví můj názor.
Když se to hejčká
Pár vchodů vedle je klasický podnik z devadesátek. Ani hospoda, ani bar, ani kavárna. Už trochu moc jeté, aby to bylo útulné, ale na té zabydlenosti něco je. Pivo značky v Česku nejoblíbenější, ale lepší je si tam dát panáka. Osazenstvo mnohem pestřejší než v hamburgrárně, partičky i dvojice, pár známých si povídá na baru. Podnik, který dělá vaši ulici milejší a domáčtější. Mladík jednadvacátého století tam ale asi holku na první rande nevezme.
Hospody mizí nejen proto, že se chutě a zvyklosti nových Pražanů mění. Je v nich na můj vkus čím dál tím dráž.
Za rohem naproti je pak hospoda jak z osmdesátek. Ubrusy reklamní a zašlé, televize stále puštěná, lidé posmutnělí, spíše starší. Jenže. Pivo skvělé a dáte s chutí tolik kousků, kolik chcete a můžete. A od května do září narvaná zahrádka, lidé si i rádi postojí. Kvůli tomu pivu. „Ten hospodský ho snad hejčká,“ říkal o takovém moku komisař Ledvina z Adély, která ještě nevečeřela, před kterým neměla Praha tajemství.
Soumrak štamgastů
Tato trojice podniků symbolizuje změnu v pražském pohostinství. Nové podniky jsou spíše „najez se a běž“, než „posaď se a pij.“ A to nemluvím o tom, že roste více různých kavárniček a kaváren, bister a wafláren než hospod. Hospody byly místem k setkávání. Štamgasti tam měli svoje stoly, znali chlápka za pípou a ten znal je. Hospody, které zbyly, ve mně vyvolávají spíš depresi. Výjimky jsou zahrádky v létě a na jaře. Ale v Praze je letos v půlce května na zahrádky ještě chladno. Hospody mizí nejen proto, že se chutě a zvyklosti nových Pražanů mění. Je v nich na můj vkus čím dál tím dráž. A to jsem zvyklý hodně peněz nechávat hospodským a taxikářům.
Reklama
Původně jsem si myslel, že napíšu smutný text o konci jedné kultury v Praze, ale ono to tak vlastně není. Samotným tématem by samozřejmě bylo provařené centrum, ale podniky, kde se setkávají místní, v Praze žijí. Že vypadají jinak než za našeho mládí, to je jaksi „život“. Některé úspěšné hospody přímo na nostalgii reagují. V hospodách Praha problém nemá. Ostatně, ze všeho nejvíc bych chtěl zažít nějakou tu „noční kavárnu“, jak se o nich píše ve Švejkovi. Co si představujete pod takovým pojmem noční kavárna?
foto: Profimedia
