fbpx
Markéta Lukášková: Praha není skanzen, nejlepšího starostu mají Řeporyje Dalších 4 fotografií v galerii
Spisovatelka a trenérka Markéta Lukášková

Rozhovor s úspěšnou spisovatelkou, novinářkou a cvičitelkou o dospívání, pražských zahrádkách, seriálu Most a o tom, jestli může být protekční spratek dobrým starostou.

Zveřejněno: 3. 3. 2019

Markétu Lukáškovou si pamatuju z diskuzního serveru Mageo, praotce všech sociálních sítí, kde vystupovala pod nickem Markee. Drzá, živá holka, která se na srazech (zasvěcení si pamatují nezapomenutelné plavby parníkem, na kterých vystupoval Robert Rosenberg naživo a občas se skákalo do Vltavy) projevovala pořádně ulítle, přesně jak to k tomuto věku patří. Pak se mi na chvíli ztratila z očí, postřehl jsem ji v nejrůznějších bulvárních redakcích a pak najednou fast forward a máme tady holku, která napíše úžasný emotivní román o rozhovorech s babičkou, která jí už dávno umřela. Kdy vlastně k tomu přerodu došlo?

„Já byla celou dobu v křeči a změnilo se to ve chvíli, kdy jsem si přiznala psychické potíže. Tím pádem jsem si musela přiznat, kdo doopravdy jsem, protože pokud se s tím člověk nesmíří, tak se může jít rovnou střelit do hlavy,“ říká sympatická zrzka, ve které by rozjívenou dvacátnici už nikdo ani náhodou nehledal. „Přijala jsem to, jaká jsem, a začala jsem to mít ráda. A v té chvíli jsem se přestala bát.“

První psací přípravku jsi absolvovala na diskuzním serveru Mageo, pak si tě pamatuju z televize Z1, pak velký skok a vedoucí online sekce Reflexu. Jak k tomu došlo?

No, za moji kariéru vlastně může Dara Rolins. Já psala chvíli pro server JenProMuže, jednou jsem o ní napsala článek, toho si všiml Jarda Plesl, co tehdy dělal zástupce šéfredaktora v Reflexu. 

No a dnes jsi spisovatelka. Já tomu dlouhému přerodu rozumím – člověk k tomu dochází postupně, není to tak, že tě něco osvítí na tripu a pak uvidíš svět takový, jaký je. Ale vždycky je tam ta poslední kapka. Co to bylo u tebe?

Před pár lety jsem měla takový psychický breakdown. Dělala jsem práci, kterou jsem dělat nechtěla, ale všichni mi říkali, že ji dělat mám, protože co bych měla já dělat jiného než psát reklamní texty. Dělala jsem tehdy copywriterku v agentuře, ta práce byla celkem v pořádku, ale pracovala jsem v kanceláři a celý den byla ve stresu z toho, co se kde pokazí. 

Mně se hrozně líbí magický realismus, když se v těch knížkách píše o něčem, co je nemožné, ale všichni se tváří, že je to úplně normální.

Plus jsem byla ve vztahu, který mi nevyhovoval, a všechno jsem to v sobě držela. No a jednou to vybublalo a já se týden nemohla zvednout z postele. Začala jsem chodit na terapie, brát antidepresiva a pak jsem se začala konečně trochu srovnávat. Tehdy jsem si řekla, že nebudu do smrti trávit čas někde, kde se osmdesát procent času klepu. Rozhodla jsem se všechno ve svém životě přizpůsobovat tomu, aby mi bylo dobře.

Jak vznikl nápad na napsání knihy Losos v kaluži?

Oslovili mě z vydavatelství. Nebylo to tak, že bych vnitřním pnutím vytvořila knihu a pak obcházela vydavatelství – to oni oslovili mě, protože se jim líbilo, jak píšu. No a já na to samozřejmě kývla. Asi týden jsem vymýšlela téma, ovšem ten námět – vnučka diskutuje se svou zemřelou babičkou – jsem asi v sobě měla vždycky. Moje prababička zemřela, když mi bylo 12. Měla jsem k ní hodně blízko a ona tehdy sledovala seriál Tak jde čas, který je úplně nekonečný, a vždycky mi říkala: „Markétko, já se nedožiju konce, tak až tady nebudu, tak mi to musíš chodit vyprávět na hrob.“

lukaskova 1

Jsem hrozný prokrastinátor, říká Markéta Lukášková

No a potom, jak umřela, tak jsem jednou ležela v posteli a teď jsem si říkala, hmm, tak jsem se koukala na Tak jde čas, takže babi, je to takhle. A začala jsem si s ní jako povídat. A pak jsem začala věřit v to, že ona mi za to nějakým způsobem pomáhá v životě, najde mi parkovací místo, když žádné není, a tak. Samozřejmě jsem to nikomu neříkala, protože mi to přišlo padlé na hlavu. A když jsem pak vymýšlela námět té knížky, uvědomila jsem si, že vztah prarodič-vnouče není moc často zpracovávaný, přitom je podle mě hrozně důležitý. Mně se hrozně líbí magický realismus, když se v těch knížkách píše o něčem, co je nemožné, ale všichni se tváří, že je to úplně normální. Hrdinka druhé knížky Panda v nesnázích je mnou inspirována daleko víc.

Pamatuju si dobře, že máš opravdu psa, který se jmenuje Panda?

Je to tak. Hrdinka v první knížce je hodně protivná, vidí svět cynicky. Vzala jsem svůj pohled a ještě jsem to o dvě stě procent víc znegativnila. V té první knize sice řeším hodně vztah s babičkou, ale v té druhé mi lidi daleko víc vidí do hlavy. Hlavní hrdinka v ní trpí úzkostmi, tam jsem musela hodně popsat podle sebe. Je to de facto další část terapie, protože nejlepší způsob, jak se s věcmi vyrovnat, je vypsat je do knížky. A lidi na to slyší, protože v tom není póza. Je to občas trochu bolestivé, protože člověk to fakt musí ze sebe tahat, ale ten výsledek stojí za to.

Asi to funguje… Budeš psát dál?

Ano, teďka píšu třetí, takže asi jo. Tahle kniha celou sérii uzavře, ale určitě se toho nechci vzdát ani potom.

A neláká tě, nebo nepřemýšlela jsi někdy, že se vrátíš do médií?

Ne. Já jsem tak hrozně ráda, že už tam nejsem!

Co tě tam nejvíc štvalo?

Nesvoboda. Celých deset let, co jsem tam pracovala, tak jsem si myslela, asi je se mnou něco špatně. Neumím chodit do práce v konkrétní hodinu, neumím odcházet v konkrétní hodinu, neumím tam sedět a opravdu celou dobu se něčemu věnovat, neumím držet pozornost, jsem hrozný prokrastinátor. Den u počítače je pro mě ztracený. Deset let, co jsem byla v médiích, jsem s tím bojovala, což bylo taky příčinou těch úzkostí. Spoustě šéfů to logicky nevyhovovalo, a tak to byl pořád takový skrytý boj. A já to takhle nechtěla mít ještě dalších třicet let.

Jedním z tvých šéfů byl i Pavel Novotný. Teď je to starosta Řeporyjí a i spousta lidí si nad tím říká “ježíšmarjá, to není možné”. Může být “protekční fracek” dobrý starosta?

Stoprocentně. Pavel je strašně inteligentní člověk, hrozně zapálený pro věc. Navíc je to Řeporyjec, takže kdo jiný by měl být starosta Řeporyjí než on? On umí předvídat události. Byli jsme dobří kamarádi, pak jsme spolu začali pracovat, začali jsme se nesnášet, takže jsme se pak zase museli pracovně rozejít, abychom zase mohli být kamarádi.

lukaskova 2

Jsem hrozně ráda za to, že jsem do třinácti vyrůstala bez internetu

Mám ho hrozně ráda, ale za šéfa už bych ho nechtěla mít nikdy. Teď si sem tam píšeme, tuhle jsme si i volali, to bylo kvůli tomu, jak se rozšířila fáma, že umřel Karel Gott. Všichni to řešili, tak jsem vzala telefon, volám Pavlovi a on: „Počkej, brouku, já ti zavolám za chvíli.“ Za minutu mi volá zpátky: „Ne, prosím tě, je to blbost, je to kachna, tak ahoj.“ A já věděla, že když řekne  Pavel Novotný, že je to kachna, takže to prostě je kachna, nazdar.

Jak vlastně mohou dnešní mladí poznat fake news a fámy? Noviny nikdo nečte a fake news servery mají stejnou čtenost jako seriózní novinařina… a pravda je samozřejmě hlavně to, co se píše na facebooku a má to nejvíc lajků.

Jsem hrozně ráda za to, že jsem do třinácti vyrůstala bez internetu. Pak jsme měli doma vytáčený internet a kvůli tomu permanentně obsazený telefon a strašidelný účty. Táta mě chtěl kvůli tomu každý měsíc vyhazovat z bytu. Můj první mobil měl jeden řádek… 

Když je něco strašného, někdo umře, tvůj blízký, nebo děje se tragédie, čím si ulevíš v tom smutku? Tím, že si z toho uděláš legraci.

Jsem hrozně ráda, že jsem u toho byla, že jsem si zažila obojí – a je neuvěřitelné, za jak krátkou dobu se to stalo. Nevím, jestli my jsme na tom o tolik lépe, protože jsme si četli noviny, ale kdyby mi dneska bylo sedmnáct, tak to vůbec nevnímám, že se účastním nějakého fejkového světa. Mladí v tom už vyrůstají a nemají srovnání. Obrovsky důležitá je dnes výchova a funkce rodičů naprosto nezastupitelná. A svádět to na moderní technologie je blbost.

Ty učíš seniory tvůrčí psaní. Jak jsou na tom ve vztahu k moderním technologiím?

Jsou to neuvěřitelně progresivně nastavení lidé. Mají Facebooky, Instagramy a vztekají se, když jim někdo řekne, že se v tom nevyznají. Máme o nich zkreslenou představu, ale mně na minulé hodině jedna moje žákyně řekla: „Ale Markétko, vždyť já jsem byla na vrcholu své pracovní kariéry na konci devadesátých let, když přišel internet, takže to není tak, že já nevím, co je email.“ Oni mají na politiku úplně jasné názory a štve je, když někdo tvrdí, že všichni důchodci volí komunisty – protože je to uráží. To je taky de facto součást fake news. Sociální sítě všechno paušalizují, všichni se rozdělují do skupinek a do škatulek. Buď jsi člověk, co poslouchá tohle, nebo jsi člověk, co volí tohle, jsi Brňák, jsi Pražák… tohle je zdaleka nejhorší. Že prostě buď se ti líbí Nohavica, a tím pádem souhlasíš s Putinem a s Ruskem, anebo se ti nelíbí Nohavica, tím pádem jsi havlovec a pravdoláskař. Nemůžeš mít rozličné názory na rozličné věci, vždycky musíš spadat do nějaké bublinky, kterou někdo vytvořil uměle, a to mě hrozně vytáčí.

Tvé články byly hodně nekorektní, jak by se dnes řeklo – prostě odvážný sarkastický humor bez hranic. Vypadá to, jako by se dnes trochu uvolňovala situace. Vidělas třeba seriál Most?

Jasně! Most je super. Já k tomu mám totiž ještě malinko jiný vztah kvůli tomu, že léta jezdím za naším společným známým do Loun, který tam měl hospodu čtvrté cenové kategorie. Ty lidi jsem tam poznala velice dobře a říkala jsem si: do prčic, tohle musí někdo nějak zfilmovat, protože je neuvěřitelné, co žije šedesát kilometrů od Prahy, v jakých podmínkách, co tam řeší, jak fungují. Pak se objevila Pustina od HBO a dnes tedy Most! Myslím, že realita je přesně napůl mezi. Ti lidé na jednu stranu řeknou „já inklinuju“ a „Franto, drž úhel“, na druhou stranu ráno jsou schopni přijít do hospody a ožrat se, protože se jim zrovna oběsila máma. Ten humor je na dnešní dobu opravdu totálně nekorektní, ale to je přece úkol humoru, ten má právě nabourávat tyto hranice. Když je něco strašného, někdo umře, tvůj blízký, nebo děje se tragédie, čím si ulevíš v tom smutku? Tím, že si z toho uděláš legraci. Když teroristi vystříleli Charlie Hebdo, všichni se hádali, jestli to není moc brzo si z toho dělat srandu. A není! Je to vždycky správně, protože přestaneš brečet a na chvíli se ti uleví. Všichni, co se proti tomu vymezují, mají nějaký problém sami se sebou – protože proč se vymezovat proti komediálnímu seriálu, jako je Most? Nechápu.

img 2304

Co mě nejvíc štve v Praze? Že je to skanzen a že z ní lidi chtějí ještě větší skanzen


Třeba lidstvo ztratilo smysl pro humor…

Spíš si myslím, že je to sociálníma sítěma. Když sis dřív dělal legraci, když byla Česká soda nebo lidé si jeli nějaké svoje vtípky, tak si to jeli v partě v hospodě. Dneska, když napíšeš vtip na facebook, tak si to přečte pět tisíc lidí. Všechno je mnohem dostupnější a všichni se k tomu mohou vyjádřit, všichni můžou projevit svůj názor. A lidi už raději nejedou vyhrocené vtipy, protože jim to nestojí za to, hádat se s blbama.

No jo, ale pokud ti jde o followery, tak asertivní názory lajkuje tak 20 lidí, kdežto extrémní názory stovky a tisíce.

No jasně, když napíšeš husťárnu, tak oni to lajknou, protože si u toho přijdou hrozně odvážní, to je jako cool, lajknout něco hustýho. Když napíšeš něco smířlivého, tak co, to je nuda, že jo.

Navíc je tam ten filtr digitální sítě – každý má hrozná ramena…

a pak ve skutečnosti jsou to všechno takoví méďové!

Mluvili jsme o nedostatcích internetové generace, tedy mileniálů – v čem jsou zase dobří?

Lidé nadávají, že na jednu stranu oni si říkají moc vysoké platy, nechtějí sedět v kanclu a pracovat od nevidím do nevidím, ale zase mají odvahu to říct. Doba internetu je vychovala k většímu sebevědomí a možná větší empatii. Já když jsem vyrůstala, tak jsem neviděla videa z druhého konce světa a neměla jsem o tom každodenní přehled.

Markéta Lukášková

Jedna z nejvýraznějších a nejvýznamnějších osobností první vlny čistě internetové žurnalistiky označuje sebe sama jako "dítě sociální sítě". Její první novinářskou štací byla televize Z1, její angažmá (ostatně jako celá televize) nemělo dlouhé trvání. Pracovala v online magazínech Jenpromuze.cz a Extra.cz, v roce 2013 se stala vedoucí online sekce Reflexu. Následně zběhla na "druhou stranu" do PR agentury MC Shakespeare, dnes píše knihy a dělá cvičitelku v gymu Železná koule. Napsala knihy Losos v kaluži a Panda v nesnázích. Ve volných chvílích (moc jich není) vyučuje kreativní psaní.

Oni mají a pomáhá jim to k tomu, že se snaží být co nejvíce tolerantní vůči všemu možnému – rasám, pohlaví, anomáliím, protože se s tím setkávají úplně od narození. Já jsem prvního transgender člověka viděla tak v pětadvaceti letech a oni třeba v deseti.

Pocházíš z Českých Budějovic, žiješ v Praze. Často se mluví o rozdílu mezi hlavním městem a regiony – myslíš, že člověka formuje místo, kde se narodí a žije?

Co se formování člověka týče, tak mezi Prahou a Budějovicemi zase takový rozdíl není. Jezdili jsme ale na chalupu v Sudetech a tam jsem si říkala „jo, tak tady se narodit, tak jsi prostě v háji“. Musíš mít strašnou vůli, inteligenci, aby ses vymanil z podmínek, do kterých ses narodil. Je rozdíl, jestli se narodíš v Praze nebo někde u hranic.

Co ti v Praze konkrétního nejvíc vadí? Nedávno jsme tady třeba psali o pejskařích, což je téma, které hodně rezonuje v hipsterských čtvrtích, jako je třeba Letná…

Leteňáci jsou největší svazáci z celé Prahy, jak se v té své Letenské partě (jedna z největších lokálních facebookových skupin na českém internetu, sdružuje primárně obyvatele Prahy 7, pozn. red.) pořád nahlašují! „Tady ten nesbírá ho*na, tady ten hodinový manžel nedorazil“, a furt se tam jenom navzájem bonzují a já to vždycky čtu a říkám si, lidi, co vám je... A co mě nejvíc štve v Praze? Že je to skanzen a že z ní lidi chtějí ještě větší skanzen. Já teď byla v Paříži a v Barceloně a tam vidíš, jak to město může hezky žít. Třeba ty zahrádky. My jsme se v Paříži ten večer seznámili s párem místních, seděli jsme venku na zahrádce, nad námi to hřálo a bavili jsme se.

Když bydlím v centru města, tak počítám s tím, že tam budu mít hluk, že tam budou lidi, že tam budou hospody a bary, chci, aby to tam bylo, protože to město to potřebuje.

„No, a představte si, že v Praze v deset už nemůžete kouřit ani venku a už jste jenom vevnitř v té hospodě. A nemůžete si zapálit v hospodě a nemůžete ani ven, protože z venku vás většinou vyženou, že tam děláte bordel nebo hluk, když by to byla větší skupina lidí.“ A oni: „Co? To prostě nedává smysl“ a my: „No, v centru Prahy to tak je a teď se to ještě asi zhorší, protože máme nočního starostu, který se tím hodlá víc zabývat.“ A oni říkali: „Ale vždyť žiješ ve městě, v centru města, evropské metropole.“ A my říkáme: „Ano, jenomže lidé v Praze spíš nechápou, že žijí ve městě, oni mají požadavky na bydlení jako na vesnici. Což mi ale nedává smysl – když bydlím v centru města, tak počítám s tím, že tam budu mít hluk, že tam budou lidi, že tam budou hospody a bary, chci, aby to tam bylo, protože to město to potřebuje. Když si chce někdo pěstovat rajčata, tak ať se odstěhuje na vesnici. Já jsem teď taky chtěla větší klid na bydlení, tak jsem se odstěhovala do Nuslí. Z bytu vylezu rovnou na zahradu, vypustím psa… každý má na výběr.

Kdybys mohla v Praze jednu konkrétní věc změnit, co by to bylo?

Myslím si, že by si Praha zasloužila rozhodně ještě alespoň dvě další linky metra. A pořádně dlouhé. Neberu argument, že přeci není možné, aby lidé jezdili metrem z Václaváku až do Kladna, proč by nemohli? Snad se to dělá kvůli lidem, ne kvůli tomu, jestli je to cool.

Související…

Hana Třeštíková: Nočního starostu pro Prahu? To chciBlogerka Jana Janata: Praha je v oblékání čím dál lepší. Hlavně chlapiRozhovor: Máš v hlavě kilo a půl rosolu, který dokáže zázraky

Tipy redakce

Jan Rak: Realitu si každý vytváří podle sebe, až si to uvědomíme, bude tu ráj

Jan Rak: Realitu si každý vytváří podle sebe, až si to uvědomíme, bude tu ráj

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

Zneužívají fotek vašich dětí? Jak fungují digitální únosci

Zneužívají fotek vašich dětí? Jak fungují digitální únosci

O rodičích, kteří na internetu pilně dokumentují každý okamžik života svých...

Pouštíte dětem videa z jejich akcí? Můžete je tak připravit o zážitek

Pouštíte dětem videa z jejich akcí? Můžete je tak připravit o zážitek

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.