Byl jsem na vědecké konferenci. Na jaderné fakultě. Na Facebooku by nyní následoval smajlík, neb moudří už vědí, že jsem tam nemohl rozumět vůbec ničemu. Tématem byly různé cesty vývoje malých modulárních jaderných elektráren, což je věc trendy a užitečná, a tak ti, kteří to umí, do toho chtějí šlápnout. Měli bychom i my v Česku, protože na to máme mozky i know-how, ale nemohu tu dělat PR klientovi, i když moudří samozřejmě vědí.
Celá ta sešlost na mě působila, jako když Cimrman vymýšlel svoje odborné anekdoty, které vzbuzovaly smích jen v úzkém kruhu zasvěcenců. Zde nejdříve přednášející pustil obrázek s modrými a červenými čarami a pousmál se, načež se rozesmála celá místnost. Kromě mě. Snažil jsem se také prokázat, že jsem veselá kopa, a sousedům jsem cosi humorného pošeptal, protože graf mi připomínal návod na sestavení rádia ze stavebnice mladý technik, ale zlehčování nebylo na místě a neznalost v těchto kruzích nebývá braná za nic vtipného.
Zpět do světa dojmů
Protože jsem evidentně nebyl zasvěcen do problému, začal jsem si pročítat Twitter a cítil jsem opět pevnou půdu pod nohama. Zde jsem se mohl vyjádřit k čemukoliv, sledující můj humor lajkovali a bylo úplně jedno, jestli problému rozumíme nebo ne.
Hlupákům nevadí, že jim zakážou knížky a kacířské myšlenky, neb první nemají a druhé slušný člověk nepěstuje.
Byl jsem zpátky ve světě dojmů a emocí, kde opravdu není důležité, co znáte. Ještě jednou jsem se zkusil zapojit do odborné diskuse a o přestávce na kávu jsem vědcům ukázal debaty na síti, aby věděli, že mám prst na tepu doby, ale i nadále jsem působil asi jako světáci Brodský, Libíček a Sovák v univerzitní knihovně. Vzdal jsem pokusy o splynutí s jadernými fyziky a šel volat novinářům, že mám pro ně novinky ze světa vědy.
A tak si tu žijeme vedle sebe. Svět faktů neustále ověřovaných, podrobovaných kritickému myšlení a konkurenčním řešením, a svět vtipných obrázků a trefných reakcí na sociálních sítích. Mělo by nás trochu znervózňovat, že ten druhý prostor, i když virtuální a nemající ve skutečnosti vůbec žádnou reálnou hodnotu, má mnohem větší vliv na média, a tudíž rozhodování mocných, protože je srozumitelný a intelektuálnímu potenciálu většiny přístupný. Vysvětlit, pochopit a interpretovat vědecké poznatky vyžaduje alespoň snahu po proniknutí do problému, znalost kontextu a minimální schopnost se soustředit. Což jednoho nepotěší, že.
Skluzavka do průšvihu
Hodnota člověka jistě není určena jen jeho vzděláním a schopností myslet. Leč ti, kteří rozhodují, by se měli řídit více radami těch, kteří si o něčem přečetli alespoň něco o trochu víc než post na Facebooku. Nevýhoda demokracie je, že se lidem nedá nařídit odpovědnost. Měli by ji mít, protože jinak ten systém nefunguje. A jak řekl klasik, jakýkoliv jiný je horší. Což jako první odnesou právě ti, kteří přemýšlí, protože hlupákům nevadí, že jim zakážou knížky a kacířské myšlenky, neb první nemají a druhé slušný člověk nepěstuje.
Lákavost úspěchu u veřejnosti prostřednictvím výstupů na sociálních sítích je slizká skluzavka do průšvihu. Víme to, ale stejně to děláme. Jako víme, že nás po vypití více než většího množství alkoholu bude bolet hlava. Ta slast nám stojí za to. Z kocoviny se ale nějak dostaneme, z neschopnosti naslouchat těm, kteří neříkají věci jednoduše, protože jednoduché nejsou, se neprobudíme do nového rána, ale do další kocoviny.
Budou volby. Lidé jako já začínají vymýšlet jednoduchá hesla a radit politikům, kterak vypadat jako ten sympaťák ze sousedství. Věřte mi, že případnou myšlenkovou nedostatečnost kandidátů se nám ale nikdy zcela zakrýt nepodaří. Je třeba být pozorný, a když nevím, tak se zeptat. A někdy zajít na vědeckou konferenci, kde zjistíme, že skutečný svět je záhadný i pro ty, kteří vědí více než většina z nás. Takže ten trouba na náměstí opravdu nemůže ani tušit, jak zvládnout naše dnešní starosti.
Reklama
foto: Shutterstock
