fbpx

V globálním světě lépe než direktivní příkazy funguje osvědčený přístup „leading by example“

Zveřejněno: 17. 10. 2019

V Pařížské dohodě se státy zavázaly kolektivně snížit emise uhlíku a udržet nárůst globální teploty pod 2 °C. Daleko účinnější než direktivní rozkazy je ale klasický princip „leading by example“. Emise plynů se zavázalo snižovat 26 velkých měst: Barcelona, ​​Berlín, Boston, Chicago, Kodaň, Heidelberg, Londýn, Los Angeles, Madrid, Melbourne, Milán, Montreal, New Orleans, New York, Oslo, Paříž, Filadelfie, Portland, Řím, San Francisco, Stockholm, Sydney, Toronto, Vancouver, Varšava a Washington DC. Podle nové analýzy zveřejněné koalicí měst C40 se před summitem jejich starostů v Kodani připojila ještě další města – Atény, Benátky, Lisabon a Austin.

Odvážných metropolí je tedy nyní již 30. Nejnovější zprávou je aktualizace analýzy C40 z roku 2018, která identifikovala města, jež před rokem 2015 produkovala extrémní množství CO², a od té doby je snížila alespoň o 10 %. To není málo.

londyn 1379822273

Zóny v Londýně fungují. Do centra jezdí jen městská doprava, taxíky, smluvní přeprava a ti, kdo opravdu musí. Často ale na kole

A zástupci C40 zcela opodstatněně vyjadřují naděje, že by se situace mohla i nadále zlepšovat. Za tímto účelem oznámili starostové měst C40 podporu zohledňování klimatických hledisek při urbanistickém rozhodování a plánování. Pokud se tímto způsobem podaří do roku 2030 snížit globální emise na polovinu, předejde se nejhorším dopadům klimatických změn.

Evropa světlou výjimkou

I tak by se ale tyto úspěchy měly podle Michaela Dousta, programového ředitele C40 pro měření a plánování, slavit opatrně. V celosvětovém měřítku je totiž zatím bohužel opak pravdou. Podle Světového institutu pro zdroje a jeho analýzy prozatím globální snaha, která se týká radikálních změn v různých odvětvích včetně energetiky, dopravy a využití půdy, zatím příliš úspěšná není.

Jediný kontinent, kde emise prokazatelně klesají, je zatím Evropa.

Jen podle odhadů Mezinárodní energetické agentury ve skutečnosti emise související s energií na celé planetě vzrostly v roce 2018 na 33,1 miliardy tun, a dosáhly tak rekordně vysokých hodnot. Nárůst byl pravděpodobně nejdramatičtější v Asii, kde čínské emise vzrostly o 2,5 % a stejně tomu bylo i v Indii. V USA je situace o něco lepší, protože zde emise vzrostly „jen“ o 1,2 %. Jediný kontinent, kde tedy emise prokazatelně klesají, je zatím Evropa. 

50 milionů správným směrem

Ale zpět k pozitivním výsledkům analýzy C40. Ve 30 městech, která se zavázala ke snižování emisí, bydlí 50 milionů lidí. Tvoří také třetinu z 94 členů C40, které najdete na všech kontinentech (kromě Antarktidy). Třicet měst omezilo emise na 22 %. K nejvýznamnějším poklesům došlo v Londýně, Berlíně a Madridu – v průměru se jednalo o snížení emisí o 30 %, rekordmanem je Kodaň, tam snížili emise až o 61 %. Je ale pravda, že Kodaň na tom s emisemi byla vždycky poměrně „dobře“. Její vrchol v roce 1991 činil 4 miliony tun, což se v porovnání s 50 miliony tun z Londýna v roce 2000 zdá vlastně zanedbatelné.

kodan 1438831595

Loňský pochod Kodaní za klima. Kodaň je přitom jedním z příkladů, jak emise snižovat

Podle Dousta dává Kodaň svým příkladem celému světu na vědomí, že dekarbonizace možná je, a to dokonce během poměrně krátké doby. Klíčovým faktorem, který přispívá k jejímu úspěchu, je expanze systému dálkového vytápění, které odvádí odpadní teplo z výroby elektřiny potrubím do domácností, aby vyhovělo požadavkům rostoucí populace. Kodaň také výrazně investovala do cyklistické infrastruktury a veřejné dopravy. Pode Dousta patří investice do dopravy, energetické účinnosti budov a přepínání paliva na zdroje energie s nulovými uhlíkovými emisemi mezi největší hnací síly mezi městy.

Japonské překážky

Kromě Kodaně vyniká nad ostatními městy také Tokio. A to nejen tím, že je jediným „nezápadním“ městem, které se účastnilo Pařížské dohody, ale také kolísáním úrovně emisí v průběhu času. Emise tam začaly po roce 2003 klesat, ale do roku 2010 se jejich hladiny opět zvýšily a v letech 2010 až 2013 dosáhly téměř vrcholných úrovní. V roce 2014 začaly emise ale zase klesat, a proto je podle Dousta Tokio dalším příkladem jedinečného úspěchu.

Stále je samozřejmě možné, že se situace ve všech popisovaných 30 městech zase zhorší a emise dosáhnou nejvyšších úrovní.

Japonsko totiž po roce 2011, kdy masivní vlna tsunami vyvolala v jaderné elektrárně Fukušima katastrofu, muselo v rámci bezpečnosti zastavit všechny funkční jaderné reaktory. Země bez jaderné energie přešla na fosilní paliva, čímž vzrostla uhlíková náročnost výroby elektřiny. Jak tvrdí Doust, situace se ale nyní obrátila, a to díky intenzívní politice energetických úspor. V roce 2010 Tokio představilo první světový program „cap-and-trade“ se zaměřením na městské budovy. Do roku 2016 podle C40 klesla ve městě spotřeba energie oproti roku 2000 o 21 %, což zároveň znamená snížení emisí o více než 20 %.

Speciální zóny

Stále je samozřejmě možné, že se situace ve všech popisovaných 30 městech zase zhorší a emise dosáhnou nejvyšších úrovní, které C40 popisuje jako „vrcholy“. Oním vrcholem je podle vědců cokoliv, co překročí stanovený redukční práh 10 %.

Doust tvrdí, že i kdyby se něco takového stalo, tak se plánuje stavba dodatečných „nárazníkových zón“, které by v případech extrémního počasí – jako je velká zima nebo naopak horko – zaručily, že se emise nezvýší nad stanovený vrchol.

Související…

Pryč s oxidem uhličitým: na světě je první elektrárna s negativními emisemiZa 71 % světových emisí je zodpovědných sto firem. Slibují zlepšeníPadesát odstínů klimatu: Jak udržitelně bydlet a cestovat ve městě

foto: Shutterstock, zdroj: CityLab

Tipy redakce

V Praze se dají za půl hodiny vyžebrat i 2 000, říká bývalý bezdomovec

V Praze se dají za půl hodiny vyžebrat i 2 000, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami, říká profesor Jan Rak

Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami, říká profesor Jan Rak

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...