S Janem Charvátem o tom, jak nakupovat kvalitně a bez „kurvítek“

V České republice končí 45 % odpadu na skládkách. Velký podíl na tom prý má naše ekonomika zaměřená na zisk. „Výrobci jsou tlačeni na co nejnižší cenu, a tak masově produkují šmejdy na jedno použití,“ říká Jan Charvát, který se rozhodl to změnit.

Bývalý novinář založil projekt Opravárna.cz, kde jednoduše propojuje zákazníka s opravářem. Je také předsedou nově založeného spolku Opravme Česko, jehož cílem je šířit osvětu a docílit toho, aby se vyrábělo kvalitněji. Podle Honzy ale vše záleží i na nás spotřebitelích. „Nenechte si líbit, že se vám výrobek rozbije po záruční lhůtě, sledujte recenze a nekupujte šmejdy,“ apeloval nedávno v internetové televizi DVTV, kde jsem na něj poprvé narazila.

S Honzou jsme se sešli v příjemném pražském podniku Café Colore. V růžovém triku a s notebookem před sebou rozhodně nepůsobil jako opravář. Sám se mi také přiznal, že opravování věcí nepatří mezi jeho silné stránky. Co mu ale rozhodně jde, je rozjíždění nových projektů. Opravárna ho už v současnosti prý uživí, tak se může věnovat osvětě a plánování dalšího postupu, jak opravit Česko. Během rozhovoru jsme se dostali nejen na to, zda existuje ono bájné „kurvítko“, zda se opravy v dnešní době finančně vyplatí, ale prozradil mi i víc o chystaných re-use centrech v Praze.

Jak jste se od novinařiny dostal k Opravárně?

Jako novinář jsem se zaměřoval na životní prostředí. Štvalo mě, že jsou všude skládky a vzniká hodně odpadu. Jednou jsem narazil na holandský projekt Repait Café, kdy se sejdou opraváři a kutilové s běžnými lidmi na jednom místě a společně opravují. Funguje to na neziskovém principu, podobné projekty už jsou ve světě hodně rozšířené. Divil jsem se, že nic podobného v Česku zatím není, a rozepsaný článek na toto téma jsem zakončoval tím, že je to naděje pro mladé talentované start-upisty. Nakonec jsem text nevydal a rozhodl jsem se projekt založit sám.

S několika kamarády a s manželkou jsme vytvořili první verzi webu s tím, že to pojmeme jako výdělečnou činnost. První pokus se ale nevydařil, tak jsem nakonec skoupil všechny podíly spoluzakladatelů a založil nový web. Ten byl spuštěný v září 2017 a už naštěstí funguje, jak má.

Jak tedy vaše Opravárna funguje?

Komukoli se něco rozbije, jednoduše zadá zakázku, zaplatí poplatek 49 korun a během pár desítek minut mu začnou chodit nabídky od opravářů v nejbližším okolí. Na webu teď máme asi 1200 opravářů a odborných servisů, takže je opravdu z čeho vybírat. A když se náhodou stane, že se nikdo nenajde, klientovi samozřejmě poplatek vracíme zpět. Nově lze také objednat zdarma svoz menších zařízení, jako jsou mobily nebo písíčka přímo z domova do jednoho z našich profesionálních servisů. U těchto zařízení se ani neplatí ten poplatek 49 korun za zadání zakázky, protože s velkými servisy máme dohodnutou provizi ze zakázky.

Docela se divím, že si lidé v dnešní době nechají věci ještě opravovat. Moderní je přece nakupovat nové…

Myslím, že z udržitelnosti se stává jakýsi globální trend. Už to zdaleka není jen otázka několika málo ekologických aktivistů. Lidé si uvědomují, že planeta je jenom jedna a zdrojů jen omezené množství. Dokonce i velké řetězce už se tím snaží řídit, například IKEA se v poslední době zaměřuje na re-use a opravy, z výrobců elektra pak na opravitelnost klade důraz třeba Groupe SEB nebo Eta.

Vyplácí se opravy finančně?

Ano, i když samozřejmě ne vždy. V současnosti se nám daří opravit asi 57 procent zakázek. Bývají to často sklíčka u mobilních telefonů, notebooky, ale také například kuchyňské elektro, spíš dražší a kvalitnější. V těchto případech se většinou oprava vyplatí. Když se naopak na zadanou zakázku nikdo neozve, pak to většinou znamená, že oprava není ekonomicky výhodná a výrobek už je možné tak maximálně zrecyklovat.

Čtyřicet tři procent neopravitelných výrobků je pořád hrozně moc…

Proto jsme také založili projekt Opravme Česko, který navazuje na Opravárnu a snaží se upozornit na nízkou opravitelnost výrobků, která je dána už jejich samotnou konstrukcí. Chceme docílit toho, aby se vyrábělo kvalitněji. A máme to postavené na čtyřech základních pilířích.

Prvním z nich je práce s výrobci a prodejci. To znamená, že se snažíme marketingově zvýhodňovat ty, kteří se o své výrobky a jejich delší životnost starají. Máme tam velké partnery, jako je například Rowenta, Tefal, v jednání je Mall Group či právě Eta. Za druhé se snažíme o osvětu mezi lidmi, vydáváme různé žebříčky opravitelnosti. Nemůžeme říkat značky, ale lze například uvést, že výrobek typu toastovač do 400 korun je téměř neopravitelný.

Dá se podle vašich zkušeností říct, že čím levnější výrobek je, tím méně je kvalitní a tím méně i opravitelný?

Tak to bohužel není. Například nedávno jsem dostal od rodičů poměrně drahý tyčový mixér asi za tři a půl tisíce, který najednou přestal fungovat. Když jsme ho chtěli opravit, nešel ani rozebrat, protože byl slepený lepidlem. Když ho opravář rozřezal, zjistil, že pouze odešla pojistka za čtyři koruny. Tak jsme ji vyměnili a mixér dodneška funguje. Akorát už teda ten mixér není zrovna hezký.

Jan Charvát (1983)

Vystudoval mezinárodní vztahy se zaměřením na mediální komunikaci. Už při škole začal pracovat jako novinář v největších denících (MF DNES, Lidové noviny), kde se věnoval mj. tématům životnímu prostředí. Poté přešel do PR a marketingu, kde pracoval pro řadu klientů opět většinou z oblasti životního prostředí a společenské odpovědnosti. Přitom založil projekt Opravárna.cz a Opravme Česko, kterým se nyní věnuje naplno.

Takže o ceně to není, spíš o renomé výrobce, jak dbá na kvalitu. V tomhle případě se už jen to, že používají místo šroubů nýty nebo lepidlo, dá označit jako „kurvítko“. Jde o zvolení postupu, kvůli kterému se pak věc nedá rozebrat. Proto se chystáme dělat průběžné analýzy a informovat spotřebitele, které výrobky jsou kvalitní. Spotřebitelé k nim také budou moct psát vlastní recenze a zkušenosti.

Někde jste zmiňoval, že problémem je i legislativa. Zabýváte se tím?

To je právě náš třetí pilíř. Novinkou je, že v prosinci 2018 prošla v Bruselu nová norma o ekodesignu a takzvaném energy labellingu. To znamená, že asi od roku 2021 by nemělo být na český trh dodáno žádné zboží, které nepůjde rozebrat. Výrobci navíc budou muset po dobu sedmi až deseti let dodávat náhradní díly. To je docela velká revoluce. Některé firmy se samozřejmě snaží to v Bruselu zastavit, ale myslím, že se jim to už nepodaří. A abych to dokončil, čtvrtý pilíř je právě naše Opravárna, kde se snažíme neustále rozšiřovat okruh opravářů a servisů.

Zmiňoval jste „kurvítko“. Opravdu se do přístrojů vkládají součástky, které snižují jejich výdrž?

Něco takového opravdu existuje, ale bohužel to v drtivé většině není konkrétní součástka, která by se dala ukázat na kameru. Firmy to dělají sofistikovanějším způsobem, například místo šroubů dají již zmíněné nýty. Nebo dají tepelný zdroj hned vedle kondenzátoru, který je hodně náchylný na teplo. Tudíž se po těch dvou letech „náhodou“ roztaví. To všechno je samozřejmě těžké před soudem dokazovat. Ve Francii platí i zákon proti těmto nekalým praktikám, ale nemyslím si, že by za ně už někoho odsoudili.

Jaké výrobky nejčastěji opravujete?

Tak z devadesáti procent je to elektro, z čehož asi polovinu tvoří mobily a počítače, tu druhou potom pračky, bílé elektro, různé mikrovlnky, televize... A minimum jsou šaty, hračky a podobné věci.

A jaké výrobky je vůbec nejtěžší recyklovat?

Co se týká elektroniky, hrozné jsou například hračky pro děti. Využijí se jen párkrát a navíc u nich často ani nejdou vyměnit baterky. Lidé už se docela naučili nosit do sběrných dvorů ledničky i mikrovlnky, ale tyhle hračky většinou pořád hází do směsného odpadu. Přitom také patří do červeného kontejneru.

Pak to jsou všechny jednorázové věci, které se za dva roky rozbijí a už nejdou opravit. Záleží i na tom, co s tím lidé dál udělají. Češi mají například plné šuplíky starých mobilů, nechávají si je asi „do zásoby“, kdyby se jim porouchaly ty nové. Můj táta už jich má takhle třináct. Je ale škoda si je nechávat, protože minimálně ty kovové části se dají velmi dobře recyklovat a obsahují cenné kovy, jako je zlato.

Vzpomenete si na nějaké zajímavé příklady projektů ze zahraničních měst, kterými by se Česká republika mohla v této oblasti inspirovat?

Pokud jde o opravy jako takové, napadá mě ještě projekt iFixIt, který zadarmo dává na web návody na opravy různých přístrojů, většinou mobilů a počítačů. A živí se tím, že prodává náhradní díly.

Připravujete nějaké konkrétní projekty v Praze?

Ještě spolu s Institutem cirkulární ekonomiky a pražským magistrátem plánujeme už poměrně dlouho založit re-use centrum, kam by mohli lidé nosit věci, které nepotřebují, včetně elektra. My bychom se pokusili ty opravitelné opravit a šly by dále prodat či darovat na charitu.

Jako Opravárna pak jsem v současnosti v jednání s investory. Součástí byznys plánu je také podobné re-use centrum a obchodní prostory v širším centru Prahy, kde by se zřídilo sběrné i výdejní místo na opravy. To znamená, že tam lidé budou moct nosit poškozené věci, a my je přerozdělíme opravářům. Zároveň by tam měl být show room výrobků, které jsou poničené jen trochu. Plánujeme s jedním partnerem vykupovat od obchodních domů neprodané zboží, které bychom chtěli zkontrolovat či opravit a prodávat. Ale to je vzdálenější plán.