Stalo se tak 17. března 1939. Jízda vpravo začala platit pro Protektorát Čechy a Morava s výjimkou Prahy. V té se pak po výnosu vrchního velitele německé armády Waltra von Brauchitsche začalo jezdit vpravo v neděli 26. března. I když to tak vypadá, tak o jízdu vpravo se u nás nepostaral Hitler, jak se mnohdy ono datum spojené se vznikem protektorátu mylně interpretuje.
Bylo přirozené jezdit vlevo a míjet protijedoucího pravým ramenem, přičemž jste mu mohli předtím pravačkou useknout hlavu.
V rámci dodatku k Pařížské úmluvě se k tomuto kroku zavázaly signatářské státy včetně Československa už v roce 1926. Znáte ovšem politické poměry u nás. Snaha by byla, ale ono to jaksi nejde, protože támhle to a ještě támhle ono. O pět let později Československo přislíbilo, že tak učiní do pěti let, ale skutek opět „utek“. Konečným datem, kdy se u nás začne jezdit vpravo, pak měl být 1. květen 1939, ale to zase pokazili Němci… Pochopitelně, že v zabraných Sudetech se vpravo jezdilo už od října 1938 a důslední Němci náš příslib ježdění vpravo nakonec dotáhli na celý stát, tedy protektorát.
Jako na točitém schodišti
Důvodů, proč jezdit vlevo či vpravo, se vždy našlo hned několik. Výjimku tvoří souostroví Samoa, kde si odsouhlasili změnu z důvodu jediného. Tohle souostroví má celkem 2337 kilometrů silnic, z toho 332 kilometry s pevným povrchem a policie tu disponuje jedním radarem na měření rychlosti. Od září 2009 tu přešli řidiči na levostranný provoz, když ten pravostranný byl pozůstatkem po německých kolonistech. Teď ale rozhodovala cena automobilů. Auta s volantem vlevo jsou tu totiž drahá, protože se dovážejí z velké dálky. Ta s volantem napravo lze pořídit v nedaleké Austrálii a Japonsku podstatně levněji.
Samoa si nakonec raději poslala dopravu doleva. Auta s volantem vpravo jsou pro ni dostupnější
Ne vždy byl k volbě strany ke směru jízdy tak jednoduchý a průzračný důvod. Ti, kteří se kdysi po silnicích pohybovali koňmo, měli po levé straně meč, aby ho mohla pravá ruka pohodlněji tasit. Zleva se proto taky lépe nasedalo. Při jízdě samé se kryl štítem zleva – v houštinách po straně cesty číhali lapkové – a mečem mohl ohrožovat protijedoucího protivníka či se mu bránit. Proto bylo přirozené jezdit vlevo a míjet protijedoucího pravým ramenem, přičemž jste mu mohli předtím pravačkou useknout hlavu. Má to vlastně stejnou logiku, jaká byla použita při stavbě hradů a konstrukci točitého schodiště, které se při stoupání točí po směru hodinových ručiček, aby se obránce mohl snadněji bránit mečem v pravé ruce.
Francouzi to zařídili
Logické bylo i to, že s rozvojem obchodu ubývalo lapků, protože udržet si monopol na okrádání kupujících chtěli sami obchodníci. Ti se tak museli spolu s vlastníky pozemků postarat o větší bezpečnost na cestách. Plně naložené vozy muselo táhnout víc koní, někdy i několik párů. Z kozlíku se spřežení řídilo špatně, lepší bylo si jednoho z koní osedlat. Byl to ten levý kůň, podsední, tomu napravo se říká náruční. Zase to mělo logiku – řekli jsme, že se lépe nasedalo zleva, což by u pravého zvířete bylo nesnadné. Ovšem z podsedního koně byl horší přehled o mezeře mezi míjejícími se povozy, proto se prý začalo jezdit napravo.
Celá země ovšem jezdí od 20. let minulého století vpravo z ryze praktických důvodů – tím hlavním byl levný automobil Ford T.
Jako první s tím údajně přišli Francouzi, kteří pak s Napoleonem tuto novinku vnutili ostatním. Tak jako Angličané a s nimi i Holanďané ve svých koloniích zase trvali na levé straně. Zatímco v Nizozemí to Bonaparte změnil, v holandských koloniích to zůstalo. Výjimkou je Kanada, která by jako britská kolonie měla jezdit vlevo. Teritoria kontrolovaná Francouzi vpravo jezdila. Celá země ovšem jezdí od 20. let minulého století vpravo z ryze praktických důvodů – tím hlavním byl levný automobil Ford T dovážený ze sousedních Spojených států. Japonsko je samostatný případ. Japonci nikdy nebyli součástí britského impéria, ale Angličané tu pomáhali s rozvojem železnice, a tak zvyk jezdit vlevo byl s dostavbou první železnice roku 1872 pomalu uzákoňován po celé zemi.
V Praze s jednou obětí
Přechod z jedné strany na druhou nebývá jednoduchou záležitostí. V Praze se 26. března 1939 stalo šestadvacet nehod, z toho jedna smrtelná, když muž, vystupující z tramvaje v Kobylisích, vstoupil do dráhy protijedoucího vozu. Italové tento „přechod“ z levé na pravou protáhli dokonce na tři desítky let, někde se vpravo jezdilo jenom ve městě, jinde to bylo kvůli tramvajím naopak. Největší změnu představoval v posledních letech přechod z jízdy vlevo ve Švédsku.
Den H ve Stockholmu v roce 1967. Tak teď si přejeďte doprava a deset minut počkejte
Tamější vládu vedlo k nařízení několik skutečností. Zaprvé všechny sousední státy jezdily napravo, zadruhé ve Švédsku bylo velké množství aut z dovozu, která měla volant vlevo. Na úzkých komunikacích to znamenalo více nehod. Zajímavé bylo to, že místní parlament vyhlásil roku 1955 o této otázce referendum, které pak o osm let později nerespektoval – proti změně bylo přes osmdesát procent Švédů. Dagen H (tedy Den H od Höger – pravý), což byl onen obávaný den 3. září 1967, se musela deset minut před pátou ráno všechna vozidla zastavit, v pět přejet na druhou stranu a opět zastavit. Poté se mohla opatrně rozjet.
V ten den bylo nahlášeno sto pětadvacet nehod – méně než týden předtím, snad i díky snížení povolené rychlosti o deset kilometrů. Nehodovost pak sice vzrostla, ale za dva roky se vše vrátilo do normálu. Po úspěšné změně ve Švédsku tak učinil i Island v roce 1968, a tak dnes jen čtyři země v Evropě jezdí vlevo – spolu s Velkou Británií to jsou Irsko, Malta a Kypr.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: BBC
