Také druhý ročník konference Dítě v síti zaštítila a nakonec také i navštívila česká eurokomisařka Věra Jourová. Do Prahy dorazila, i když teď řeší hlavně svůj nástup do nové komise, konkrétně tedy do křesla její místopředsedkyně a do portfolia, v němž bude dohlížet na dodržování hodnot Evropské unie a na transparentnost v členských státech. Od listopadu 2014 je (a ještě přibližně týden bude) komisařkou pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví. A i v nové komisi se chce zabývat otázkami internetu, nenávistného obsahu na sociálních sítích a na starosti bude mít i podporu svobodných médií. Na jaře 2019 ji časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Důvodem byl právě její podíl na zákonech, jež určují pravidla ochrany osobních dat na internetu.
S Věrou Jourovou jsme po konferenci mluvili o tom, zda se vůbec dá nenávistný obsah z internetu vymýtit bez cenzorských zásahů, kde se vůbec ona nenávist na sítích bere, zda a jak se ona nenávist odráží ve společnosti, a bavili jsme se také o nebezpečné dokonalosti některých dezinformací, jež na internetu kolují.
Na konferenci jste mluvila o tom, že by pravda a láska měly zvítězit i na internetu. Myslíte, že se nenávist z online prostředí odráží do reality?
Z internetu se vlastně odráží i hodně lásky, hodně lidí využívá online prostředí právě kvůli kontaktu s jinými lidmi, s nimiž by jinak v kontaktu nebyli, což byl vlastně i původní záměr jeho tvůrců. Jenže se tam objevuje i hodně sváru a nenávisti. Někdy se tam ta nenávist i sama vyprodukuje, protože lidi na obsah reagují. Pak si tam navzájem potvrzují své názory, a to i v případě, když někoho napadnou, osočí, urážlivě označí.
Mým cílem tedy je nenechat vyhladovět nezávislá média a nenechat znásilnit ta veřejnoprávní.
A když se jim ten názor potvrzuje i u dalších lidí, ať už v jejich sociálních bublinách, nebo mimo ně, tak mají za to, že někoho napadnout, osočit, urážlivě označit je vlastně normální. Interakce na internetu probíhá, vede ke komunikaci, ale i k větší nenávisti, která se může promítat i do společnosti. A to je přesně to, co mě na tom děsí.
A je to opravdu trend jen poslední doby, třeba sociálních sítí?
Američtí sociologové už v 90. letech, tedy v začátcích rozšiřování internetu, říkali, jak s námi bude cvičit to, že se o sobě jako o společnosti dovíme víc. Oni tomu říkají cognitive surpless, tedy něco jako nadbytek poznání.
Ve slušné společnosti si většinou do očí neříkáme "ty jsi gauner", "ty jsi tlustá", nebo dokonce "měli by tě zplynovat". V realitě totiž ještě pořád existuje právo a pravidla slušného chování. Ale to na internetu fakt není. A my se v komisi snažíme tam nějaké právo a nějaké regule slušného chování dostat.
Jenže se rozmělňují i pravidla ve společnosti. Ať už ta psaná nebo nepsaná.
To nás vrací trochu do historie práva. Hodně zjednodušeně řečeno existují dvě základní teorie. Jedna říká, že vlastně žijeme jako zvířata a potřebujeme právo hlavně proto, abychom se nepozabíjeli. A pak je tu druhá, která tvrdí, že jsme lidé, kteří by se dobrovolně měli dohodnout, jaká ta pravidla budou.
Ten první model vlastně dneska vidíme na internetu. Je to jakýsi přirozený stav bez práva a pravidel. Začínáme tam svým způsobem od nuly, možná od desítky, ale do stovky je ještě hodně daleko. Každopádně je to prostor, který páchá reálné škody, jež se promítají i v reálném světě.
Je to tím, že díky internetu dostala hlas ta, řekněme, dosud mlčící většina?
Mlčící většina je najednou slyšet. Je to devadesát procent lidí, kteří v sobě zčásti dusí nenávist a frustrace, a najednou to z nich na internetu a na sítích vyvře. Možná to pro ně samotné působí terapeuticky, ale určitě to ubližuje společnosti. A vlastně i jednotlivcům, prostřednictvím nichž si tihle lidé tu terapii provádějí.
Bavíme se o nenávisti, proč ale tohle prostředí tak svědčí dezinformacím? I ty přece existovaly už před internetem...
I když mám v komisi na starosti boj proti dezinformacím, tak z toho nejsem úplně hysterická. Opravdu tu byly vždycky, vždycky ve společnosti kolovaly drby, fantasmagorie a konspirační teorie. To, co nás v komisi děsí, je ale právě intenzita těch dezinformací. S tím souvisí jednoduchost distribuce a ona síla dopadu na lidi. Máme řadu průzkumů, které říkají, že dezinformace jsou velice čtené a že se dokážou strašně rychle šířit.
Ještě víc mě ale děsí, že určitá část těch dezinformací je účelově vytvářena, koordinovaně distribuována a má jasně určený cíl. Tím je většinou něco nebo někoho poškodit, něco narušit, rozbít nebo aspoň nalomit. A to nalomení třeba soužití lidí v dané společnosti se dělá tak, že část té společnosti dostanete do nějaké paniky nebo hysterizující situace. To jsou při určité intenzitě a při jasně cílených, koordinovaných a distribuovaných kampaních pro danou společnost hrozně nebezpečné věci.
Čím to je, že se část společnosti nechává dezinformacemi strhnout?
Jde o to, jaká část to je. Mě svým způsobem občas fascinuje, jak jsou některé ty dezinformace dobře vytvářené. Jistě, dezinformace má hlavně útočit na emoce, ale je ještě mnohem účinnější, když je v ní nějaké zrnko pravdy. Bývá to velice dobře namixovaný kousek pravdy se lží, přitom to má ten nezbytný emoční náboj a jasně stanovenou cílovou skupinu, která nejenom, že danou informaci přijme, ale také ji pošle dál. Ten systém tu samozřejmě byl i v minulosti, ale neměl tu rychlost a neměl tu efektivitu. Jenže internet ji má stejně jako dálnice. Dřív jezdil po pěšině kůň s vozem, teď je to superrychlý sporťák.
Jenže to auto už asi těžko někdo zastaví. Tedy alespoň v demokracii ne úplně...
Já vždycky říkám, že existují tři cesty. Jedna je ta čínská, která "ty internety", jež jí nevyhovují, prostě zakáže. Pak se volá po tom, aby vzniklo na úrovni států něco jako digitální policie. Na úrovni Evropy je to v podstatě nemožné, předpokládám, že to ani nebude nikdo zkoušet, ale uvidíme.
A pak je tady třetí cesta. Na ní bychom si měli nejdřív definovat, co je opravdu ta intenzivní a škodlivá věc, kterou je třeba zlikvidovat, protože jde o bezpečnostní riziko. A zbytek necháme více méně být, i když budeme pracovat na tom, aby lidé byli vůči tomu, co čtou, odolnější. Aby si to lépe přebírali.
Jenže u té policie a vlastně i u té "definice rizik" vždycky narazíte na to, o čem jsme mluvili, tedy že je třeba na dané dezinformaci zrnko pravdy. Pak už půjde o cenzuru, ne?
Aspoň vidíte, jak je to složité. Já si to "čištění" představuji tak, že na nějaký typ smetí použijete koště, nebo se jím ani nezabýváte, ale na něco už musí přijet fekální vůz. Cenzuru jako takovou ale zásadně odmítám a nehodláme ji zavádět. Právě ale v souvislosti s těmi dezinformacemi se bavíme o tom, že když rezignujeme na to, aby se lidem nabízela ověřená a ověřitelná pravda, tak necháme uhynout tu vrstvu lidí, která se snaží dělat nezávislou žurnalistiku, jež je na pravdě založená.
Vy v nové roli eurokomisařky budete mít na starosti právě i média. A asi se shodneme na tom, že ta seriózní, která se právě snaží nalézat pravdu, ve společnosti slábnou...
Já bych proto chtěla nezávislým médiím pomoct nejenom z hlediska tlaku na státy, aby jim zajistily lepší právní prostředí a vlastně i bezpečnostní ochranu. I v řadě evropských států je to potřeba. Chci ale také, aby veřejnoprávní média ve státech Unie měla parametry nedotknutelnosti z hlediska politického vlivu.
Věra Jourová (1964)
Narodila se a vyrůstala v Třebíči, kam se dodnes ráda vrací za rodinou. Vystudovala Teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2012 absolvovala práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Práva začala studovat poté, co byla v roce 2006 více než měsíc ve vyšetřovací vazbě kvůli smyšlené kauze Budišov, kde byla viněna z korupce. Soudy nakonec konstatovaly, že se čin nestal a Věra Jourová byla odškodněna. Právě v roce 2006 byla náměstkyní ministerstva pro místní rozvoj za ČSSD, ze které poté odešla. V hnutí ANO je od roku 2012. Byla ministryní pro místní rozvoj ve vládě Bohuslava Sobotky. V roce 2014 se stala eurokomisařkou.
Mým cílem tedy je nenechat vyhladovět nezávislá média a nenechat znásilnit ta veřejnoprávní. Mám k tomu schválené nějaké legislativní prostředky a mám k dispozici i nějaké fondy. Jde o to, aby například vydavatelské domy sdílely praxi, jak v tomto světě ekonomicky a vlastně i politicky přežít. Čeká mě každopádně ještě hodně konzultací s lidmi z oboru…
Já bych měl hned jeden návrh. Bavíme se o škodlivosti sociálních sítí, prostřednictvím kterých se šíří nenávist. No a novináři a vlastně i politici pomáhají svými statusy těmto sítím ve sledovanosti, takže i v byznysu a výdělcích. A zároveň tím, že na ně píšou, oněm sítím pomáhají i v jakémsi potvrzení jejich hodnověrnosti. Neměli by se na to seriózní žurnalisté a politici prostě vykašlat?
Obávám se, že je to nevratná věc. Sociální média už budou vždycky používat jak politici, tak novináři. A všichni ti, kteří se šacují do pozice názorových vůdců. Já osobně jsem vlastně takový experiment, jestli se dá v politice přežít bez Facebooku. Dá.
Reklama
foto: Tomáš Železný, zdroj: Konference Dítě v síti 2019