Žádné výhrůžky odebráním klíčů od vozidla, ale peníze dokážou zvýšit bezpečnost v automobilové dopravě. Výzkum provedli američtí vědci na 152 teenagerech, kteří vlastní chytrý mobilní telefon a přiznali, že během řízení píšou či čtou textové zprávy. Všichni respondenti byli ve věku šestnáct a sedmnáct let.
Přestože respondenti uvedli, že o nebezpečnosti svého počínání vědí, dělají to. Pokud jejich rodiče chtějí, aby toho nechali, budou jim muset zaplatit. Devadesát procent dotázaných totiž uvedlo, že by přestali zprávy číst, kdyby jim za to někdo dal peníze. Pětadevadesát procent by zvažovalo, že zprávy přestane psát. A devadesát devět ze sta uvedlo, že by bylo ochotno vzdát se během řízení sledování sociálních sítí a médií.
Pět dolarů týdně
A cena? Americká mládež je z laciného kraje: pouhých pět dolarů týdně už by je o změně jejich návyků za volantem dokázalo přesvědčit. „Říct svému pubescentovi, aby netextoval, když řídí, nestačí. Hlavně to nefunguje u těch, kteří jsou zvyklí smartphony používat prakticky nepřetržitě,“ uvedl podle agentury Reuters šéf vědeckého týmu Mucio Kit Delgado z Perelmanovy zdravotnické školy při Pensylvánské univerzitě.
Reklama
Horší už to bylo s ochotou teenagerů vzdát se poslechu hudby nebo používání svého mobilu jako navigace. Prvně jmenované by oželelo 43 procent dotázaných, bez navigace by se obešlo téměř šest respondentů z deseti. Vědci si ale také hráli s tím, jak by mládež reagovala na různé formy finančních odměn. Pokud by každý na začátku roku obdržel 250 dolarů a měl by za textování během řízení platit „pokutu“ pět dolarů týdně, jen necelé dvě třetiny by tento zlozvyk oželelo. Jen o něco více než polovina by přestala textovat s vidinou získání jackpotu ve výši tisíc dolarů na konci roku, který by ale sdíleli se svými kamarády.
Přestože respondenti uvedli, že o nebezpečnosti svého počínání vědí, dělají to.
Přibližně stejně velké procento by nechalo svůj mobil na pokoji, pokud by za to výměnou získalo slevu na pojištění 250 dolarů ročně. Méně, než polovina uvedla, že by uvažovala o nepoužívání mobilního telefonu při řízení jen na základě žádosti svých rodičů.
Mobil do dětské ruky patří
„Myslím si, že rodiče by měli podobné experimenty se svými dětmi-řidiči provádět, aby vyzkoušeli, co na ně platí,“ uvedla pro agenturu Reuters Despina Savrinosová, psycholožka z University of Alabama v Birminghamu. A s jejím doporučením se dá jedině souhlasit. Rodiče a děti by se skutečně měli pokoušet hledat nějaký způsob, jakým budou společně čelit nejrůznějším pokušením, z nichž by se časem mohl vyvinout zlozvyk. Toho se totiž v dospělosti dost špatně zbavuje.
Zajímavý je profil respondentů: výzkumu se zúčastnili teenageři, kteří doslova viseli na svém mobilu i tehdy, když zrovna neřídili. Není ale v takovém věku už trochu pozdě na to, aby se mladí učili fungovat i bez chytrých telefonů? Aby bylo jasno, rozhodně nepatřím mezi pološílené matky, které by své děti chtěly za každou cenu chránit před vymoženostmi moderní techniky. Mám to přesně naopak: podporuji je v tom, aby se s mobily, tablety a počítači naučily pracovat co nejlépe. Nejsem totiž přesvědčena o tom, že budoucnost bude patřit těm, kteří dokážou zatlouct hřebík nebo okovat koně.
Nebojte se svým dětem mobily dopřát. Stanovte jim ale řád
Na druhé straně vidím riziko ve chvíli, když se to se všemi těmi chytrými „krabičkami“ přežene nebo se tomu nechá zcela volný průběh. I my, když jsme byli malí, jsme svůj čas dělili mezi povinnosti a zábavu. Proto jsme s dětmi přistoupili na poměrně jednoduchá a zároveň jasná pravidla: po příchodu ze školy své mobilní telefony pokládají na určené místo. Pokud jejich baterie ukazují stav těsně před vybitím, je odevzdávka o to snazší – dají je do nabíječek. Pak si mohou prakticky dělat, co chtějí, pokud nevyráží do kroužku. Nepatříme k rodičům, kteří děti ihned po škole ženou k domácím úkolům. Stanovili jsme jim pouze hodinu, do které nám své sešity s vypracovanými úlohami naservírují k podpisu. Jistěže to nefungovalo hladce hned od začátku. Plačtivých momentů mají za sebou hodně. Ale už se to naučily. Tím, že vědí, kdy je s propiskou v ruce očekáváme, si relativně brzy byly schopny zorganizovat čas.
Když jsou na další školní den připraveny, mohou si vzít svůj mobil a „zapařit“ nějakou tu hru. Sami jsme nebyli jiní. Kdo na začátku devadesátek neměl gameboye s chobotnicí, Atari nebo Commodore, jako by nebyl. Rodiče nám sice říkali, „nečum furt do toho počítače, vymydlí ti to mozek“, ale při vší skromnosti: tato prognóza se nenaplnila.
Nebojte se tedy svým dětem mobily či jiné „chytré“ věci plné her dopřát. Stanovte jim ale řád, aby věděly, kdy je čas na hraní ve virtuálním a kdy zase ve skutečném světě. Nejenže jim tím umožníte rozvíjet jejich počítačovou gramotnost, ale nepřímo je učíte hospodařit se svým časem. A to se jim v dospělosti nesčetněkrát vyplatí.
foto: Shutterstock, zdroj: Reuters
