Žádné obrazovky, jen hry, čas venku či prostá nuda. A druhá strana spektra? Telefon, tablet, televize v podstatě nonstop. Neomezený přístup při jídle, v autě i v čekárně. Nabízí se říct, že správná je první varianta. Jednoduše odsoudit rodiče, kteří své děti „uklidí“ před blikající monitor. Téma času stráveného u obrazovek je ale spletitější a zasahuje do něj ekonomická situace, onemocnění dětí i rodinné zvyky. Ve Flowee jsme se zajímali nejen o obecná doporučení ohledně tzv. screentime, ale i o odborné názory a názory rodičů.
Doporučení odborníků jsou jasná – děti do tří let by se obrazovkám měly zcela vyhnout. Do pěti let stačí 40 minut denně a do 12 let je to 60 až 120 minut denně. Čísla jsou podle Asociace klinických logopedů výsledkem analýz i doporučení Světové zdravotnické organizace.
Realita v mnoha rodinách je úplně jiná. „My s Alenkou (4) koukáme ráno u snídaně, ale občas i při obědě a večeři. Myslím, že je to vždycky kolem 20 minut. Také pouštím TV, když pracuju a dcera už mi skoro skáče po hlavě a už si nechce hrát sama,“ svěřila redakci své zvyky Alžběta. „Přiznám se ale, že během cestování jsme zažili i extrém, kdy koukala na pohádky i pár hodin. To už jsem i pozorovala známky závislosti. Třeba hodně křičela, když jsme obrazovku vypnuli,“ dodává Alžběta.
Pouštím TV, když pracuju a dcera už mi skoro skáče po hlavě.
Přiznaný čas u obrazovek je tak přirozeně vyšší, než je doporučení odborníků. A stejné je to u stovek dalších rodin podle březnového průzkumu agentury STEM. Čas dětí u obrazovek je v každé domácnosti trošku jiný, často ale byl přiznaný i hodinový screentime u půlročních miminek.
Generační problém: TV i rádio jako kulisa
K obrazovce se dostává i kojenec Báry. „Mám 11měsíčního syna a tříletou dceru. Anča miluje písničky, občas pustíme i videoklip, což malý taky vidí. Stejně tak občas běží pohádka. Jsou ale dny, kdy se nezapne nic a děti to ani nepožadují. Upřímně, mně to ale dělá větší problém. V naší rodině jsme měli TV zapnutou pořád jako kulisu. Také jsme si zakázali koukat na cokoliv při jídle,“ řekla pro Flowee.
Neustálou kulisou přitom ztrácíme něco velmi cenného. Ticho a nudu. Podle odbornice a klinické logopedky jde přitom o důležitou součást života. „Občas neuškodí dětem ukázat, že existuje i ticho a sdílené ticho, jen spolu být ve skutečném kontaktu, ale skutečně být, je skvělé koření vzájemného vztahu a důvěry,“ připojuje se k tématu Barbora Richtrová z Asociace klinických logopedů.
Obrazovka nemusí být nepřítel
Podle asociace je kromě doporučeného času sledování nutné zmínit i to, jaký obsah dětem dovolujeme vidět a vnímat. „Vzájemná interakce k tomu, co si děti pouští, by měla být samozřejmostí. Pokud pouštíme konkrétní program, ať edukativní nebo relaxační, měl by ho dospělý sledovat společně s dítětem a mluvit o tom, co vidí. Vhodné jsou klidnější programy, hry s pomalým střihem a přiměřenými zrakovými a sluchovými efekty,“ píše se v doporučení. Například oslovená maminka Alžběta vnímá u dcery i přínosy v podobě učení anglických slovíček. Bára zase zmiňuje, že je dcera aspoň na obrazovky zvyklá a nebyl to pro ni šok ve školce či u prarodičů.
Lidé odsoudí rodiče našich pacientů, aniž by znali kontext, což je pro ně dost zraňující.
Rizikem je naopak pasivní sledování, které může mít na dítě negativní vliv, pokud jde o vývoj jazyka a mezilidské komunikace. „V osvětě a edukaci veřejnosti nepomáhají klamavé reklamy na dětské tablety a programy pro děti od 2 let, kde tvrdí, že díky nim se rozvine jazyk a řeč – ta se nejlépe rozvíjí lidským kontaktem a jinak to nebude. Skutečnou lidskou komunikací se učíme umět porozumět, kriticky hodnotit jednotlivé situace a umět vyjádřit myšlenky, ale i pocity. To nás obrazovka nenaučí,“ vysvětluje Flowee Richtrová.
A jaké další negativní dopady slepá konzumace má? Odborníci zmiňují emocionální nepohodu, horší kvalitu spánku, senzitivitu ale i propad fyzických aktivit.
Odsouzení není na místě, i rodiče jsou jen lidé
Richtrová ale varuje před rychlým odsuzováním rodičů, pro které mohou být technologie záchranou a jedinou cestou k práci či odpočinku. Především v případě, kdy mají dítě s těžkým postižením. „Děti s těžkou neurovývojovou poruchou, např. poruchou autistického spektra, syndromovým onemocněním nebo těžkou vývojovou dysfázií, někdy potřebují technologie kvůli nácviku komunikace, ale i pro možnost odpočinku, zejména vyčerpaných maminek. Problém je, že tyto děti mají technologie obecně více rády, inklinují k nim a může se rozvinout závislost, protože je to pro ně možnost úniku od reálného světa, který je složitý a pro ně obtížně srozumitelný, proto je potřeba striktně dodržovat nastavená pravidla,“ zmiňuje důležitou vložku k tématu screentime u dětí. „Je ale velmi smutné, že lidé bez širšího náhledu odsoudí rodiče našich pacientů, aniž by znali kontext, což je pro ně dost zraňující,“ uzavírá.
Nejde tedy jen o to, kolik času dítě před obrazovkou stráví. Důležité je, co sleduje, zda o tom s dítětem mluvíme a také jestli vnímáme, jaké místo mají technologie v naší domácnosti i ve světě kolem nás. Někdy může být i tablet nebo televize dobrou volbou pro dítě i rodiče, aniž by se jednalo o rezignaci na výchovu. A občas možná stačí nabídnout jinou hračku. Spíše jde o prosté hledání rovnováhy, která bude jiná pro každou konkrétní rodinu.
