Nemám ráda sentimentální povzdechy nad tím, jaká to byla bezvadná doba za našich mladých let, kdy nás rodiče drželi v lati. Jasně, za našeho dětství to bylo jiné. Každý víkend jsem pracovala u táty na zahradě a na baráku, vozila kolečka s pískem, míchala maltu a vybírala kameny z pole. Hotový stachanovec. Táta byl ze sedlácké rodiny, tak nás s bráchou držel dost zkrátka a za trest jsme dostávali na zadek kabelem. Rány jsem musela nahlas počítat.
V dnešní době by na tátu nejspíš někdo zavolal sociálku. Bylo to sice fajn dětství, ale také si pamatuji, že ho mám spojené se strachem. Řekněme, že to byl jeden extrém, přísná a občas zanedbávající výchova. Dnes se objevuje opačný pól. Někteří rodiče, a záměrně se zde uvádí „někteří“, je to jen část z nich, se svých dětí bojí. V některých rodinách se role prohodily.
Stačí se podívat na běžnou scénu v obchodě. Dítě chce sladkost. Rodič nejprve řekne ne. Pak přijde protest, pláč nebo vztek. O pár minut později odchází dítě s čokoládou a rodič s pocitem úlevy. Ne proto, že změnil názor, ale protože konflikt skončil.
Dělám chybu, když svým dětem všechno splním?
Někteří moderní rodiče, často vzdělaní, citliví a plní dobrých úmyslů, se stále častěji bojí svých vlastních dětí. A tak raději ustoupí, vyhnou se konfliktu a přestanou děti skutečně vychovávat. Na internetu se například jeden rodič ptá ostatních:
Na první pohled to vypadá, že rodič chrání dítě před frustrací. Ve skutečnosti často chrání sám sebe před konfliktem.
„Dělám chybu, když svým dětem (4 a 7 let) téměř vždy splním, co chtějí? Chci naplňovat jejich přání, ale zároveň si uvědomuji, že bych je měl naučit trpělivosti, odložené odměně a tomu, že v životě člověk nedostane všechno hned.“
Sociální sítě jsou plné vyžádaných i nevyžádaných rad, v tomhle případě se většina diskutujících celkem racionálně shodla, že dotyčný opravdu dobře nedělá. Jeden učitel například píše, že děti, které nikdy neslyšely „ne“, pak ve škole nezvládají frustraci a reagují přehnaně na sebemenší konflikt. Jiný komentující použil příměr: „Džin v láhvi plní přání. Rodič připravuje děti na skutečný svět, kde budou slýchat slovo ne velmi často.“
Ještě před pár lety bylo rodičovství spojováno především s autoritou a nastavováním hranic. Dnes se setkáváme s rodiči, kteří se mylně domnívají, že se jedná o laskavou výchovu, ve skutečnosti ale mají strach vychovávat. Když rodič ustupuje ze strachu, dítě rychle pochopí, že jeho emoce ovládají celou rodinu. Že stačí křičet, brečet nebo emočně vydírat, a dostane, co chce.
Rodiče, kteří se bojí vlastních nepříjemných pocitů
Podle koučky Lisy Smithové, autorky podcastu pro rodiče, má tento strach často kořeny v našem vlastním dětství:
„Mnoho z nás vyrůstalo v prostředí, kde konflikt znamenal odmítnutí nebo ztrátu lásky. Naučili jsme se, že abychom byli milováni, musíme být hodní a vyhovět všem. A teď to opakujeme se svými dětmi,“ říká v podcastu Smithová.
Snad každý rodič, pokud nežil pár posledních let v jeskyni bez internetu, tuší, jak je nastavování hranic a určitá míra přísnosti pro děti důležitá. A přesto je pro ně obtížné je nastavovat. Mnoho rodičů se snaží neopakovat přísnou výchovu, kterou sami zažili. Chtějí být citlivější, dostupnější a respektující. Někdy ale sklouznou k pasivnímu rodičovství. Jsou milující a podporující, ale obtížně stanovují pravidla a trvání na jejich dodržování. Ne proto, že by jim na dětech nezáleželo. Právě naopak.
„Pasivní rodič se snaží vyhnout jakémukoli nepohodlí. Nechce vidět dítě naštvané, frustrované nebo smutné,“ vysvětluje Lindsay Gibsonová. Na první pohled to vypadá, že chrání své dítě před nástrahami života. Ale ve skutečnosti chrání sebe před konfliktem a dost nepříjemnými pocity, které ho doprovází. Chce to vnitřní sílu, když člověk čelí křiku dcery nebo syna: „Já tě nenávidím,“ ale i to je část rodičovství. Výsledkem je, že nepříjemné emoce neumí zvládat rodič a logicky ani dítě.
Děti potřebují slyšet „ne“
A tak vzniká zvláštní paradox. Rodiče, kteří chtějí být za každou cenu milováni, často vychovají děti, které je vnímají spíš jako poskytovatele služeb než jako autoritu a oporu. Máma nebo táta jsou ti, kdo zařídí nový mobil, zaplatí kroužky, odvezou, kam je potřeba, a postarají se o to, aby nic nechybělo. Jenže vztah postavený hlavně na plnění přání bývá překvapivě křehký. Respekt ani skutečnou, bezpodmínečnou lásku si totiž nelze koupit.
Reklama
Lisa Smithová k tomu dodává: „Konflikt není odmítnutí. Konflikt je růst, který se snaží proběhnout. Když se mu vyhýbáme, okrádáme děti o příležitost naučit se zvládat nepříjemné emoce a budovat vnitřní sílu.“ A nabízí jednoduchou, ale zásadní radu:
„Musíte se naučit snášet nepohodlí. Vaše dítě může být naštvané. Může vás odmítnout. Může říct, že vás nenávidí. To je v pořádku. Vaším úkolem není zajistit, aby bylo dítě neustále šťastné. Vaším úkolem je pomoci mu vyrůst v dospělého člověka, který zvládne život.“
Ve výsledku nejde o autoritářskou výchovu versus liberální výchova. Jde o rodiče, kteří mají velkou potřebu vyhovět dětem, protože se bojí frustrace, zklamání nebo konfliktu. Dítě, které občas slyší „ne“, se neučí poslušnosti. Učí se něco mnohem důležitějšího. Že svět se netočí kolem jeho přání. Že zklamání se dá přežít. A že láska rodiče nezmizí jen proto, že tentokrát nedostalo to, co chtělo.
