fbpx

Jakub Jánský, zakladatel nadačního fondu (a stejnojmenného webu) "Děti bez mobilu", chce dětem ukázat, že obrazovky mobilů nejsou to nejzábavnější, s čím se mohou setkat.

Zveřejněno: 15. 11. 2018
Přečteno 821x

Jakub Jánský, úspěšný stavbyvedoucí a čtyřnásobný otec z Dobříše, už měl dost toho pozorovat, jak děti s hlavou skloněnou pasivně zírají do obrazovek zařízení, která je pomalu, ale jistě formují. Došlo mu, že se děti nudí, a samy nevědí, čím a jak prázdný prostor, který vzniká po příchodu ze školy a před příchodem rodičů, vyplnit, a rozhodl se s tím něco udělat. Společně se svou ženou založili neziskovou organizaci Děti bez mobilu, kde nabízí dětem od 5 do 18 let smysluplné a rozmanité trávení volného času. Kybernetické náhražky rodičovské pozornosti podle něj totiž děti nikdy pro život nevybaví tak, jako aktivně strávený čas s dospělými. A jednou jim to bude chybět.

Na akcích, které probíhají každý všední den v odpoledních hodinách, učí lidi z Dobříše děti vařit, šít, žehlit, jezdit na jachtě nebo střílet ze vzduchovky. Společně už navštívili domov seniorů, psí útulek nebo kozín. Jakub Jánský je zastáncem myšlenky, že někdy i malý krok zpět může znamenat velký krok kupředu.

 

jansky deti

Projekt "Děti bez mobilu" ukazuje dětem, že i bez technologií se dá žít, a bavit se.

S panem Jánským jsme se setkali v jedné z pražských kaváren a povídali si o tom, jak by se projekt Děti bez mobilu mohl rozšířit do dalších měst, že učitel ani rodič už nejsou vnímáni jako autority, jak se na trhu práce projeví, že každý chce být youtuber, a jak si i pracovně vytížený muž se čtyřmi dětmi dokázal najít čas na další projekt. 

Iniciativa Děti bez mobilu je v aktivním provozu už více než měsíc. Co všechno spuštění předcházelo a jak ten první měsíc zpětně hodnotíte?

Myšlenka založit projekt vznikla v dubnu letošního roku. Ladili jsme program, stanovy, GDPR a spoustu dalších technických záležitostí. Projekt jsme nakonec spustili 1. října, až se uklidnil chaos spojený s nástupem dětí do školy. První měsíc našeho fungování pak hodnotím velice pozitivně. Upřímně jsme to takhle dobrý ani nečekali. V Dobříši, kde s projektem působíme, máme už 50 členů (dětí) a 15 lektorů. Teď se mi dokonce ozval pán z jižních Čech, že dělá modelářský kroužek a že by to rád s námi spojil. 

Budete tedy budovat síť poboček? 

Přesně tak. Ale aby jednotlivé buňky mohly samostatně žít a fungovat, je potřeba alespoň 15 dospělých, kteří to budou v každém novém městě držet. Chytí se toho jako my a budou se tomu aktivně věnovat. Ale samozřejmě chceme mít i dál dohled nad všemi buňkami.

Jaký je rozdíl oproti klasickým kroužkům?

Chceme, aby to bylo dostupné pro všechny, takže to pro ty děti děláme zadarmo. To je rozdíl oproti kroužkům, které si spousta rodičů nemůže často dovolit. Děti si vybírají aktivity pouze na týden dopředu a ty aktivity jsou opravdu hodně rozmanité. U kroužků děti často za dva týdny zjistí, že je to zas tak nebaví, jenže už je to zaplacené na celé pololetí, takže je do toho rodiče začnou nutit, protože už za to přece zaplatili. A otrávení jsou všichni.

Jaké kurzy pořádáte?

Například výroba a pouštění draků, vydlabávání dýní, ale i jachting nebo geocaching. Máme třeba i kurz vaření, to se paradoxně dost chytlo. Představte si pak pohled rodiče, když mu jeho dítě po těžké práci přinese řízek s bramborovým salátem, který samo připravilo. To přece musí být krásný pocit. A třeba ho to uklidní, že jeho dítě v životě neumře hlady a že se o sebe postará.

Jaký je vůbec váš názor na sociální sítě?

My nepreferujeme úplně zrušit mobily, zrušit Facebook… to nechceme a ani to nejde. My chceme dětem pouze ukázat alternativu. Aby si alespoň na dvě hodinky vyzkoušely, že by mohly dělat i něco jiného než sedět doma s hlavou skloněnou.

deti bez mobilu jachta

No řekněte sami: není řídit jachtu ve skutečnosti lepší, než v mobilní hře?


A myslíte si, že to je vina dětí? Ony přece ještě tak dobře neznají svět a jeho možnosti, třeba ani nevědí, co přesně by mohly dělat… Já osobně si nemyslím, že na vině jsou děti.

Bohužel je to právě o těch rodičích, ale to je zase hodně dáno dobou. Všichni pracujeme na 120 %. Chceme udělat co nejvíc práce, vydělat co nejvíc peněz, zaplatit hypotéku atd. A v honbě za tímhle už nám nezbývá čas na děti. Když pak přijdeme večer z práce domů a jsme unavení, tak i když je milujeme, šoupneme jim do ruky mobil nebo tablet, ať máme klid. Je to hodně o pohodlnosti dospěláků.

A jak se podařilo si najít čas vám? Pracujete jako stavbyvedoucí, celé dny trávíte na stavbách a k tomu máte doma čtyři děti.

Tak v tomto je mi samozřejmě velikou oporou moje manželka, která se na projektu taky podílí, a k tomu se ještě stará o domácnost a o naše děti. Nejsem žádný superman a bez její pomoci a dalších lidí by tenhle projekt vůbec neměl šanci vzniknout. Ale svým dětem jsem se vždycky hodně věnoval, už od doby, kdy byly úplně malinké. Když jsem přišel domů z práce, ať už to bylo v pět nebo v šest, tak jsem vzal malou na hodinu nebo dvě na hřiště. Člověk byl sice unavený, ale věděl, že to má nějaký smysl. Musím říct, že hlavně u té první dcery, která je teď osmiletá, to je vidět hrozně moc.

Pořádali jsme kurz šití a žehlení a jedna maminka napsala: proč nešli žehlit i kluci? Tak jsem jí napsal, aby to s tou emancipací nepřeháněla, že mají kluci druhý den vzduchovku.

Je hodná, snaživá, nápaditá, pořád něco vymýšlí, takže i tam jsem viděl, že to má opravdu velký smysl se dětem věnovat už od útlého věku. Všechny moje děti pak byly už odmala vedeny k aktivnímu trávení volného času.

A co ony a telefony?

Samozřejmě i ony došly do stadia, kdy chtěly telefon, protože to viděly u svých vrstevníků. Pak začalo docházet k situacím, kdy bylo hezky, a já je viděl, jak sedí se sousedy za barákem, a všichni tam koukají do mobilu. Tak to byl takový poslední hřebíček. Že takhle teda ne, že je potřeba s tím začít něco dělat. A proč s tím nesvést i okolní děti? Nejenom ty svoje.

deti bez mobilu

My máme hodně pohodovou ulici, kde co měsíc někdo přijde s nápadem a začne něco dělat. Po těch akcích jsou děti úplně jiné a natěšené zase na další akce. Ale samozřejmě na menších městech je to úplně o něčem jiném. My když něco zorganizujeme, tak se to rychle rozkřikne. 

Jsou vaše kurzy nějak genderově rozdělené?

Naše kurzy sice nejsou genderově dělené, ale měli jsme například kurz šití nebo žehlení. Tam se teda přihlásily jenom holky, ale jedna maminka mi pak na sociální síti napsala, proč nešli žehlit i kluci? Tak jsem odepsal, aby to s tou emancipací nepřeháněla, že kluci mají druhý den vzduchovku. Snažíme se je co nejvíc tahat ven, i když máme pronajatou malou klubovničku v blízkosti školy, aby to děti neměly daleko.

Odráží se v tom nějak tradice, které byly ještě donedávna na vesnici dodržovány?

Tematické akce máme taky, ale ono pro mě už je teď oprašování tradic i pomalu jít jenom skákat gumu nebo cvrnkat kuličky.

Jakub Jánský

Jakub Jánský je stavbyvedoucí a čtyřnásobný otec, který si stejně jako my přeje, aby naše děti byly úspěšné a dobře připravené na život. Trápilo ho, že místo toho, aby běhaly po venku a hrály si s kamarády, tráví čas doma s hlavou skloněnou ke svým mobilním telefonům. Rozhodl se to změnit a spolu se svou ženou letos založili organizaci Děti bez mobilu, kde pro děti zdarma organizují aktivní a smysluplné trávení volného času. Aktivity se setkávají s velký nadšením u dětí i lektorů a pan Jánský by brzy rád viděl všude po republice další pobočky Dětí bez mobilu. Jako stavbyvedoucí si zároveň velice silně uvědomuje, jak doba děti formuje, každý chce být programátor nebo Youtuber a z trhu pomalu ale jistě mizí řemeslná pracovní síla, což začíná být velkým problémem. I to se snaží změnit.

Co vaše děti a mobily?

Se ženou jsme se shodli na tom, že holkám dáme limit. Maximálně hodinu, hodinu a půl denně. 

V dnešní době je pro učitele mnohem náročnější být vnímán jako nějaká vědomostní autorita. Každý žák si v době Googlu může o tématu vyhledat mnohonásobně víc informací, než by mu mohl poskytnout učitel… a to na tři kliky. Role učitele se mění. Autoritami se stávají influenceři na sociálních sítích, jejichž sledováním si dítě buduje status ve společnosti. Nebudou dětem jednou autority chybět? 

Když jsem v mládí začal s fotbalem, tak byl pro mě autoritou můj trenér. Jeho slovo mělo váhu. A to nemusel být nějak agresivní, prostě jsem cítil, jak si je v sobě sám sebou tak jistý, že jsem věděl, že mu můžu věřit, a chtěl jsem ho poslouchat. Věděl jsem, že se o něho můžu opřít, a to mi do života hrozně moc dalo. Zároveň totiž budoval i mou vlastní víru v sebe, posouval moje hranice a já jsem si mohl vybudovat vnitřní jistotu.

Související…

Syndrom vyhoření brzy zasáhne i dvanáctileté děti, obává se KovySchovávají se děti v tabletech před chaotickým světem?Dvanáct způsobů, jak zabavit sebe i své děti offline

Teď už je to 80letý pán o holi. A já si říkám, když přihlédnu k tomu, koho ty dnešní děti vnímají jako nějaké „autority“ a čí názor je pro ně důležitý… O koho nebo o co se jednou budou moct v životě opřít?

Jak se na vaše kurzy tváří teenageři?

Tam už je to těžké, je důležité začít opravdu dřív. Třeba jsme vymysleli akci sbírání odpadků na dětských hřištích a na stránkách se do nás nějaký teenager opřel, že jako proč... Protože jsme tam napsali, že za to můžou teenageři, které tam vídáme, sedají si na opěrátka laviček, opírají si boty o sedátka, kouří tam a všechno tam po sobě nechávají. Tak jsem mu řekl, ať jde ukázat, že je jiný než ostatní, ať vystoupí z té řady. A už to vypadalo nadějně, a pak napsal, že ne, protože ti ostatní vrstevníci by ho úplně převálcovali, kdyby zjistili, že tam byl.

Mladí chtějí pohodlí, teplou kancelář... nikomu se nechce pracovat v zimě někde venku. 

Za teenagery bych musel přijít s Kovym, s Jirkou Králem, aby se mnou někam šli. Museli by se pro to navíc nadchnout všichni, jak půjde jeden nebo dva, tak nepůjde žádný. Zároveň každý chce být youtuber, manažer nebo programátor... jednoduše nějak pracovat s těmi technologiemi, já neříkám, že je to špatně, ale za chvíli to bude velký problém. Chtějí pohodlí, teplou kancelář, nikomu se nechce pracovat v zimě někde venku. 

Jaká je podle vás z tohohle cesta ven?

To těžko říct, určitě to nevnímám jako nějaký konec světa, já jen říkám, že kdo za pár let bude umět pracovat rukama, bude něčím vyučený, ten bude placený zlatem. Na těžkou fyzickou práci úplně přestávají být lidi.

 

foto: Michaela Cásková a Archiv Jakuba Jánského, zdroj: Děti bez mobilu

Klára Ponczová

Klára Ponczová

Klára odešla pracovat z Googlu za bar, z baru do školky a ze školky do Flowee. Občas se jí teď stýská po dětech. A alkoholu.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.