Bylo mi 14 let, když jsem se poprvé (hodně) opila. Bylo zrovna léto, trávila jsem čas sama, moje matka pracovala jako zdravotní sestra 16 hodin denně a nechávala mě doma. Myslím, že jiní teenageři by si to asi užívali – pořádali by večírky, zvali by si kluky, dělali bordel. Já, která skoro neměla kamarády, jsem bordel nedělala. Teda ne ten, co by byl vidět.
Reklama
Můj běžný den byl jednoduchý – vstala jsem v 9 ráno, pustila si počítač a zůstala celý den v tmavé místnosti, povídala si s neznámými lidmi na internetu, dokud nebyl čas jít spát. Jednoho dne jsem se rozhodla napít.
Chtěla jsem se zničit a znovu postavit na nohy, zničit a znovu se zrodit, pořád dokola.
Netuším, co mě přivedlo k matčině skříňce s alkoholem. Vím jen, že jsem cítila zvláštní nutkání, abych se napila, neužívala jsem si to. Vyklopila jsem to do sebe rychle a vzbudila se o pár hodin později díky matčinu bouchání na okno. Položila mě do postele a už jsme o tom nikdy nemluvily.
Do bezvědomí
Strašně závidím lidem, kteří se poprvé opili na večírcích s přáteli. Těm, co se bavili tak dobře, až jim bylo špatně. Já z pití nikdy radost neměla. Co jsem v té době ještě nechápala, byla moje touha propít se do bezvědomí, která se se mnou táhne vlastně celý život a definuje podstatu závislostí.
Já jsem se totiž ve skutečnosti nikdy bavit nechtěla, nechtěla jsem cítit vůbec nic. Chtěla jsem se zničit a znovu postavit na nohy, zničit a znovu se zrodit, pořád dokola. Chtěla jsem být úplně prázdná, chtěla jsem se oddělit od mého těla, ideálně úplně zapomenout, že existuju. Zkoušela jsem to i skrze bolest, ořezávala jsem si kusy kůže z těla kradeným skalpelem, později to byly drogy, sex a hladovění. Ale pití bylo nejrychlejší a stále je to pro mě nejrychlejší cesta, jak se nikam nedostat.
Dekadentní magie
Když jsem začala zase pít (po téměř sedmi měsících abstinence), bylo to jako bych se znovu zamilovala. Šla jsem s kamarádem na skleničku vína a vypila celou lahev. Byl to nádherný pocit, jako kdybych byla na prvním rande. Když jsme odcházeli z restaurace, dopila jsem i jeho víno. Bylo to nechutný a erotický zároveň. Dávalo to větší smysl než cokoliv, co jsem kdy v životě udělala. Jedna ze super věcí na pití je ten risk, to, že ti je jedno, co se s tebou stane. Můžeš si ublížit, můžeš onemocnět, můžeš klidně zemřít. Možná mě bavilo být někým, kdo takhle riskuje.
Víte, že ten pocit nezůstane navždy. Nemůžete být pořád opilí, nemůžete takhle žít. Ale nemůžete ani přestat.
Často se chci dostat do bezvědomí, ale někdy je to taky zábava. Někdy je super si dát jenom tři drinky, projít se večer po ulici, chystat se na party s vírou, že noc bude velká. Noc plná nadějí, příležitostí a hlavně ještě více alkoholu. Když je to vyvážené, když máš stále věci pod kontrolou, když víš, že se blíží víc drinků, když víš, že tě nikdo a nic nezastaví – to je opravdu magické. Cítíš se dekadentně smyslně a volně, každý nerv v těle vibruje divokou energií.
Je to zoufalé vzrušení, něco jako být na párty s vědomím, že musíte ráno do práce, nebo jako mít sex v hotelu, ze kterého musíte za půl hodiny vypadnout. Jako když se smažíte na sluníčku bez opalováku, a víte, že se spálíte, ale stejně si ten moment chcete užít. Touha z něčeho vymačkat všechno, co to je jen jde. Ten pocit tepla se s každým napitím pomalu rozlévá tělem až do všech končetin, obličej rudne. Víte, že ten pocit nezůstane navždy. Nemůžete být pořád opilí, nemůžete takhle žít. Ale nemůžete ani přestat. Držíte se lahve jako přikrývky, jako nohy milence, který se snaží odejít.
Když jste v tom
Co vám alkohol ve skutečnosti dělá dlouhodobě s tělem? Jste opuchlí, zarudlí, bolí vás orgány, tu a tam vámi projede nečekaně neskutečná bolest. Pořádně nespíte, rána jsou příšerná, máte neustále kocovinu. Probouzíte se s pocitem, že vás za noc několikrát přejelo auto. Je vám pořád špatně od žaludku, takže se přejídáte jenom v noci.
Chceme se stát někým jiným, zahodit to staré, co s námi zůstává. A to se opravdu stane – alkohol změní naše kosti, naši kůži, náš mozek.
Alkohol vám taky ničí přátelství, lidi vás začnou nesnášet. Děláte špatná rozhodnutí, která vzápětí zapomenete. Máte špatný sex, nejste přitažliví, pořád usínáte. Neberete léky, neodepisujete na zprávy. Nebo hůř – píšete agresivní, nebo přehnaně romantické kecy, věci, co byste za střízliva nikdy neřekli. Křičíte na lidi, které máte rádi, jste protivní na prodavače, nadáváte přátelům, když nechtějí pít. Když vám dojde pití, panikaříte.
A mění vás to celkově. Některé studie potvrzují, že alkoholismus přetváří nervovou soustavu, přeprogramuje váš mozek a zafixuje vaše vzorce myšlení tak, že děláte pořád to samé dokola. Takže pijete a pijete a pijete. Závislost začíná pro většinu z nás jako touha po změně nás samých, chceme se stát někým jiným, zahodit to staré, co s námi zůstává. A to se opravdu stane – alkohol změní naše kosti, naši kůži, náš mozek. Není to ta změna, kterou jsme chtěli, ale přesto se stane.
Zotavení na dosah
Mám štěstí. Jsem mladá, je mi 26 let. Mám práci, nikdy jsem do ní nepřišla opilá. Když mi doktoři řekli, že mám zničená játra, nebylo ještě příliš pozdě. Chci se vyléčit. To vím. Co ale nevím, je, zda mě alkohol přece jen nezabije. Vyléčení je jednoduché, ale přesto se mi zdá nedosažitelné. Proč je tak těžké se prostě nenapít?
Pití vás činí sobeckým a zlým, změní vaše priority, přestanete poznávat sami sebe, všechno vám bude jedno. Přesto pijete dál. Neminete regál s alkoholem, aniž byste si nekoupili lahev. Neřeknete, „nechci, děkuji“, když vám někdo nabídne pivo. Dáte si potají panáka na baru, zatímco váš kamarád je na záchodě.
Nesnažím se přijít na to, proč piju. To je jako se snažit zjistit, proč jsem vtipná, proč jsem hodná, proč jsem dobrá v matice.
A nejhorší je to vědomí, že zotavení je na dosah. Že se vyléčit můžete. Chodíte k doktorovi a na terapie. Už jste to jednou dokázali. Víte, že to jde. Možná to vydržíte den, týden, celý měsíc. Stále se debatuje o tom, co vůbec způsobuje závislost. Některé studie se domnívají, že za ni mohou geny. Víme, že když máme rodiče alkoholika, je větší šance, že se jím sami staneme. Také trauma, jako je násilí či znásilnění, mají vliv na rozvoj závislostí.
Vím, že v mé rodině byli alkoholici a drogově závislí. Už ale odpověď nehledám, nesnažím se přijít na to, proč piju. To je jako se snažit zjistit, proč jsem vtipná, proč jsem hodná, proč jsem dobrá v matice. Kdo může vědět, proč jste vtipní? A koho to zajímá? Vy prostě jste, co jste. Jsem vtipná, jsem hodná, jsem chytrá. A také, z nějakého důvodu, jsem alkoholik.
foto: shutterstock, zdroj: Medium
