Pohádka pro dospělé o tom, co se stane, když budeme chtít pořád víc.

Bylo nebylo, v jedné vsi žila stará babička se svou vnučkou, které všichni podle její čapky, jež stále nosila, říkali Zelená Karkulka. Obě byly chudé, a ačkoliv jejich živobytí nebylo nikterak lehké, měly se rády a užily si nejednu hezkou chvilku. Vlastně jim nic nechybělo, neboť obě byly tak čistých duší, že si ani neuměly představit, jaké by to bylo žít jinde a jinak. Jenže co čert nechtěl, jednoho dne potkala mladá v lese investičního poradce. Chudinka zabloudil, protože se mu vybil jeho chytrý telefon, a tak nevěděl, kde je. 

„Slečno,“ oslovil vnučku, „neporadila byste mi cestu z lesa ven?“

„I poradila, milý pane,“ odpověděla vychovaně poněkud zčervenalá Zelená Karkulka, kterou ještě nikdy nikdo neoslovil ‚slečno‘. „Jděte tudyma přímo za nosem, až narazíte na modrou turistickou značku, ta vás dovede až do města. Ale dejte si pozor, žije tu vlk.“

„Vy jste opravdu hodná,“ poděkoval investiční poradce, „a tak se vám chci odvděčit. Tady máte kouzelný hrneček.“ A opravdu odněkud vytáhl plecháček s nápisem NECHTE VAŠE PENÍZE PRACOVAT ZA VÁS. VAŠE BANKA.

„Když do něj vhodíte korunu a řeknete ‚Hrnečku vař!‘ hned bude vyrábět další a další koruny. Tak to ostatně dělá každá centrální banka, ale tomu, slečno, asi nebudete rozumět. Prostě udělejte, jak jsem řekl, a uvidíte,“ pravil investiční poradce a... zmizel. 

„To jsou mi nějaké divné čáry,“ pomyslela si Zelená Karkulka, ale hrníček si odnesla domů.

„Babi,“ volala už zdálky, „dej mi prosím korunu, já potkala v lese takového divného pána, který mi dal tohle,“ a hned babičce ukazovala plecháček.

„To bude asi nějaká pitomost,“ mumlala pod fous babička, nicméně na naléhání Karkulky nakonec odněkud vytáhla korunu a obě ji společně vhodily do hrnečku. Nejprve se nedělo vůbec nic. Jenže po chvíli to udělalo ‚plop‘ a z koruny byly dvě.

„Ty bláho,“ vyklouzlo babičce, „my ještě budeme bohaté!“

„Co je to ‚bohatý‘?“ ptala se Karkulka.

„To je, když máš všeho tolik, že nemůžeš spát, protože se bojíš, že o to přijdeš,“ poučovala ji babička, ale to už se opět z hrníčku ozvalo ‚plop‘ a ze dvou korun byly čtyři.

Obě zíraly na kouzelný hrneček, který se v přibližně minutových intervalech začal plnit korunami. Ze čtyř bylo osm, z nich šestnáct, poté třicet dva a přesně za deset minut byl hrníček po okraj plný a ještě se válela hromada zbrusu nového oběživa na stole. Babička s vnučkou rychle vysypaly všechny mince z hrníčku, takže zůstal prázdný, a tím přestal pracovat. Když mince spočítaly, bylo jich, milé děti, kolik? Ano, přesně 1024 neboli matematicky řečeno dvě na desátou. Tolik peněz ještě nikdy nevlastnily! Hned si šly něco nakoupit, na co normálně nebylo ani pomyšlení. Paní v samoobsluze mručela, že sice chce vždycky po lidech, aby měli drobné, ale čeho je moc, toho je příliš, ale nakonec peníze přijala. Nicméně téhož večera bylo jak babičce, tak i Karkulce strašně zle, protože k večeři splácaly pribináček a lososa, šunkové závitky a šlehačkový dort a ančovičky se sojovou omáčku a všechno to zapily vaječňákem.

Na druhý den zůstaly obě v posteli, neboť teď za ně pracoval jejich hrníček.

Přišel třetí, osudový den. Zelená Karkulka se vydala do lesa navštívit svého kamaráda vlka. Dala do košíčku zbytek lososa, jídlo nemohla stále ani vidět, přibalila flašku portského a odešla. Babička seděla před hrníčkem a trochu se jí klížily oči. Najednou začaly přicházet obrázky jako z televize. Vysavač. Lednička. Ajfoun. Sekačka na trávu. Možná i auto. Rozšíření domečku o další patro. Bazén na zahradě.  Zájezd na Bali. Vlastní byt s výhledem na Hradčany. Jachta. A tak sebrala korunu, vhodila ji do hrnečku a... spokojeně usnula.

Tou dobou ležela Zelená Karkulka s vlkem na paloučku pod dubem uprostřed lesa a oba už mírně ojínění pozorovali, jak se po modrém nebi honí bílé mráčky.

„To je krása,“ pravila Karkulka.

„Je,“ odpověděl vlk, „ale co je to dunění?“

„Jaké dunění?“ divila se Karkulka.

„Ty to neslyšíš? Ten zvuk vůbec neznám, jako kdyby se převalovaly hory něčeho kovového...“

„Kovového?“ vyjekla Karkulka. Ale tu už bylo pozdě. Od vesnice se valila lavina korun. Vlastně se dalo těžko rozpoznat, o co šlo, spíš to z té dálky vypadalo jako pohybující se duna stříbrného písku. A každou minutu byla dvakrát větší.

A to byl, milé děti, konec světa. Protože už za šedesát minut vyrobil hrníček jeden a půl trilionu korun, tedy přesně 1.152.921.504.606.846.976, což mělo při váze jedné koruny o 3,6 gramech neuvěřitelnou hmotnost čtyř bilionů tun. To je víc než váha všech staveb, co lidé postavili na celé zeměkouli. Tou dobou už ale ležela nejen babička, Karkulka, vlk, celý les a přilehlé vesnice pohřbené pod horou poniklované oceli, ale i metropole s investičním poradcem.

Jeho poslední slova byla: „S tím růstem růstu jsme, soudruzi, udělali někde chy...“

A ponaučení z téhle pohádky, milé děti? Nic neroste stále. A když, tak je to pro ten obyčejný, docela šťastný život smrtelné. Jako třeba – rakovina. 

foto: Profimedia

Jan Bílý

Jan Bílý

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.