Pátek Karla Křivana: Proč není dobré zbytečně práskat dveřmi

Zažili to mnozí z těch, kteří zakládali firmy v devadesátkách. Mám na mysli rozchod se společníkem či společníky. Na začátku prožíváte společné sny, vypité lahve při nekonečných diskusích, večery v hospodách nad plány, dny a noci při práci v kancelářích. Pak přijdou první úspěchy, dávky pozitivních emocí, pověstná vzájemná chemie dodává sílu, když dochází energie. Objevujete dosud nepoznaný svět. A tu se něco zvrtne a vám dojde, že kolega není žádný ideální komiksový hrdina.

Někdy to přijde najednou, nastane situace, kde vás dosud neomylný parťák nepříjemně překvapí. Jindy se postupně, nenápadně a po jednotlivostech začnou projevovat vady na kráse vzájemné spolupráce. Nebo životní styl a různí démoni, kteří jej doprovázejí, začínají vašeho společníka ovládat víc, než je snesitelné pro vás i klienty.

Rozpojené magnety

Nejdříve nad tím mávnete rukou, vždyť on to zvládne, pošlete ho na dovolenou, necháte odjet na delší výlet do světa. Po návratu chvíli vše začne znova klapat, ale bývalé magnety, které vás dříve spolehlivě spojovaly, již nefungují.

Nevěřím moc těm moudrostem, že vás porážka posílí. Jestli mě v práci něco posílilo, tak úspěch.

Priority jsou jinde. Vy jste se také mezitím, v době jeho nepřítomnosti, obklopili jinými lidmi, se kterými se vám skvěle pracuje, kultura ve firmě se proměnila, on přichází jakoby z jiného světa, do kterého se vám už nechce vracet.

Parťáci s cílem

Zažil jsem pracovní rozchody gentlemanské, čistě chladně profesionální i ty dlouho prodlužované, a o to pak bolestnější. Naštěstí jsem si prošel i krizemi zvládnutými. Nevěřím moc těm moudrostem, že vás porážka posílí. Jestli mě v práci něco posílilo, tak úspěch. Jestli mi něco opravdu pomohlo, inspirovalo a nakoplo, pak vítězství.

Porážka mě rozhodí, znejistí, a dokud nepřijde nějaká ta dobrá zpráva, leží na mně jako noční mráz tento týden. O tom, zda s někým dál pokračovat ve spolupráci, rozhodovala odpověď na otázku, zda jsme měli a máme stejné nebo velmi podobné cíle.

Třeba dosud nevyřčené a zdánlivě nevýznamné. Mohou to být specifické schopnosti i svébytný charakter. Nebo nám také nic jiného nezbývalo, protože rozchod by byl pro oba horší variantou. A tak jsme pokračovali spolu chvíli dál, neboť jinak by nás konkurence vymazala, a my jsme zjistili, že vlastně můžeme spolu vycházet, protože je to jednoduše pro oba výhodné.

Nové staré nenajdeš

A pak, jak říká jeden můj kamarád, „nové staré kamarády nenajdeš“. Znalost chyb a nedostatků toho druhého má také svoji hodnotu. Dávno vím, že supermani neexistují, tudíž ani já jím nejsem. Učit někoho nového, aby si zvykal na moje libůstky, je čím dál tím víc ubíjející.

Každopádně když jsem po delší době přeukládal svoje staré fotky a viděl na nich některé ze svých bývalých společníků, říkal jsem si, že dnes bych věnoval více času tomu, abychom zůstali spolu. Jejich přínos pro firmu i můj osobní život jsem nedokázal většinou nahradit.

To není nostalgie, ale zkušenost. Mnohem více a lépe jsme totiž věděli, proč jsme se dali dohromady, než proč jsme se rozešli. Něco skončit je nesrovnatelně lehčí než věci a vztahy udržet. „Jsou chvíle, kdy se máme dívat spíš někam daleko než lidem do tváře,“ napsal Karel Čapek ve skvělém článku Od člověka k člověku. Měl jsem štěstí na lidi, kteří se mnou pracovali.