Sprosté nadávky nám neškodí, právě naopak. Bystří mysl

Sprostá slova mají zlaté časy. Ocenili je neurologové (nadávky zbystřují paměť, tříbí emoce a tiší bolest) i sociologové (vulgarity jsou prý “rolničky”, které zvoní podle toho, co je zrovna tabu). Teď sprosťárny přímo na piedestal staví i lingvisté. Jejich teze je stejně troufalá jako půvabná: První lidské slovo bylo nadávka.

Autor tohoto příspěvku může dosvědčit, že společnost urazila kus cesty. Když jsme téma vulgarit otevřeli roku 2004 v MF Dnes, po konzultacích s korektory jsme příklady nejtvrdších nadávek ze světových jazyků raději opisovali v původních latinských překladech (canis matrem tuam subagiget: pes tvoji matku subagiget), třemi tečkami (pes tvojí matku...) nebo rádoby vtipným “orientačním překladem”: pizda ti materina podle nás v srbštině znamenalo “tebe jsem dlouho neviděl”; ma to ti je pičkin dim zase “to půjde raz dva”.

Jen si tak zanadávat

Když seriozní server Quartz stejné téma uvedl před týdnem, nedělal si žádné násilí: Klení si přivádí prudérní lidi k šílenství, ale není to vůbec špatný zvyk, vlastně je to sakra dobrý zvyk!

Quartz citoval z čerstvě vyšlé knihy lingvistky Emmy Byrneové Klení je pro vás dobré, která snáší důkazy blahodárnosti sprosťáren:

Jsou jakýmsi kanárkem v dole, čidlem, které měří aktuální společenská tabu (dříve incest, dnes nekorektnost).
Vytvářejí exonyma (jména pro “ty druhé”), tedy pojmenovávají cizáky a stmelují skupiny: my jsme my, ostatní jsou vítači, xenofobové, slimáci, kremlboti, neomarxisté.
Kromě dalších funkcí, jako jsou zprostředkování emoční i fyzické úlevy, slouží jako signál (alarm, zatroubení), jenž umožní vyhnout se společenským haváriím.

Dokonce i opice začne nadávat a vydělovat se, když ji naučíme znakovou řeč, píše Byrneová.

Na počátku bylo fuj

Za příklad slouží Washoe (1965 až 2007), šimpanzí samice z Nevady, která se jako první primát na světě naučila znakovou řeč. Díky této know-how nejenže samu sebe považovala za lidského tvora (vykonávala potřebu zásadně na toaletě a na ostatní primáty hleděla s opovržením), ale také často a s chutí nadávala. Fujfuj, ukazovala, když se jí něco nelíbilo. Nebo fujdobrý, když se jí podařilo pěkně se vykakat. Fuj Roger, když ji naštvala hlava rodiny. Fuj opice, pravila opovržlivě, když potkala šimpanze, co neuměl znakovou řeč. Poprvé jiné šimpanze spatřila až v pěti letech a označila je rovnou za “černý hmyz”.

Právě o identitu – a také potěšení při porušování tabu – přitom podle Byrneové jde v klení nejvíce. „Některé poplašné zvuky mohly signalizovat frustraci a nebezpečí, pomohly vyhnout se střetům, dokázaly ostatní rozesmát. Byly tak užitečné, až lidé po jejich vzoru začali rozvíjet komplexnější signály," tvrdí lingvistka, která se jinak věnuje hlavně umělé inteligenci.

Abyste rozuměli – vědkyně tímto předestírá revoluční teorii, že samotný jazyk se vyvinul z nadávek. Více o její teorii, že nadávání a sprostá slova jsou pro člověka dobrá, vám řekne sama Ema Byrne.

Nejlepší nadávka není

Byrneová dále tvrdí, že jen jazyk, jejž jsme si osvojili ještě před dospíváním, vytvoří v mozku dostatečně hluboké emoční dráhy k tomu, aby klení přinášelo patřičnou úlevu. Jeho efekt totiž záleží na odpovědích lidí, jejichž názor byl pro nás nejdůležitější v době, když jsme vulgarity vyzkoušeli poprvé. Takže dětští kamarádi svým smíchem, nepřátelé zlostí a rodiče a učitelé zamračením učí dospívající lidi nadávat, aniž by si toho byli vědomi.

Efektivní je klít jazykem, který jsme si osvojili ještě před dospíváním - pouze ten vytvořil dostatečné emoční dráhy, aby klení přinášelo úlevu

Naproti tomu se Byrneové nepodařilo potvrdit domněnku, že největší úlevu způsobují slova, která začínají na nějaké frikativum (třená souhláska – f, p, m) a končí na nějakou neznělou hlásku jako k, t, l či neznělé d. Tudíž kořeny slov typu fuck, merde apod. nemají univerzální biologickou podstatu, jak se mnozí domnívali. Rozvíjet tuto teorii dále se tedy jeví, dodejme, celkem na prd.