fbpx

Jeden z nejvzdělanějších lidí své doby, bývalý ministr spravedlnosti Karel Čermák (1934-2017) popsal ve svém eseji zmizelý svět slušných mravů

Zveřejněno: 29. 3. 2018

Když byl za války táta v koncentráku, trávívali jsme s maminkou vždy značnou část roku u jejích rodičů na venkově. To mi poskytlo už v útlém dětství příležitost ke srovnávacím studiím života ve městě a na vesnici. Zatímco v Praze jsme si s kluky hrávali na policajty a lupiče, na vsi se analogická hra nazývala na četníky a zloděje. Všichni vinohradští jedináčci chtěli být lupiči – bylo to takové intelektuální, kdežto venkovští nezbedové toužili po roli četníků a o zloděje se muselo losovat. Pražské holky se na Míráku (za války Reichsplatz) vytahovaly s mrkačkami v kočárcích pro panenky, ale desetiletá Mařenka Bernatojc si na vsi péči o děti užívala live se sotva dvouletou Zdeničkou a tříletou Emilkou. 

Související…

Co se stane, až zhasnou bankomaty? Aneb Thriller z Wall StreetuMuž, který Čechům prodává tuny zlata, radí, jak na krizi Václav Havel 2.0: Kdo by mohl být inovátorem české politiky

Kočárek Bernatovi nevlastnili, a tak je tahala jako kočka koťata až za ves na pastviny, kde marně prosila již odrostlejší bráchy Vénu a Pepíka, aby jí mrňata chvíli pohlídali a ona si mohla s většími holkami skočit panáka a zahrát škrábky. Kluci měli důležitější starosti, hlavně aby jejich dvě krávy a jedna jalovice nevlezly do jetele kmotru Nedvědovi a aby si se mnou a s dalšími uličníky užili hry na četníky a zloděje. Já neměl v péči ani mimina, ani kravky, a tak jsem, nemaje co na práci, býval pravidelně volen velitelem četnictva.

Kdo je kmotr

Za všechno může v mém dětství dosud neznámý Mario Puzo (1920–1999), který proslul svým románem The Godfather přeloženým už v začátcích normalizace do češtiny pod názvem Kmotr. Já jsem tedy Kmotra četl jako bezmála čtyřicetiletý muž a moc to se mnou nelomcovalo. Jisté je, že česká normalizační generace na Kmotrovi vyrostla do neočekávaných rozměrů, takže jinak neškodné slovo kmotr je teď pro ni tabu.

cermak

Karel Čermák


S tím už nic nenaděláme. Lze jen doufat, že některá z příštích generací vyroste na nějakém novém americkém bestselleru, který se bude jmenovat třeba Jak se Bětka a Vilík polepšili (How Betty and Billy Changed for the Better).

Jak slušně pozdraviti

Na vsi existovala v těch dávných dobách pro děti povinnost pozdravit každého kolemjdoucího, kmotr nekmotr. Nejjednodušší floskule bývala „Pozdrav Pámbů“, k čemuž bylo nutno dodat vhodné oslovení. Tím bylo obvykle „teta“ a „strýčku“, čímž se nedalo nic zkazit, někdy i „kmotřičko“ či „kmotříčku“, ale to už jste museli vědět, kdo je ke komukoli z vaší širší rodiny, třeba k dětem tatínkovy sestřenice z pradědečkova prvního manželství, ve vztahu křestního nebo biřmovacího kmotra.

Místní děti to ovládaly bravurně, moje maminka ještě taky. K pozdravné floskuli a k oslovení se přidávala konverzační výzva, která se zazpívala v místním plzeňském nářečí, takže celý pozdrav zněl „Pozdrav Pámbů teta, japa se máte“, případně kampa dete, depa ste byla či copa to nesete. 

Tetám a strýčkům se pochopitelně vykalo, dětem se odpovídalo tykáním, a tak to už vydrželo po celý život. Vždy mě překvapovalo, kolik tet a strýčků mé mamince tykalo a ona jim vykala, ač jí bylo už bezmála pětatřicet, a byla tudíž už hodně stará. Děti Bernatovy mé mamince ovšem vykaly a říkaly jí „teta, japa se máte“, a tak to bylo až do její smrti, kdy měla Mařenka už vnoučata. Kdyby maminka začala Mařence a Vénovi, Pepovi, Emilce a Zdeničce kdykoli v pozdějším životě vykat, urazilo by je to a mysleli by si, že už je nemá ráda. 

Pojď si cvrnknout

V Praze se zdravily pouze osoby známé, například rodiče spolužáků či jiní rodinní přátelé a známí, a to pánové neutrálním „dobrý den“ s oslovením „pane vrchní magistrátní rado“ apod., kdežto dámy standardním „rukulíbám, milostpaní“. Konverzační výzva byla v Praze nepřípustná. Osoba s povinností zdravit byla totiž hierarchicky níže než osoba zdravená, a výzva ke konverzaci by od ní byla tudíž drzost. Spolužáci se neoslovovali Pavle nebo Frantíku, jako na venkově, nýbrž zásadně příjmením a tykáním, tedy například „Nosku, pojď si cvrnknout kuličky“. 

Mnohem složitější rituál platil i na venkově pro zdravení osob s vysokým postavením, jejichž příslušnost k lidskému pokolení byla sice nepochybná, ale trvalost jejich pobytu mezi námi byla nejistá. Oni mezi nás přicházeli a zase od nás odcházeli na pokyn tajemných sil, které s nimi byly v mystickém spojení neznámo jak a odkud. Mám na mysli hlavně učitelstvo a duchovenstvo a taky pana poštmistra. Nějaké „strýčku, japa se máte“ bylo pro ně jasně nepoužitelné a kalouskovsky žoviální „těbůh, učitelskej“ by bylo bývalo mohlo mít za následek i výprask rákoskou před nastoupenou školní třídou.

Ale zpět do Prahy. Už je vám jasné, že paní doktorovou jste nemohli oslovit „Pozdrav Pámbů, teta, copa to máte na hlavě“, protože na hlavě měla paní doktorová apartní klobouček od modistky, co provozovala svou živnost v domě, v němž jsme v Praze bydleli. Svou živnost, zvanou vetešnictví, tam v přízemním krámku měla i její matinka. Obě ty úctyhodné dámy by dnes byly podnikatelkami, a to mladá vizážistkou, kdežto stará by podnikala ve starožitnostech nebo by měla aspoň secondhand spojený s celonoční zastavárnou, dříve takřečeným frcem.

Velebníčku.. 

Velmi komplikovaný byl v Praze styk s duchovními osobami. Zde nebyl nějaký bodrý pan farář Hrouda, velebný pán obtloustlý a laskavý, víc sedlák než kněz. Tady bylo nutno počítat s různými vysokými hodnostáři, od arciděkanů přes monsignory až po kanovníky, papežské preláty a vysloužilé profesory universitní i gymnasiální. Každý druhý byl študovaný v Itálii, vlastnili doktoráty a licenciáty a různé církevní úřady, v čemž se vyznal pouze pan tajemník Sova. Sova byl protřelý laik, jehož by si dnes pan premiér mohl směle vzít za ministra, neboť byl skvělý office manager, ačkoli tak pitomé slovo v životě neslyšel. 

Ve válce byl za šéfa arciděkanství dosazen Němec jménem Kasper. Byl to Sudeťák s lámanou češtinou, krásně zpíval „Brot vom Himmel hast Du uns gegeben“ (víc si toho už nepamatuju) a řízně německy kázal. Vzpomínám si jen tolik, že pro tajemníka Sovu byl Kasper „Eure Hochwürden“, kdežto mladým českým kaplanům říkával familiérně „velebníčku“. 

To po něm převzal i slavný vinohradský varhaník, regenschori, profesor konzervatoře a bohém Trumpus, který navíc na okraj pěveckých výkonů německého arciděkana kdysi v jeho přítomnosti česky poznamenal, že dneska si o sobě myslí, že je muzikant, každý, kdo má díru do pr… a troubí.

Sova se za zády Kaspera chytal za hlavu a měl co dělat, aby nevyprskl, ale pak loajálně přeložil, že pan profesor si stěžuje na slabý výkon sboru při nedělním Hochamtu (slavné mši). Dej Sovovi Pánbůh věčnou slávu. Vyštvali ho až komunisti, obávám se, že do dolů. Nechápu ovšem, jak si Dienstbier s Haškem mohou myslet, že církve nejsou schopny spravovat svůj majetek a že by to Šlouf, Grebeníček, Zeman, Paroubek, John a oni zvládli jako nic, když to jejich partaje tak skvěle zvládaly už za socialismu.

Aussteigen, bitte!

To máte podobné jako se zvládnutím MHD. Vysvětlit tramvaj venkovským kamarádům bylo velmi obtížné, protože žádný z nich v Praze nikdy nebyl, a nebyli dokonce nikdy ani v Plzni. Nikdo se v těch dobách nehrnul někam, kde neměl co na práci, a tak Egypt, kromě lišky pouště Rommela, zel tehdá prázdnotou. Tramvaj jsem tedy vysvětloval na příkladu železnice.

Poslechněte si tedy i vy, že každá pražská tramvaj mívala motorák a vlečňák, jednoho řidiče a dva konduktéry. Průvodčí vyvolávali jména stanic, udělovali rady a pokyny a prodávali jízdenky. Na Míráku třeba zvolali „Říšské náměstí, Reichsplatz, vystupovat, prosím, aussteigen, bitte“. 

„Naštupovat, vyštupovat, ploším,“ šišlala malá Emilka na prázdném žebřiňáku v Bernatojc stodole. Na hlavě měla tátovu čepici, zvonila kravským zvoncem a radostně tleskala svýma umouněnýma ručkama. Pršelo, hráli jsme si všichni na pražskou tramvaj, ona byla průvodčí a Véna řidič. Mařenka se Zdeničkou, Pepík, já a další děti ze vsi jsme byli pasažéři. Hraje si dneska někdo na opencard? Kmotři, že? A taky si tleskají. Jenomže průvodčí už vyvolává: „U Slepé brány! Kmotři směr Pankrác přestupovat, prosím!“ 

Zloději a domovnice

Sprosťačení mezi dětmi na venkově ani v Praze moc nekvetlo. Byl to totiž výraz slabosti a nejistoty, ne-li rovnou zbabělosti. Pejsci na nás z bezpečné vzdálenosti taky vztekle štěkávali, ale když jsme se na ně rozběhli, stáhli ocásky a upalovali pryč. Kočky se vysoko na stromě mohly na psy vzteky uprskat, ale slézt se bály. Mazánci se drželi mámy za sukně, vyplazovali na nás jazyk, dělali dlouhý nos a strouhali nám mrkvičku. 

Dnes se politici drží za sukně své ochranky, funkce a imunity, spoléhají na to, že jsou veřejní činitelé, nadávají nám vole, kurvo, pí… a ču… a vystrkují na nás prostředníčky. Když se ale na ně rozeběhneme, hned kňourají u svých právníků a ti na nás podají trestní oznámení a ještě i civilní žalobu. Divný svět, ale zato s ratingem A+. Jaký má asi ČR rating slušnosti?

Tramvaj se mi dětem na vsi vysvětlit podařilo, a dokonce jsme si na ni i hráli, ale důležitou úlohu naší pražské domovnice nepochopily děti nikdy. Že byl jediný klíč od domu, bylo jasné. Od dveří venkovských stavení byl taky jediný klíč. Ale proč měla paní správcová klíč pořád u sebe? Proč klíč nenechávala pod rohožkou nebo na horním futru dveří? Že je v Praze hodně zlodějů? A proč nedá strýček starosta vybubnovat, že se tuláci potloukají po okolí? Proč je pan vachmajstr neodvede za katr na četnickou stanici, jako tady tuláka Matěje? 

Nevím, milé děti, opravdu nevím. Co byste asi dnes říkaly alarmům a bezpečnostním kamerám? Naše stará správcová byla proti nim vrchol bezpečnosti a mlčenlivosti. Kdo má dát vybubnovat, že se po okolí potlouká kmotr starosta a jeho kumpáni a že zakreslují parkovací zóny a cyklopruhy? Pan strážmistr houby ví, co je to pokrok vědy a techniky. Kmotrů, starostů a kumpánů se bojí, kriminalizovat naše poctivé podnikatele ta stará kurva nesmí. A za katr, když už jej použije, musí ráno okolo deváté servírovat anglickou snídani z nedalekého hotelu Four Seasons, jak to prý vyžaduje presumpce neviny.

 

Tipy redakce

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi přijde, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi přijde, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

USA v záplavě fake news: Třetina mileniálů pochybuje, zda je Země kulatá

USA v záplavě fake news: Třetina mileniálů pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...