Stesk po domově je běžný i u dospělých. Když ale překročí mez, vede k vážným potížím

Ve stesku po domově se odráží obavy spojené s absencí známého prostředí, lidí nebo domácích mazlíčků, se změnou zaběhlé rutiny nebo s nedostatkem emoční podpory v prostředí novém. Nepohodlí, pobyt v (dočasně) „nekomfortní zóně“ může mít na člověka jak emocionální, tak fyzické dopady. Co přesně se v našem těle a mysli děje?

Mozek v sebeobraně

Je naprosto normální, že nám chybí prostředí, kde se cítíme dobře a bezpečně. Podle Patrice Le Goyové, psycholožky a profesorky na Chicago School of Professional Psychology, je ale stesk po domově dobrým znamením: v průběhu vyrovnávání se s aktuálními pocity a nároky, které na nás změna prostředí klade, totiž můžeme vycházet z faktu, že máme stabilní, láskyplné a pečující zázemí. Problém nastává ve chvíli, když stesk po domově přetrvává dlouhodobě.

„Když se nám stýská po domově, může to občas mít mírné následky na naše emocionální a duševní zdraví,“ řekla Le Goyová. „Pokud však s nimi nebudeme pracovat a nedokážeme se s nimi vnitřně vyrovnat, mohou vést až k pocitům úzkosti, izolace a deprese.“ Každému, kdo pociťuje silnou izolaci nebo úzkost, proto Le Goyová doporučuje zvážit vyhledání odborné pomoci, nebo jako „první pomoc“ se alespoň svěřit nezaujaté osobě, které důvěřuje.

Zbloudilý bloudivý nerv

Chronický pocit stesku po domově může v lidech vyvolat beztvarý pocit prázdnoty a touhu vrátit se tam, kde se cítí bezpečně. Objevují-li se tyto pocity izolace a osamělosti opakovaně, ovlivňují jejich nervus vagus, část mozku, která je interpretuje jako ohrožení a spustí defenzivní reakci.

Parasympatický nervový systém obvykle tísňové signály vyrovnává, ve zvýšených stavech úzkosti nebo stresu je ale ochromen a spustí krizovou reakci podle Cannonovy teorie: útěk nebo boj.

„Chronické pocity osamělosti, izolace a strachu mohou vést ke stavu, kdy je nervový systém přetížen a člověk uvízne v režimu zamrznutí,“ říká Avigail Levová, licencovaná klinická psycholožka ze San Franciska. „Člověk se v důsledku toho cítí otupělý, apatický, nemotivovaný a odpojený.“

Cannonova teorie v praxi

Stesk po domově se často projevuje tělesnými příznaky, mezi něž patří mimo jiné vnitřní nervozita, zrychlený tep, potíže s usínáním nebo udržením se ve spánku, bolesti hlavy, „duševní mlha“ a neutuchající bolest na hrudi. Podle Daniela Rifkina, certifikovaného neurologa a klinického docenta neurologie na State University of New York v Buffalu, jsou takové příznaky podobné těm, které důvěrně znají truchlící lidé.

„Je to způsobeno abnormálními tísňovými signály, pocházejícími z nejhlubších částí mozku, tzv. amygdaly,“ uvedl. „Tyto signály spustí produkci adrenalinu v nadledvinkách. Parasympatický nervový systém je obvykle vyrovnává, ve zvýšených stavech úzkosti nebo stresu je ale ochromen a spustí krizovou reakci podle Cannonovy teorie: útěk nebo boj.“

Jedním ze způsobů, jak tuto nerovnováhu řešit, je každodenní cvičení, jóga, meditace nebo prostě jen pohyb, který část přebytečného adrenalinu uvolní. Nedaří-li se zvládnout tyto stavy svépomocí, Rifkin doporučuje medikaci, která však bude doporučena a předepsána odborníkem.

Prostě zpomalte

Dalším fyzickým příznakem stesku po domově jsou parestezie – necitlivost nebo brnění prstů na nohou či rukou, nebo dokonce i kolem rtů. Podle Rifkina jsou tyto pocity důsledkem nadměrného dýchání – hyperventilace. „V takovém případě dojde k prudkému poklesu hladiny oxidu uhličitého v těle, což vede ke stažení cév, které zásobují mozek krví,“ vysvětlil.

Nejdůležitější je trénovat soucit se sebou samým: cílem je zůstat v přítomnosti a jemně se přizpůsobit nové zkušenosti s vědomím, že adaptace na ni může nějakou dobu trvat.

Pokud si tohoto problému všimnete, zkuste se trochu nadechnout. Pomoci může například takzvané dýchání do krabičky, které spočívá v tom, že se na čtyři nádechy nadechnete, na čtyři nádechy zadržíte dech, na čtyři nádechy vydechnete a na čtyři nádechy opět zadržíte dech. Anebo jakákoli jiná dechová technika, díky které se dokážete uvolnit.

Samo se to nevyřeší

Biologické procesy v těle jsou produktem tisíců let evoluce, například produkce adrenalinu nebo hyperventilace, tedy jen tak sama od sebe neodezní. Zvládnout nepříjemné průvodní jevy odloučení od známého, bezpečného prostředí tedy bude vyžadovat určitou míru vlastní aktivity, vědomého úsilí.

„Zkuste se zapojit do studentských klubů nebo přidružených skupin, buďte otevřenější pracovním přátelstvím, nebo pokud jste se přestěhovali do nové země, spojte se s lidmi v podobné situaci,“ radí De Goyová. „Nejde o to lidi z původního prostředí nahradit, ale rozšířit své vztahy a pozitivní vazby.“

Spojení s domovem může mít také podobu předmětů nebo fotografií, které vám jej připomenou kdykoliv, kdy to budete potřebovat. Podle Avigail Levové je nejdůležitější trénovat soucit se sebou samým: cílem je zůstat v přítomnosti a jemně se přizpůsobit nové zkušenosti s vědomím, že adaptace na ni může nějakou dobu trvat. A že je to naprosto normální.