fbpx

„Když dáme dětem prostor vyjádřit se i k vážnějším tématům, dozvíme se věci, které nám ve světle každodenních starostí leckdy unikají,“ říká autorka originálního projektu Ivana Tykač, podnikatelka, filantropka a zakladatelka organizace WOMEN FOR WOMEN.

Zveřejněno: 20. 1. 2023

Ještě nejsou voliči, ale za pár let budou. Otázky, které děti kladou, by běžného člověka buď nenapadly, nebo by jim z nejrůznějších důvodů připadaly nevhodné. Jak se například kandidáta zeptat, jestli může být prezident zároveň tatínek či maminka a jestli se to dá stihnout najednou? „Kdyby se kandidujících někdo zeptal, jestli mají rádi svého manžela či manželku, tak by to znělo hrozně neomaleně,“ říká editorka knihy Ivana Tykač. „V dětském světě je ta otázka ale pochopitelná – je zajímá, jestli je to u budoucí hlavy státu stejné jako u nich doma. Děti mají prostě dané priority a nemají zábrany dát je najevo.“ Knihu je v současné době možno pořídit v běžné distribuční síti, u nakladatelství Epocha nebo je možno objednat na webu javolimdeti.cz. V nové epizodě Flowcastu jsem se sešel s autorkou projektu Ivanou Tykač a bavili jsme se o pohledu, který my dospělí už neumíme – pohledu, který není ovlivněn médii, reklamními kampaněmi a našimi vlastními hodnotovými světy. Nejdůležitější části rozhovoru si můžete přečíst níže, celý podcast si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts, SoundCloudu a všech běžných podcastových platformách.

 

 

Kdy vlastně kniha vznikala a jak jste získávali odpovědi kandidátů? Bavili jste se s nimi osobně, bavili se s dětmi, nebo jen odpovídali písemně?

Knihu jsme vytvářeli na jaře loňského roku a dokončovali ji v pozdních letních měsících. My jsme jim rozeslali otázky spolu s pozvánkami do projektu, na potom jsme organizovali debaty dětí s kandidáty. No, a tak jsme si právě říkali, že by se mohly ještě nějaké zajímavé otázky objevit – a musím říct, že očekávání, které jsme měli, se naplnilo, a do finálního znění knihy jsme doplňovali odpovědi z živých debat.

Je přirozené a velice dobré, že jsou děti dnes tak angažované v našem dospělém světě. 

Jak dobře se dokázaly děti ptát? Dávaly otázky smysl, mají vyšší hodnotu, nebo je to pouze zajímavý příspěvek do kampaně?

Já sama jsem byla překvapena otázkami, které jsem dostávala. Strávili jsme na tom spoustu času a já si říkala: to není možné, že se děti ptají na takové věci, vždyť jsou ještě malé! My jsme jim totiž otázky poslali do škol a já jsem nechtěla, aby jim pomáhali učitelé nebo rodiče. Tak jsem jednou pozdě večer do školy napsala a odpověď mi přišla během minuty. Paní učitelka byla také vzhůru a dětí se rázně zastala: to je hodně podceňujete, to jsou opravdu jejich otázky! A mně to došlo: je přirozené a velice dobré, že jsou děti dnes tak angažované v našem dospělém světě. Často se z dětí dnes dělá modla, z nás rodičů si někdy lidé dělají legraci a mluví o helicopter parentingu – běháme a točíme se kolem dětí, jen aby byly spokojené. Dětem je věnováno daleko více času a ony svým chováním odráží to, co vidí v rodině, ve společnosti, hodně se zajímají o dění kolem sebe.

V předmluvě knihy je napsáno: Když dáme dětem příležitost vyjádřit se k vážnějším tématům, dozvíme se věci, které nám samotným ve světle každodenních starostí unikají. Která z otázek položených v knize tohle splňuje?

Dali jsme dohromady šestnáct otázek. Překvapily mě dva druhy: jednak otázky typu Máte rád svoji manželku nebo svého manžela? To je geniální otázka, protože normálně by se novinář nemohl na takovou otázku zeptat – od dospělého by zněla neomaleně, ale v dětském světě je pochopitelná. Děti mají bezelstně nastavené priority a srovnávají s tím, co vidí doma. No a druhá část otázek jsou ekonomická témata, ta pocházela pochopitelně zejména od starších dětí. Ale třeba jedna devítiletá holčička se ptala na nízké příjmy seniorů: popisuje situaci své babičky, která vychovala pět dětí a nemá moc peněz, od dětí si nic brát nechce… a jí se to zdá nespravedlivé. Nebo se ptá jedna dívka, jejíž maminka samoživitelka má tři práce: jak to mám udělat, abych mohla s maminkou trávit víc času? Jasně, nejsou to otázky na prezidenta či prezidentku – ony ze své pozice s tím nemohou mnoho dělat, ale mohou na ta témata upozorňovat, vyvolat diskuzi a řešení. Hlava státu je symbol, autorita, a děti to tak vnímají.

ivana tykac nataceni flowcastu

Ivana Tykač při natáčení Flowcastu. Foto: Zdeněk Strnad


Když už o tom mluvíte: jaký byl věk dětí, které se ptaly?

Nejmladšímu bylo 6 a nejstaršímu 17, relativně velký rozptyl.

Pokládaly děti otázky imaginárnímu prezidentovi/prezidentce, nebo někoho znaly osobně?

Těch kandidátů znaly hodně. Pohybují se často na sociálních sítích a tam těch informací koluje dost. Doma bývá taky často puštěná televize, baví se s rodiči o tom, co vidí a slyší… mě až překvapilo, kolik kandidátů znají. A ano, spousta otázek byla směřována na konkrétního kandidáta či kandidátku.

A jaká byla reakce oslovených, odpovídajících? Budu optimisticky předpokládat, že alespoň na některé z těch otázek odpovídali sami…

Byli docela překvapeni. Ale součástí pozvánky do projektu už byly právě i ty otázky, které je někdy pobavily, někdy rozesmály… byly prostě jiné, než většinou během předvolební kampaně dostávají. A myslím, že je do toho projektu přitáhly právě ty otázky – spousta z nich se pohybuje v pedagogické oblasti, takže dětské prostředí znali a bylo jim v něm příjemně. Zvláště v debatách byli naprosto úžasní. Ze začátku třeba ostražití, ale pak se rozpovídali a jelo to.

My jsme se bavili před chvílí o helicopter parentingu, o příliš opečovávaných dětech… z toho všeho, o čem si povídáme, mi ale vychází, že děti jsou daleko samostatnější, než by se na první pohled zdálo. Mám za to, že právě díky možnostem informační společnosti, sociálním sítím, kontaktu s vrstevníky i se světem dospělých mají děti možnost být daleko otevřenější a daleko více se projevuje jejich individualita.

Ale teď jste to řekl. Právě díky péči a díky tomu, kolik pozornosti jim věnujeme, získávají strašně moc informací a sebejistotu. A ta sebejistota jim dává tu možnost jít dál. Ony si věří. Dnešní děti vnímají, že je jim věnována pozornost a že jsou partnery do diskuze. A proto jsou tak daleko.

Žena prezidentka by byla důkazem toho, že pokud žena má rodinné zázemí, je schopna zastávat pozici prezidenta stejně dobře jako muž. 

Na tu knihu je možno nahlížet několika způsoby – jako na zajímavou perličku v kampani, nebo také jako na studijní materiál. Přece jen je zajímavé sledovat, jak uvažují lidé, kteří budou za několik let rozhodovat ve volbách…

Kromě otázek na budoucí hlavu státu jsme vyzvali školy, aby nám poslaly úvahy o tom, jak bude Česko vypadat za pět a deset let. Původně jsme do knihy chtěli zařadit i některé z těchto úvah, ale přišlo jich celkem 433 z 83 škol. To je obrovský počet, tak jsme požádali agenturu o analýzu toho, co se v dětských hlavách odehrává, jak si představují budoucí svět. No a tehdy nás napadlo, že se jedná vlastně o materiál na další knihu. Děti přemýšlí hodně do budoucna a přemýšlí o tom, že umělá inteligence je součástí jejich života. My jsme chtěli bojovat za mír, ony dnes bojují za klima. Trendy se mění, žijeme v přelomové době a děti jsou odrazem a nositelem toho přelomu. A my bychom chtěli přizvat sociology a psychology, aby se na analýze podíleli. Je to naprosto unikátní studijní materiál.

Vy jste zakladatelkou organizace Women For Women, jejímž cílem je pomáhat ženám a dětem. Co by podle Vás pro českou společnost znamenalo, kdyby se poprvé v historii stala prezidentkou žena?

Byla by určitě vzorem pro statisíce žen. Vzorem, který dokazuje, že ženy a muži v české společnosti mají rovná práva, rovné příležitosti realizovat své ambice. Žena prezidentka by byla důkazem toho, že pokud žena má rodinné zázemí, je schopna zastávat pozici prezidenta stejně dobře jako muž. Já se celý svůj život snažím o to, abych se jako žena cítila svobodně a nezávisle. To je moje krédo. A všem ženám bych přála, aby byly nezávislé ve všech směrech – jak po stránce finanční, tak po stránce mentální. Aby bylo jasné, že když žena chce, tak si může splnit své ambice, své sny a nejsou žádné bariéry, které by jí to nedovolovaly. Žena-prezidentka by bylo velkým stvrzujícím razítkem: Ano, je to možné.

Strávila jste s knihou dlouhou dobu. Co je podle vás základní závěr, její základní přínos?

Myslíme si, že děti jsou dnes více sobecké, ale není tomu tak. Děti v sobě mají krásně zakořeněnou klasickou morálku. Rozlišují, co je spravedlivé a co není, enormně se zajímají o vztahy v rodině, vztahy ve své komunitě, mezilidské vztahy. A zajímají se o ekologii, o udržitelnost – není to jen o třídění papíru, ale o tom, že zhasínáme světla, to, že tolik netopíme, to, že nepotřebujeme tolik vody. Děti jsou prostě svým způsobem šetrné ke svému okolí. A to se mi moc líbilo.

Související…

Nejmladší senátorka: Na prezidentský úřad nemyslím. Nebyla by to nuda?
Zdeněk Strnad

foto: Zdeněk Strnad, archiv Ivany Tykač (se svolením), zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až přijmeme, že si realitu tvoříme sami

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až přijmeme, že si realitu tvoříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

V Praze vyžebráte třeba dva tisíce za půl hodiny, říká bývalý bezdomovec

V Praze vyžebráte třeba dva tisíce za půl hodiny, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...