Už od pandemie, kdy byl tolik populární Tiger King, tu máme nový masivní trend, takzvaný true crime. Jsou to dokumenty o vrazích, aktivních pedofilech, stalkerech, tyranech, uprchlých nacistech, zlodějích a pašerácích drog. Příběhy opravdových zločinů jsou oblíbené zejména u žen, romantické komedie už nikdo nechce. Psycholog Lee Chambers vysvětluje, že fascinace je u žen silnější proto, že je mezi nimi větší pravděpodobnost stát se obětí. Stejně tak je tomu mezi menšinami. Muži tento žánr zas tak až moc nemusí, u nich je největší pravděpodobnost, že se naopak stanou pachateli.
Sympatický soused
Jeden z nejpopulárnějších dokumentů je American Murder, The Family Next Door z roku 2018. Hlavní hrdinou je pohledný Chriss Watts. Jeho žena mu lezla na nervy tím, jak úplně všechno z jejich života sdílela na sociálních sítích, kde vypadali jako perfektní rodina. Chris si našel sympatickou milenku, které řekl, že se budou brzo se ženou rozvádět. Mezitím jeho žena Shannaan zmizela i s jejich dvěma dcerami v batolecím věku. Když na něj policie udeřila, dlouho zapíral – policii řekl, že Shannaan utekla, nebo ji někdo unesl. V momentě, kdy se našly důkazy, obhajoval se tím, že manželku zabil v záchvatu vzteku, protože to byla ona, kdo uškrtil jejich dvě děti. Později se ovšem prokázalo, že všechny členy rodiny zavraždil on. Manželku, která byla několik týdnů těhotná, pohřbil v mělkém hrobě a tělíčka dcerek hodil do ropného tankeru v místě, kde pracoval.
Proč ženy baví příběhy o takovém příšerném neštěstí?
Příběh 1: O dcerušce, která se potřebovala uklidnit
Otec na procházce klábosí s dcerou: „Na co teď koukáš na Netflixu?“ „Hlavně na dokumenty,“ odpoví. „To mi k tobě moc nesedí. O čem ty dokumenty jsou?“ „Hlavně o sériových vrazích, ale je to různý. Třeba o tom, že někdo zavraždil manželku a jejich dvě děti. Manželku zakopal a mrtvolky dětí hodil do ropnýho tankeru. Taky se mi líbil jeden film, ve kterým kněz zavraždil jeptišku, protože věděla o tom, že sexuálně zneužívá děti.“ Otec vyvalí oči. „Proboha, proč to děláš? Vždyť se ti potom musejí zdát noční můry!“ Pokrčí rameny. „Ne, naopak, hrozně mě to uklidňuje, spím jako zabitá.“
Nebezpečí je tam někde venku
Fanoušci true crime dokumentů sami často nejsou schopní plně pojmenovat, proč jim příběhy o násilí dělají tak dobře. O tom, proč to tak je, existuje několik teorií. Možná hlavní roli hraje lidská morbidní zvědavost. Je fascinující vidět tvář úplně normálně vypadajícího tatíka ze střední třídy, za kterou se skrývá psychopat.
Plusem pro ně je, když příběh o zločinu skončí spravedlností. V životě divákům taková katarze často chybí. Psycholog považuje oblibu v true crime za přirozený instinkt pudu sebezáchovy.
Nebo je to lidský hyenismus? Případně úchylka žen, které přitahují kriminálníci? Nejzajímavější odpověď na tuto otázku je to, že true crime pomáhá ženám tlumit úzkost. „Když se díváte na to, jak se někomu stalo něco strašného, stoupne vám adrenalin. Ale hned na to si uvědomíte, že jste v bezpečí svého domova, adrenalin vám klesne a vy se tak cítíte blaženě a uvolněně,“ vysvětluje Chambers.
Prevence a katarze
Na fórech o true crime si také můžeme přečíst, že diváci touží pochopit lidské zlo. Zločinci je fascinují, protože jejich mysl je pro ně nepochopitelná až mimozemská. Nikdo není úplně svatý, ale sérioví vrazi porušují společenské normy extrémním způsobem. Díky tomuto žánru mohou normální lidé odhalit vnitřní fungování mysli psychopata, sociopata nebo člověka s narcistickou poruchou osobnosti. Roli také hraje jejich potřeba „prevence“. Chtějí vědět, jak sami sebe ochránit před zločinem a násilím, a naivně doufají, že tyto informace dostanou z televize. Jejich subjektivní pocit bezpečí je posilován tím, že neustále sbírají informace o morbidních zločinech. Podvědomě se tak přesvědčují, že se tím snižuje pravděpodobnost, že se sami stanou obětí.
Dalším plusem pro ně je, když příběh o zločinu skončí spravedlností. V životě divákům taková katarze často chybí. Chambers považuje oblibu v true crime za přirozený instinkt pudu sebezáchovy. „Sledování skutečných kriminálních seriálů slouží řadě zdravých psychologických procesů a v rozumných dávkách je to normální a zdravé,“ vysvětluje. Je ale potřeba si dávat pozor na pořady, jejichž zápletky jsou příliš podobné tomu, co diváci sami prožili. To by jim mohlo ublížit, protože by to oživilo jejich trauma. „Doporučuji, abyste si skutečné kriminální případy užívali jako součást vyvážené kombinace vaší televizní zábavy, ale vyhýbali se tomu, co vám připomíná něco, čím jste si sami prošli.“ True crime tedy není žádná úchylka, ale prostředek, který pomáhá lidem cítit se ve světě trochu bezpečněji.
Příběh 2: O chlapečkovi, co hodně cestoval
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami žil desetiletý chlapec, který měl velké trápení. Bydlel s maminkou, tatínkem a pěti sourozenci, ale rodiče na něj ze všech dětí byli nejvíc přísní. Když zlobil, matka mu oblékala za trest dívčí šatičky a sourozenci se mu posmívali. Starší bratr ho pak začal v noci osahávat. Svěřil se rodičům, ti však usoudili, že chce jenom udělat bratrovi průšvih, tak mu otec seřezal zadek kabelem do krve. V deseti letech začal chlapec pitvat mršiny zvířat zajetých na silnici a byl z toho tak nadšený, že začal být konečně na světě rád. Později se bavil vloupáváním do domů, nikoho ale nezabil, to se stalo až o pár let později. V 16 letech znásilnil a uškrtil svoji první oběť, spolužačku, kterou si vybral, protože měla úplně stejné krásné dlouhé vlasy jako jeho matka. Střední školu dodělal s vyznamenáním a v osmnácti odešel z domova. Sehnal si práci jako hodinový manžel. Svoje klientky občas znásilnil, občas jen uškrtil. Když se bál, že ho chytí policie, tak se sebral a odstěhoval se do jiného města. Možná přijede i k nám. Dobrou noc.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
