„V roce 2018 převáželi archeologové těla ze hřbitova z 19. století v Birminghamu, aby uvolnili místo nové výstavbě. Docela je zmátlo, když našli několik těl s talíři položenými na klíně. Pak si někdo vzpomněl na kuriózní zvyk z nedalekého regionu Welsh Marches,“ popisuje v textu pro The Guardian profesor Robin Dunbar, který působí jako evoluční psycholog na Oxfordské univerzitě. „Existovali tam takzvaní vesničtí ,pojídači hříchů‘. Nebožtíkovi byl na klín položen talíř s chlebem a solí. Těsně předtím, než byla rakev zavřena a pohřební průvod vyrazil do kostela, tak dorazil vesnický pojídač hříchů, snědl chléb z talíře nebožtíka, dostal za to pár mincí a sklenici piva. Věřilo se, že hříchy zesnulého byly absorbovány solí, přeneseny do chleba a poté do pojídače hříchů,“ píše profesor Dunbar. Pojídač se najedl a nebožtík šel do nebe bez hříchů. Tato „tradice“ přitom není o moc starší než jedno století.
„Pojídači hříchů byli obvykle starší a nemajetní lidé a byli rádi, že dostanou peníze, nemluvě o jídle a pití zdarma. Cenou, kterou zaplatili, bylo, že se jim jejich komunita vyhýbala. Posledním známým pojídačem hříchů byl Richard Munslow, který zemřel v roce 1906 ve věku 73 let,“ popisuje profesor Dunbar.
Důvodem, proč jsou lidé přitahováni náboženstvím, je to, že jeho rituály, mezi něž patří stání, sezení a klečení, zpěv, naslouchání emocionálně vzrušujícím kázáním, spouští v mozku endorfinový systém.
Pojídání hříchů nám podle něj připomíná, že více než cokoli jiného i to nejtradičnější náboženství (v tomto případě anglikánství) může být spojeno s překvapivě zvláštními rituály. „Možná proto se často tvrdilo, že náboženská víra pochází z neznalosti a pověr. Pokud by tomu tak bylo, dalo by se očekávat, že náboženství postupně vymizí s tím, jak se společnost bude stávat vzdělanější a více vědecky orientovanou.“ Jenže nevymizelo. Profesor Dunbar tvrdí, že existují nejméně dva důvody, proč náboženství přetrvává dodnes.
Šťastnější a v komunitě
Jedním z nich je prý skutečnost, že věřící lidé jsou v průměru obecně šťastnější, zdravější a žijí déle. V dobrém i ve zlém mají také snazší smrt, když přijde její čas. Druhým je, že věřící lidé mají pocit, že patří ke komunitě. To ostatně potvrzuje i průzkum, který profesor Dunbar provedl. Ti, kteří v něm uvedli, že navštěvují bohoslužby, byli méně často v depresi, cítili, že jejich životy jsou hodnotnější, více se zapojují do místní komunity a cítí větší důvěru k ostatním. Tyto obrovské výhody znamenají nejen to, že náboženství má trvalou přitažlivost, ale že náboženské praktiky jsou z evolučního smyslu důležité, a proto mají tendenci přetrvávat i do dnešních časů vědy a technologií.
„Důvodem, proč jsou lidé přitahováni náboženstvím, je to, že jeho rituály, mezi něž patří stání, sezení a klečení, zpěv, naslouchání emocionálně vzrušujícím kázáním, spouští v mozku endorfinový systém. To je mechanismus, který podporuje sociální vazby u všech primátů. Endorfiny stejně jako opiáty vyvolávají pocit blaženosti hraničící s extází, klidem, relaxací i důvěrou a zároveň zvyšují práh bolesti,“ vysvětluje Dunbar.
„Kromě těchto hédonických výhod spouštějí endorfiny uvolňování látek do imunitního systému člověka. Endorfiny také podporují navazování přátelství, a díky tomu nám umožňují vytvářet skupiny stejně smýšlejících jedinců. Tento efekt se zdá být zvláště silný v kontextu rituálů, jak bylo experimentálně prokázáno při bohoslužbách ve Spojeném království a Brazílii. Zdá se tedy, že náboženství se vyvinula, aby posílila pocit soudržnosti komunity, tedy něco, co je nesmírně důležité pro naše blaho a přežití,“ píše dále Robin Dunbar.
Jako Facebook či širší rodina
Komunity, které náboženství a různé církve vytvářejí, přirovnává profesor z Oxfordu k facebookovým či k širší rodině. „Přirozená velikost komunity, tedy velikost naší osobní sociální sítě (počet přátel, které máme na Facebooku), je součástí vztahu mezi velikostí skupiny a velikostí mozku u primátů. Každý druh má charakteristickou velikost skupiny určenou velikostí jeho mozku. Ta lidská má asi 150 členů. Nejenže je to průměrná velikost osobních sociálních sítí (počet širší rodiny a přátel, se kterými máte smysluplné vztahy), ale také se ukazuje jako optimální velikost pro náboženské kongregace,“ tvrdí Dunbar.
„Pokud má sbor méně než asi 100 členů, klade to na členstvo velkou zátěž. Pokud je členů nad 200, stává se náchylnější k rozdělování. Zdá se, že to vysvětluje, proč jsou velká náboženství tak náchylná k fragmentaci. Neustále produkují malé sekty (typicky maximálně několik stovek lidí) vybudované kolem charismatického vůdce, jehož svéhlavé přesvědčení se hierarchie snaží zoufale potlačit.“
Genetické dědictví
Schopnost zapojit se do náboženské diskuse, vysvětlit význam rituálů a nakonec vysvětlit i to, proč by se jich měl člověk zúčastnit, podle Dunbara závisí na jistém druhu „čtení myšlenek“ neboli „mentalizaci“. Jde o dovednosti, které hrají klíčovou roli při řízení našich každodenních vztahů. Jsou to dovednosti, které nám umožňují porozumět tomu, co si myslí někdo jiný, pochopit jeho záměry.
„Pro lidi je (na rozdíl od ostatních primátů) snadné představit si paralelní světy obývané neviditelnými bytostmi. Odtud je jen krátký krok k náboženským myšlenkám, které zase vedou k lepšímu spojení, díky kterému je šance na přežití větší. Přežití znamená, že vaše vynikající mentalizační schopnosti budou předány nové generaci, která bude stejně zběhlá v náboženském myšlení. Sklon k náboženství je proto součástí našeho genetického dědictví.“
„Ale to není vše,“ uzavírá svůj komentář profesor Dunbar. „Stejné kognitivní schopnosti, které nám dává náboženství, nám také umožňují ptát se, proč musí být svět takový, jaký je (což obstará věda), a představovat si zcela fiktivní světy (zde je myšlena literatura). Nemůžete mít svět, kde bylo náboženství odvrženo jako zpátečnické. Bylo by to stejné, jako kdybyste mohli mít svět bez vědy nebo literatury. To by byl opravdu úplně jiný svět.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian
