fbpx

Je autorkou 22 knih pro děti, young adult a nově také fantasy. Jak se k psaní dostala? Dá se v Čechách psaním živit? A kde čerpá inspiraci? Zeptali jsme se jí v zajímavém rozhovoru.

Zveřejněno: 7. 3. 2022

Od dětství měla tři sny – být paní učitelka, spisovatelka a tanečnice. A dnes si všechny tři sny plní: „Věnuju se psaní jak v profesním životě, tak při psaní knih, lektoruju dospělé, za dětmi jezdím na besedy s knihami a v neposlední řadě se také věnuji tanci, i když dnes už jen jako trenérka taneční skupiny,“ říká Petra Martišková.

Napsala jste již 22 knih pro děti, mládež a z žánru fantasy. Studovala jste někdy psaní?

Studovala jsem češtinu a ekonomii, ale psaní jako takové ne. První knihu tvůrčího psaní jsem si přečetla, až když už jsem měla vydaných patnáct knih. 

Znamená to, že člověk musí mít talent od přírody?

Myslím, že mít přirozený talent je dar, ale i psaní se dá naučit. A hodně tomu napomáhá i to, když člověk čte. Čtením se totiž tříbí nejen styl, ale také se rozvíjí fantazie a představivost, poznávají se zákonitosti jednotlivých žánrů. Čtení je podle mě hodně důležité a pak taky psát, psát a psát. Já měla obrovské štěstí na gymnáziu na učitelku češtiny, která poznala, že ve mně cosi dřímá, a dostala to ze mě ven. I když tehdy jsem byla otrávená, že musím psát slohy navíc, dneska jsem jí vděčná.

Dá se psaním knih uživit?

V zahraničí určitě ano, u nás se podle posledních informací živí psaním asi pět autorů. Nevím, jestli je tomu skutečně tak, ale rozhodně jich o mnoho víc nebude. Většina spisovatelů má své vlastní povolání a psaní je vlastně jen hodně časově náročný koníček.

Kolik času vám zabere takové napsání knihy?

 Nejvíc času mi zabere hlavně příprava knihy. Než si sednu k samotnému psaní, mám kompletně vymyšlený příběh. Vím, jak se budou hlavní hrdinové jmenovat, s kým se kamarádí, jak vypadají, co se v knize odehraje i jak kniha skončí. Když jsem třeba psala knihu, kde hlavní hrdinové sjíždí řeku, projela jsem celý úsek řeky také, abych viděla, co je vidět z řeky, kde se dá přespat, jak vypadají vodácké kempy. Takže když se čtenářka na to místo dostane, může si říct, ba jo, ono to takhle fakt vypadá. Při psaní fantasy série Obsidián jsem zase navštívila všechny alchymistické dílny, které u nás jsou, hrady a zámky, kde byla nějaká zmínka o obsidiánovém zrcadle a alchymistech, byla jsem v archivu v Třeboni, kde jsem v ruce držela listiny z 16. století… Samotný proces psaní už je potom vcelku rychlý, i když náročný, protože to pro mě znamená sednout si znovu k počítači po práci a psát a psát, a to se člověku pokaždé nechce.

Máte při psaní nějaké rituály?

Znám autory, kteří mají své oblíbené autorské ponožky a bez nich nic nenapíšou, taky autory, co píšou jedině se sklenkou vína, na stále stejné židli nebo zásadně v pět hodin ráno. Já žádné takové rituály nemám. Když jsem v procesu psaní, píšu prakticky kdekoliv, jediné, co k psaní opravdu potřebuju, je hudba v uších.

Kde čerpáte inspiraci?

Už mám vyzkoušené, že nejlepší nápady mě napadají venku, a je jedno, jestli na procházce se psy, na výletě nebo na dovolené.  Jakmile vyrazím ven, najednou se mi v hlavě začnou rodit příběhy tak nějak úplně samy. A protože už jsem ponaučená a vím, že když mám nápad a řeknu si, že ten nápad je tak geniální, že ho nemůžu zapomenout, vždycky ho zapomenu, nosím s sebou všude blok a tužku. Inspirace na dětské knížky přichází také na besedách s dětmi. Děti mají totiž krásně bujnou fantazii, a když mi jeden chlapeček řekl, že by si přál, aby zmizely všechny školy, okamžitě mě napadlo, že bych mohla stvořit malou nešikovnou čarodějnici, která neumí čarovat, ale povede se jí jedno jediné kouzlo a tím nechá zmizet všechny školy.

Když mluvíme o dětech… kolik vám bylo, když jste napsala svůj první text?

S prvními příběhy jsem začala, když mi bylo dvanáct. Tehdy to byl první pokus o knihu psaný do sešitu propiskou. Mám ho dodnes schovaný, a když na něj narazím, jen se usmívám. K příběhu, co by měl hlavu a patu, to má hodně daleko. 

Co vás baví psát víc? Pohádky nebo young adult knížky?

Baví mě psát obojí. V pohádkovém světě se mi líbí, že dobro vždy zvítězí nad zlem a že můžu vdechnout život postavám, které normálně neexistují. A young adult knížky? To je krásný únik od reality a návrat do mládí, kdy člověk řešil jen školu, kamarády a hlavně lásku.

Stává se vám, že nevíte jak dál?

Stává se mi, že mi zrovna psaní moc nejde, ale to, že bych nevěděla jak dál, to úplně ne, protože než si sednu k psaní, už vím, jak bude celá kniha zhruba vypadat. Nestává se mi, že bych třeba v průběhu psaní měnila zápletku nebo plánovaný konec.

Vím o vás, že jako jedna z mála českých autorů točíte ke svým knihám trailery. Co vás k tomu vedlo?

Docela určitě cílová skupina, pro kterou píšu. Zatímco u pohádkových knih cílím na maminky, u young adult knížek potřebuji cílit přímo na mladé. A ti nečtou noviny ani časopisy a ani neposlouchají rádio, ale moc rádi tráví čas na sítích a sledováním nejrůznějších videí. A tak mě napadlo zkusit po vzoru zahraničních autorů přijít s knižním trailerem a mělo to úspěch. První trailer jsem natočila ke knize Útěk za láskou a dnes už točím trailery skoro ke každé své knize. Jsem vděčná, že mám kolem sebe tým skvělých lidí, kteří si v trailerech rádi zahrají, pomáhají mi je natáčet i stříhat. Bez nich by žádné trailery nevznikly.

Na knižních pultech je právě teď novinka s názvem Kouzlo obsidiánu. O co jde?

Jde o druhý díl urban fantasy, kde hlavní roli hrají zaklínači a s nimi i Anna, docela obyčejná maturantka, která zjistí, že řízením osudu patří mezi zaklínače, kteří jako jediné bytosti na světě mohou zlikvidovat démony. Na straně druhé stojí Damien, potomek královského rodu démonů, jehož otec pověřil zabitím nově zasvěceného zaklínače. Netuší však, že Damien celým svým rodem i otcem pohrdá a navíc se do Anny zamiluje. Zakázaná láska je na světě a s ní obrovské nebezpečí. Ve druhém dílu přichází na scénu také alchymisté a jejich elixír mládí, kov přeměněný ve zlato nebo umělý život.

Proč zrovna obsidián?

Obsidián je vyvřelina z hlubin země a již kdysi dávno staří Aztékové podle pověsti dokázali pomocí obsidiánového zrcadla komunikovat s bohy. O mnoho let později se k obsidiánovému zrcadlu dostali alchymisté John Dee a Edward Kelly a okouzlili svými schopnostmi komunikovat s jeho pomocí s anděly dokonce i Rudolfa II. Líbila se mi ta provázanost s historií a legendami i to, že jedno takové zrcadlo dodnes existuje a je vystavené v muzeu v Londýně.

Na čem právě teď pracujete?

Právě teď pracuji na nové knížce pro děti, která bude trošku záhadná a trošku strašidelná. A čeká mě také práce na třetím dílu série Obsidián i nový young adult román.

Více o autorce na www.petramartiskova.cz

Související…

Rozhovor: Projekt Kronos vás vezme na cestu dystopickou budoucností
Klára Ponczová

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...