fbpx

Spisovatel Pavel Bareš popisuje děj svého románu Projekt Kronos jako příběh o superhrdinech postavených nohama na zem

Zveřejněno: 30. 10. 2018

Pavla jsem poprvé viděla, když přednášel v Praze na letošním Humbookfestu. Byl od hlavy až k patě červenočerný a vypadal jako žolík, který právě vyskočil z futuristického balíčku hracích karet. Na Pavlův autogram se tam tehdy stály nekonečné fronty. První 600stránkový díl dystopické trilogie Projekt Kronos svým fanouškům podepisoval  tři a půl hodiny v kuse.

Související…

Proč umělá inteligence není tak inteligentní jako myBudeme se dívat už jen na superhrdinské filmy?Future Port Prague: Dva dny v budoucnosti

Čtyřiadvacetiletý Pavel Bareš věděl, že bude spisovatelem, ještě dřív, než se jako malý vůbec naučil psát. Potom, co vystudoval sociologii, skončil u psaní dystopické literatury. Trávit čas při rozhovoru s Pavlem je jako cestovat mezi světy. Mezi tím naším, reálným, a tím jeho, příběhovým, který je tomu našemu velice podobný. Včetně obyvatel, ti jsou v obou těchhle světech úplně stejní.

Projekt Kronos, odehrávající se ve válkou rozděleném městě, vypráví o superhrdinech postavených nohama na zem, a o lásce, kterou často nejde na první pohled vidět.

Děj knižního debutu se odehrává po třetí světové válce ve městě Attiona City, které sám autor nazývá “živoucím městem”. Město je vyhnáno do výšky a rozděleno na spodní Downtown, topící se v noční můře válečných hrůz, a horní část, která má už válku za sebou, a žijí tam ti “šťastnější”. O tom, jak moc se v projektu odráží aktuální stav naší společnosti, že Attiona City je vlastně Sao Paolo, akorát na výšku, a proč je tak těžké označit cokoli z jeho knihy jako černé nebo bílé, vypráví Pavel Bareš v rozhovoru pro Flowee.

Společnost  města Attiona City je ve Tvé knize rozdělena nejen sociálně, ale i vizuálně. Dole žijí ti nebozí, ukřivdění Downtowneři a nahoře ti zlí, uzurpátorští lidé z Centra. Jenže ono to není tak jednoduché, ve Tvé knize totiž není nic černé nebo bílé. Tak jak to tam s tím dobrem a zlem teda je?

” Stav, ve kterém žijí Downtowneři, je hodně odvozený od stavu, ve kterém žijou lidi ve třetím světě. Pokud vnímáme lidi z Centra v Attiona City jako zlé a nepřející vůči Downtownerům, pak bychom mohli vnímat i sami sebe jako zlé a nepřející vůči lidem třetího světa jenom proto, že my tady teď sedíme v teple a pijeme spolu kafe, zatímco v Africe hladovějí děti. A možná jsme. Já neříkám, že ne. Ale je to zhruba stejné množství zla, jako způsobují běžní lidi z Centra Downtownerům. Lidi shora mají taky svoje problémy, taky musí platit nájem. A když ho platit nebudou, skončí dole. To oni nechtějí, mají rodiny. Jsou to prostě pořád jenom lidi.

Ve druhém díle to pak vystihne hláška, u které mě trochu mrzí, že jsem ji nedal už do jedničky, a ta hláška zní: „Když stavíte hromadu, někdo musí být dole.“

petra stehlikova naslouchac a pavel bares projekt kronos

Petra Stehlíková Naslouchač a Pavel Bareš Projekt Kronos


I Downtowneři jsou schopní příšerných věcí. Lidi jsou zlí, lidi jsou hodní, lidi jsou něco mezi tím. Nahoře i dole. To rozdělení je udělané i proto, aby čtenář okamžitě pochopil. Oukej, dole blbý, nahoře dobrý. Na začátku totiž musí pojmout tolik informací o knižní realitě, že tohle mu to trochu usnadní. Jakmile se zorientuje, začne se mu to pomalu rozpíjet do podoby toho, že to nikdy nikde není takhle černobíle rozdělené.

To mi připomíná knížku Příběh služebnice, kde zazněla slavná hláška, že “lepší” nikdy neznamenalo “lepší pro všechny”.  Ty jsi studoval sociologii, takže bys měl mít přehled o nejrůznějších společenských uskupeních a fungování různých skupin. Jak přesně ovlivnilo studium sociologie Tvou knihu?

To studium bylo neuvěřitelnou inspirací. Třeba kapitola Blackout je celá napsaná na základě jedné přednášky genderových studií. Blackout je jednak downtownerské hnutí za rovnoprávnost (inspirováno dělnickou třídou) a zároveň jsou to výpadky energie, ke kterým tam často dochází. No, a když vypadne energie, město se ponoří do absolutní tmy, protože tam nedoléhá žádné sluneční světlo. Celá kapitola je pak o tom, co se stane, když se nikdo nedívá. Je to o lidské integritě – co bys dělala, kdybys věděla, že tě za to nikdo nemůže potrestat. Tomu jevu se v sociální psychologii říká depersonalizace.

Spíš jde o všeobecnou reflexi společnosti jako celku, toho, co kolem sebe běžně vídáme. Věcí, jako je konformita a lhostejnost. Někdo zkolabuje na ulici a nikdo mu nejde pomoct. To jsem v Čechách viděl nesčetněkrát. 

Podobá se to tomu neslavně proslulému zásahu policie na Czech Teku, kdy policie naběhla na techno festival a zbušili strašně moc lidí. Zakrývali si přitom identifikační čísla. Jednou rukou si přikrývali čísla a druhou rukou mlátili lidi. Takže z hlediska psychologie je tahle knížka strašně moc o lidském zlu. Proto máme hlavního hrdinu Jasona, který se proti tomu zlu snaží jít. On je totiž skoro jediný, který věří, že zlo a dobro opravdu existují. V té knížce mu ale ne vždy dávám za pravdu.

Do jaké míry je knížka reflexí české společnosti?

Spíš jde o všeobecnou reflexi společnosti jako celku, toho, co kolem sebe běžně vídáme. Věcí, jako je konformita a lhostejnost. Někdo zkolabuje na ulici a nikdo mu nejde pomoct. To jsem v Čechách viděl nesčetněkrát. Ale nejenom u nás, tohle se děje všude. Takže ty jevy, které v knížce popisuju jsou myslím spíš než národnostně typické, generačně typické. V Projektu Kronos nehraje národnost význam, prostředí je typické spíše pro určitou věkovou skupinu.

V jedné scéně pak šedesátiletý pán říká holce v našem věku, že by si přál, aby ty děti opravdovou válku zažily, protože pak už by si na ni nechtěly hrát.

My jsme generace, která se tomuhle učí. Kolem sebe vnímáme spoustu negativních trendů… xenofobie, neochota pomáhat, nezájem o životní prostředí… To se změní až v okamžiku, kdy naše generace převezme zodpovědnost. Naši rodiče rozhodně neřešili, jestli a jak třídit odpad. Ti řešili režim.

Je děj knihy reflexí toho, kam se může vyvíjet naše reálná společnost?

Knížka vychází z myšlenky třetí světové války. I když kvůli čemu byla/bude, není v příběhu vůbec důležité. Chtěl jsem napsat příběh o světě, který sice má za sebou válku, ale stejně směřuje k další. Všechny ty věci, co tam jsou, jsou odněkud. Není tam jediná věc, kterou bych si vymyslel. Attiona City je Sao Paolo, akorát na výšku. Dětské gangy, kterých je hodně v Downtownu, jsou typická věc pro ghetta v L.A. a jiné chudinské čtvrti. 

pavel bares autogramiada humbookfest

Pavel Bareš, autogramiada Humbookfest


Do knížky jsem je zasadil jednak proto, že v poválečně době musí děcka dospívat mnohem dřív, a zadruhé, zkušenost jejich rodičů je válečná a i ty děti se s ní nějak vyrovnávají… a v některých případech to tam vyústilo v reverenci, uctívání té války. V jedné scéně pak šedesátiletý pán říká holce v našem věku, že by si přál, aby ty děti opravdovou válku zažily, protože pak už by si na ni nechtěly hrát. Ale lidská tendence je od prvopočátku uctívat agresi. Už od římských zápasů, rytířských turnajů, až po wrestling a akční filmy... Takže tady jsou to děti, které paradoxně uctívají násilí a berou to jako nějakou definici moci. Ale knížka sama o sobě určitě není žádnou predikcí, je to spíš umělecký komentář aktuálního stavu.

Jakou roli mají v knize městské kmeny a jejich rituály?

Je tam kult At’ hiaca, což jsou takoví městští divoši. Totiž, že muži, kluci, ztrácejí možnost iniciačních rituálů. Dřív, když se měl v tradičních kulturách kluk stát mužem, tak si všichni muži z vesnice nandali masky, někam ho odtáhli, zmlátili… a vlastně tím traumatem ten chlapec dospěl a stal se z něj muž. Neříkám, že s tím vyloženě souhlasím nebo po tom prahnu, ale z toho předpokladu ty kultury vycházely. My to nemáme. Dřív jsme měli alespoň vojnu. U holek se dá za přechody považovat menstruace a porod, ale kluci? Nic takového. Říká se, že kvůli tomu víc inklinují k nebezpečným sportům, různým adrenalinovým zážitkům, drogám, kriminalitě... Kmen lidí z Projektu Kronos tuhle původní filozofii uznává a jeho chlapci si drsnými rituály procházejí.

Někteří lidé v knize mají nezvyklé vlastnosti, takoví supermani bez pláště nebo spidermani bez vystřelovacích sítí. V čem jsou "super"?

Všechny postavy, které mají v  Kronovi nějaký význam, se vyrovnávají s nějakým traumatem, bolestí nebo strádáním. Takže jsou to vlastně případové studie toho, jak je možný na trauma reagovat. Třeba hlavní postava Jason zvolí altruistický přístup. Je to vlastně hodně realisticky pojatý superhrdinský koncept. Superhrdinství je eskapická fantazie a není na tom nic špatného.

Eskapická?

Eskapická znamená, když čteš knížku, abys unikla z reality vlastního života do imaginárního světa. Tím, že to čteš a říkáš si… To by bylo skvělý, kdybych mohl támhle to, uměl tady to. Vlastně si připisuješ nereálné vlastnosti, které by vyřešily tvé reálné problémy.

Jak pak k superhrdinům přistupuješ ty v Kronosu?

Kronos je spíše dekonstrukcí superhrdinovského žánru. Ty schopnosti, které Jason má, nejsou 100% úniková fantazie. Superschopnosti v Attiona City totiž tvůj život nezjednoduší. Kronos je založený zčásti na uznávání komiksových stereotypů. A částečně se jim vysmívá. Jason je spidermanovský hrdina. Je to taková lidštější verze Spidermana. Je mnohonásobně zranitelnější, mnohem víc závislý na svojí matce. Mě totiž ve Spidermanovi vždycky hrozně štvalo, že teta May je se vším tak strašně oukej. Jasonova matka psychuje.

Pavel Bareš

Pavel Bareš (nar. 1994) vystudoval sociologii na FSV UK, je frontmanem rockové kapely J!Scream, zapáleným hráčem videoher a čtenářem komiksů. Zpívá, protože některých slov je škoda bez melodie, a píše, protože i kdyby snad někdy chtěl přestat, stejně by nemohl. Projekt Kronos je jeho literárním debutem.

Jason jednou vleze domů oknem, zmlácený, s monoklem a máti mu dá domácí vězení, seřve ho a je úplně na prášky. Pak se sebere a jde se opít, protože proboha její syn se pere někde venku po nocích. Teta May je ze všeho vždycky hrozně v chillu. Což je jasný, protože kdyby nebyla, tak už to není takový eskapismus. Spiderman je hrdina, který má problémy v tom, že nezvládá zároveň žonglovat superhrdinství a svoji přítelkyni, což je opět odklon od toho eskapismu.

Jasonův problém je v tom, že nemá přítelkyni. A jeho schopnosti mu v tom fakt nepomáhaj. Spiderman může alespoň líbat holku vzhůru nohama, ale Jasonovi je k hovnu, že je Downtowner. Na to on holku nesbalí.

Co si myslíš o sociálních sítích a našem přehnaném sdílení intimních okamžiků našich životů online? Máš nějakou utopickou/dystopickou vizi, kam se v tom jako lidstvo budeme vyvíjet?

Vzdáváme se soukromí pro vlastní potěšení. Nedávno jsem si koupil nový čínský telefon a galerie na prohlížení fotek se mě zeptala, jestli za mě může posílat smsky a telefonovat. „Je to v pořádku?“ „No to si děláte prdel, samozřejmě, že to není v pořádku!“ A oni na to: „To nevadí, pokud chcete tuhle aplikaci používat, musíte jí umožnit…“ Tak jasně, že jsem to nakonec povolil.  

Kronos je o dětech, které vědí, že za dva tři roky opustí své místo… a pravděpodobně půjdou někam zabíjet lidi. Takže se zoufale snaží užívat si, co můžou, dokud to jde.

Já si nemyslím, že budoucnost sociálních médií bude o tom, že oni nás budou špehovat a my se tomu neubráníme. Spíš o tom, že my je necháme, protože to bude super. Výsledek toho, kam se posouvají sociální média, je jenom výsledek poptávky. Dávají nám to, co my chceme. A to, že to chceme, už je náš problém.

Aby nebylo vše jen depresívní: čeká nás v knížce nějaká romantická zápletka?

V jedné recenzi na Kronos zaznělo, že tam explicitně není žádná romantická linka, ale láska jako emoce je tam hrozně klíčová. I proto říkám, že tahle knížka nepatří primárně mezi young adult literaturu, kde je většinou nějaký milostný trojúhelník, nebo že ona chce jeho, on nechce ji… Je tam pár romantických linek, některé postavy samozřejmě někoho milují nebo s někým spí, protože to prostě lidi dělají. Tohle ale Kronos primárně předávat nechce, žádné poselství mladým lidem, nedejbože návod na dospívání. Kronos je o dětech, které vědí, že za dva tři roky opustí své místo… a pravděpodobně půjdou někam zabíjet lidi. Takže se zoufale snaží užívat si, co můžou, dokud to jde.

A když tam jde tu lásku tak hrozně cítit, tak v jaké podobě v samotném příběhu vlastně je? Je to láska k někomu, nebo spíš takové to prvotní dobro?

Prvotního dobra je tam velice málo. Myslím spíš lásku postav k někomu. To, že jsou jí schopny, je totiž to nejlepší, co na těch postavách je. Na každé je z pohledu lásky možné najít něco dobrého. Jason třeba miluje svoji matku. Ono je těžké říct, z jakých pohnutek Jason koná dobro… je tam naznačeno, že je to spíš kvůli jeho komplexům, pocitu méněcennosti. Každá postava tam má někoho, koho miluje, ne nutně romanticky. Další postava – David – má svoji umělou inteligenci, se kterou má hodně intimní vztah. Pan C a Pan V jsou dvojčata, která mají jeden druhého. Máš prostě někoho, kdo je pro tebe důležitý. Často důležitější, než jsi pro sebe ty sám.

Tipy redakce

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.