fbpx

Psycholog Václav Mertin: Mluvme s dětmi o válce i o tom, jak můžeme pomáhat 1 fotografie
foto: Milada Kadeřábková

Jak mluvit s dětmi o válce? Jak se k nim chovat v době, kdy panuje všeobecné napětí? Zeptali jsme se dětského psychologa Václava Mertina

Zveřejněno: 14. 3. 2022

Máme za sebou dva roky covidových restrikcí a teď, když jsme se po oněch letech těšili na první normální jaro, začala válka na Ukrajině. Svět plný negativních událostí přitom vnímají nejen dospělí, ale také (a možná, že hlavně) děti. Už jen ta nekonečná doba, kdy se místo školy většinou setkávaly pouze přes Zoom nebo Google Meet, zanechala na spoustě z nich následky. „Narůstaly deprese, úzkosti, fobie… Současná situace sice děti neomezuje, mohou chodit do školy a dělat aktivity, na které byly zvyklé, přináší ale jiné podněty, se kterými se budeme muset vyrovnat,“ říká Václav Mertin, jeden z největších českých odborníků na psychologii dětí.

Ten stres samozřejmě eskaluje také podle věku dětí, ve třech letech vnímají válku jinak než v deseti. Jak ale reagovat, když se děti začnou bát a ptát se: Mami, tati, bude válka?

Nikdo z nás neví, co bude. Ale reagovat pesimisticky asi není úplně šťastné. Věříme tomu, že se ty věci urovnají a že se nás to bude týkat přímo snad jen tak, že se budeme setkávat s více uprchlíky. Takhle nějak bychom měli s dětmi mluvit. Velmi špatná varianta by byla, kdybychom jim říkali: To neřeš, to se tě netýká. Nedávno jsem byl na návštěvě v jedné škole, kde si pedagogové udělali modrožluté placky v barvách Ukrajiny. Děti na prvním stupni základní školy se ptaly ředitelky, co to znamená, ta jim to v klidu vysvětlila. Takže ony ty informace mají.

Musíme hledat způsoby, jak dítěti dát najevo, že když je aktivní, může samo ovlivnit nejen svůj život.

Zároveň bychom neměli být zbytečně ve stresu z toho, že se děti bojí. Děti žijí svůj život, který se odvíjí od nás, od toho, jak celou situaci vnímáme my. Samozřejmě, že si kladou otázky, a samozřejmě, že některé jsou úzkostnější, než kdyby tato situace nebyla. My bychom jim hlavně měli říkat, že je to téma pro nás důležité a že všichni jsme v tom společně.

Měli bychom je ujistit, že jsme tady s nimi, že to bude třeba složité, ale že to společně zvládneme. Nemůžeme jim říkat, že se nás to nedotkne vůbec, ale zase na druhou stranu říkat "hele, ono to klidně může prásknout i sem", to bych úplně nedělal. Měli bychom s nimi řešit věci tak, jak přicházejí, ne předjímat katastrofické scénáře.

A co třeba různé způsoby pomoci?

To je dobrý příklad. Můžeme se třeba s dětmi bavit o lidech, kteří k nám přijdou schovat se před válkou. Nebudou to mít jednoduché, co pro ně můžeme udělat? Můžeme jim poslat nějaké peníze, nechceš třeba trochu přidat z kapesného? Můžeme třeba s dětmi také zanést hračky, potraviny nebo oblečení do sbírky, kterých je teď všude spousta. Ty malé děti bych ale třeba nebral na různé demonstrace, s těmi většími okolo deseti let už bych tam klidně šel, pokud budou samy chtít. Musíme hledat způsoby, jak dítěti dát najevo, že když je aktivní, může samo ovlivnit nejen svůj život.

Já vždycky říkám, uvádějme věci, které jsou dítěti blízké. Já jsem zachytil, že pan ministr školství rozeslal pokyny školám, že by měly děti uvádět do souvislostí. No jasně, na středních školách to dává smysl. Ale s dětmi musíme mluvit vždy tak, aby tomu byly schopny rozumět. Malé děti jsou orientované hodně prakticky, měli bychom je odkazovat na konkrétní věci, které si dokážou představit. Historické souvislosti jsou důležité, ale pro první stupeň základní školy asi zbytečné.

Můžete tedy uvést konkrétní příklad, jak bychom měli mluvit s menšími dětmi?

Třeba můžeme mluvit o tom, že ty děti, které k nám přijdou, nemají domov, protože je ten jejich rozbitý. Můžeme mluvit o Hitlerovi, u kterého sice třeba díky věku neznají souvislosti, ale vědí, že to byl padouch, a my můžeme zmínit, že se děje něco podobného, že Putin mluví úplně stejně. Možná používá jiná slova, ale je to stejný mechanismus.

Můžeme říct, že na světě je spousta míst, kde se dějí nepravosti, ale tady je ta válka třeba jen dvakrát tak daleko, jak daleko je to k babičce. Musíme s dětmi mluvit pokud možno konstruktivně, ale zároveň nezvyšovat jejich stres.

Spousta práce tu závisí na rodičích. Toho stresu je ale teď u dětí hodně a v určitých chvílích mohou potřebovat odbornou pomoc…

Potřeba psychologické pomoci v průběhu posledních tří let narostla, to se týká dětí i dospělých. Společnost vzala psychology na milost a už je nebere jako ty, kteří pracují s blázny. Psychologů ovšem není tolik, kolik bychom potřebovali. Prodlužují se čekací doby, lidé shání pomoc, kde to jde. Teď je to ještě samozřejmě aktuálnější, ovšem rychlé řešení není. Jednoduchými rovnicemi dojdeme k tomu, že kdyby se už dnes zvýšily počty studentů, kteří by mohli později vykonávat psychologickou praxi, bude ještě pět let trvat, než se to nějak projeví.

A máte pravdu, klade to vyšší nároky i na rodiče. To se nedá nic dělat. Oni museli fungovat vždy, ale teď je potřeba to říct ještě jasněji, rodiče jsou první terapeuti. Měli by být mnohem víc s dětmi, než byli. A je jedno, jestli je dítěti pět let, kde se to bere jako samozřejmé, nebo jestli mu je deset.

PhDr. Václav Mertin (1951)

Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor psychologie. Už přes čtyřicet let pracuje v pedagogicko-psychologické poradně pro děti a také na katedře psychologie FF UK jako poradce. Pravidelně publikuje v pedagogických periodikách. Odborně se zajímá zejména o obecnější otázky uplatnění psychologie ve školství, individualizace vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání nabízí poradenství pro rodiče.

Neměli bychom s nimi komunikovat jen o jejich povinnostech, tedy ptát se jich jen na věci jako „už máš úkoly“ a „vyčistil sis zuby“, měli bychom s nimi dělat běžné činnosti, povídat si s nimi tak, jako bychom se bavili my, kdybychom teď šli na pivo. To nemusí být žádné světodějné výchovné hovory. Dokonce, i když jim je třeba třináct, když už se s námi moc bavit nechtějí, tak o běžných věcech bychom měli komunikovat pořád.

Jak poznáme, že ta chvíle potřeby konzultace s odborníkem nastala?

Jedna z těch indicií bude určitě dlouhodobě trvající problém. Víte, když vás teď začne bolet hlava a vy víte, že se vám to občas stane, ale za tři hodiny to zase přejde, tak asi nebudete chodit k doktorovi. Když vás bude bolet hlava permanentně už týden nebo čtrnáct dní přesto, že jste si vzal něco na bolest a ono to nefunguje, no tak asi půjdete k doktorovi.

A stejně tak to je i s tím dítětem. Více jste se mu věnovali, ale už ten jeho problém trvá nějakou dobu a pořád se to nemění, tak máte signál, že je potřeba dělat něco víc. Druhý signál je, když máte pocit, že něco dítěti brání v běžném fungování. Víte, když půjdu lesem a budu se bát, tak vyjdu z lesa a bát se přestanu.

Tím chci říct, že existují nějaké „normální“ úzkosti – u někoho menší, u někoho větší. Ale v tomhle ohledu by rodiče měli své dítě znát. A když to potom přesáhne individuální míru a dítě odmítá chodit ven, odmítá chodit do školy, odmítá chodit k babičce, tak to už je signál, že je něco v nepořádku, co bychom měli řešit s odborníkem.

Samozřejmě, vždycky je riziko, že půjdeme po těch dvou dnech k lékaři s bolestí hlavy zbytečně. Opačná chyba by ale zase byla, kdybychom dítě nechali trápit moc dlouho. Na to nejsou pravidla, to je vždycky na odhadu rodičů a riziko chyby je v tomhle vždycky velké. Nedá se tomu úplně předejít, protože někteří rodiče jsou úzkostnější, a když jim dítě dvakrát řekne, že se něčeho v noci bálo, tak oni s ním hned běží k lékaři. Jiní rodiče nad tím budou měsíc mávat rukou, dítě už bude úplně vyklepané a úplně přestává fungovat, a oni nad tím mávat rukou budou pořád. Tohle jsou extrémy a těm bychom se měli vyhnout.

Související…

Terapie pro agresivní děti? I tak se dá bohužel pojmenovat zabíjení ohrožených druhů zvířat
Milada Kadeřábková

foto: Milada Kadeřábková, zdroj: Václav Mertin, FF UK

Tipy redakce

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Změní vesmírní chameleoni Einsteinovu teorii relativity?

Změní vesmírní chameleoni Einsteinovu teorii relativity?

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....