Možná si to řada z nás třeba ještě do letošního jara tak úplně nemyslela, ale člověk je opravdu tvor společenský. O to víc si to uvědomujeme v době, kdy jsou (opět) zavřené restaurace (skoro všechny a skoro pro všechny...), kina, divadla, kavárny, cukrárny, tedy v podstatě všechna místa, kde se můžeme nejen potkávat, ale kde můžeme od každodenního života odhlédnout třeba díky zajímavým kulturním či méně kulturním zážitkům. Proč vlastně člověk společnost a kulturu ke svému životu potřebuje? A jak se zvládneme oklepat z dalšího (nejen) kulturního lockdownu? O tom jsme si povídali se sociologem, politologem, překladatelem a pedagogem Filozofické fakulty a Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Markem Skovajsou.
Jak vlastně studentům obecně vysvětlujete, co je kultura?
Kultura je všechno to, co na světě vzniklo záměrným působením člověka. Může jít o věci esteticky výlučné, jako je třeba Věstonická Venuše nebo Janáčkovy opery, o věci triviální, jako je tenisová raketa nebo lžíce na boty, ale také o věci, od kterých obvykle odvracíme pohled, třeba o skládku odpadu na okraji vesnice nebo – to už naštěstí pro nás není aktuální záležitost – gilotinu. V tomhle smyslu kultura zdánlivě není hodnotící pojem, jenže pozor, skrývá se v něm rozlišení mezi mimolidskou přírodou a lidským světem, který na tu přírodu působí a nad kterým se v době environmentální krize vznáší stále větší otazník.
Kultura ale přece není jen to, co vidíme, slyšíme nebo cítíme. Je to i něco, co nějakým způsobem v určitém prostoru a společnosti vnímáme. Jinak by asi nevznikly ani ty Janáčkovy opery.
Je to tak. Člověku umožňují určité schopnosti, aby specificky lidským způsobem působil na svět. Jde zejména o schopnost strukturovaně myslet a vytvářet, jak kdysi zdůrazňoval třeba americký kulturní antropolog Clifford Geertz, „mentální modely světa“. Kulturu tedy opravdu tvoří také pojmy a představy o světě, které člověk zachycuje a sdílí s druhými pomocí symbolů nebo znaků. Dále nám nemůže uniknout, že různé společnosti a často i skupiny využívají svých kulturotvorných schopností s různými výsledky. A kultura je tedy něčím, co lidstvo viditelně diferencuje.
Dělí je tedy například na různé národy?
Asi nejviditelněji na jednotlivé národy, ale můžeme mluvit také třeba o západní a latinskoamerické kultuře, nebo naopak o regionálních kulturách a různých subkulturách uvnitř národních států. S kulturou v diferenciálním smyslu se spojují otázky souladu nebo konfliktu mezi kulturami, mezikulturní komunikace, kulturních válek a podobně. Světová pluralita kultur dnes představuje vážný politický problém, který se bohužel nedá vyřešit jen pořádáním multikulturních festivalů jídla nebo hudby, ale bude ještě třeba mimořádného tvůrčího úsilí uvnitř kultur samotných, aby na světě vzniklo cosi jako kulturní harmonie.
To je i problém soužití různých kultur. K čemu kultura jako taková naopak slouží?
Velmi obecně řečeno je kultura něco, co lidem pomáhá, aby si udělali aspoň nějaký pořádek ve světě, ve kterém žijí. Neustále se na nás valí dojmy a zkušenosti a ty musíme zpracovat. Abychom si udrželi orientaci, každou věc musíme spojit s něčím, co už známe, pro co máme v našem myšlení jasně určené místo. Můžeme si to představit třeba tak, že nosíme v hlavě tisíce pomyslných nálepek, které mají různé barvy a různé tvary. Když narazíme na novou věc nebo událost, tušíme, kterou nálepku z naší výbavy na ni máme nalepit.
Úplně se nenaplnily naděje starších estetických reformátorů, kteří věřili, že vkus obecenstva demokratizovaného umění se usadí na vyšší nebo aspoň střední úrovni.
Vtip je ve dvou věcech. Zaprvé, mezi nálepkami existují různé vztahy, třeba si jsou podobné jako dva odstíny šedé, nebo protikladné jako černá a bílá. Stejné vztahy pak předpokládáme i mezi věcmi, které jsme těmito nálepkami označili, a díky tomu svět pro nás přestává být beztvarý a nesrozumitelný. Vše nebo skoro vše má svoje místo, některé věci jsou nahoře a jiné dole, některé nalevo a jiné napravo, některé jsou hodnotné a jiné bezcenné. Ten druhý vtip je v tom, že ty nálepky nejsou naše vlastní dílo, ale sdílíme je s naší společností nebo skupinou, podobně jako jazyk, který je s kulturou těsně spojený. Existuje slušná šance, že stejné nálepky jako my použijí na stejné předměty i druzí lidé. Kultura je zkrátka jedna z věcí, které tvoří společnost.
K čemu dalšímu člověk kulturu potřebuje?
K základní orientaci ve světě, k tomu, abych se vrátil domů, když si jdu do trafiky koupit noviny, k tomu, abych svému životu mohl vtisknout nějaký řád a smysl. To jsou opravdu zásadní funkce kultury. Ještě mi zbývá zmínit jednu další dimenzi, o které jsme zatím nemluvili. Kultura původně znamenala pěstování, kultivaci zemědělských plodin a v přeneseném smyslu kultivaci lidského ducha a lidských schopností, včetně uměleckých a intelektuálních vloh. V tomto smyslu má kultura asociace s rozvojem společnosti a celkovým rozkvětem člověka, což zní v češtině příliš pateticky, ale v angličtině se jako „human flourishing“ dávno stalo technickým termínem politické filozofie.
Takže má rozvinutější společnost automaticky i kulturnější příslušníky?
Vždycky se tam, kde je řeč o rozvoji a růstu, objevují relativní míry „více“ a „méně“, a to může vést k porovnávání a závěru, že některé skupiny nebo jednotlivci jsou méně kultivovaní nebo civilizovaní než jiní. U soudů tohoto druhu je ale třeba být hodně opatrný, aby nebyly pouhým výrazem například etnických nebo sociálních předsudků. Je ale třeba odmítnout i opačný extrém, tedy naprostý relativismus, který mezi kvalitou a komplexností kulturních výkonů nedělá žádný rozdíl.
Takové umělecké dílo, jakým například je, abych zůstal doma, některá z Dvořákových symfonií, je řádově mnohem komplexnější výtvor a představuje vyšší uměleckou hodnotu než mnoho jiných hudebních produktů z tehdejší i současné doby. Na tom sotva co změní fakt, že na každém provedení Novosvětské potkáte návštěvníky, kteří tam jsou ze statusových důvodů a kvůli kterým budete v každé pauze slyšet z chodby cinkání skleniček od šampaňského. Na kultuře je každopádně fascinující, že se každý kulturní objekt dá použít k mnoha naprosto rozdílným účelům. Ale abych se vrátil k té původní otázce: Člověk potřebuje kulturu vedle jiných věcí také jako nástroj pro práci na sobě a vlastním rozvoji. Kultura v podobě umění mu tento úkol trochu zpříjemňuje a usnadňuje tím, že mu dává zakoušet pocit životní plnosti jako málokterá jiná lidská aktivita.
V čem jsou specifika dnešního umění?
Řekl bych, že základními znaky dnešního umění jsou ze sociologického hlediska demokratizace, individualizace, komercializace a stále větší provázanost s novými médii. Kultura je rozhodně dnes demokratičtější než před sto lety, protože k ní má snadnější přístup naprostá většina společnosti. Jestliže dnes lidé nechodí na koncerty nebo do divadla, pak ne proto, že na to nemají prostředky nebo jim to pro jejich sociální původ nepřísluší, ale je to proto, že dávají přednost jiným způsobům využití času. Umělecká díla jsou díky síti kulturních institucí, knihovnám, obchodům a v poslední době čím dál více také díky internetu mnohem dostupnější než dříve.
Úplně se však nenaplnily naděje starších estetických reformátorů, kteří věřili, že vkus obecenstva demokratizovaného umění se usadí na vyšší nebo aspoň střední úrovni. Ale přejme každému, co jeho jest. Současně je dnes vkus stejně jako životní styl obecně mnohem více individualizovaný než dříve. To souvisí s mnohem větší dostupností kulturních produktů a samozřejmě také s obecně pozorovaným nižším vlivem sociálního prostředí, ze kterého jednotlivec pochází, na jeho životní volby. Ale představa, že si každý z nekonečného koláče kulturních možností ukusuje, co chce, stále platí spíš pro vyšší sociální vrstvy než pro ty nižší.
Jak jsme na tom s kulturou a s naším vkusem v roce 2020 v Česku?
On se ten rys současné kultury a její komercializace u nás naplno projevil po roce 1989 a pro mnoho příznivců umění byl velkým zklamáním. Ale zdá se, že politická svoboda, která před rokem 1989 chyběla, víc než dostatečně kompenzuje negativní účinky tlaku, jímž na umění působí požadavky ekonomické udržitelnosti. Role státu v podpoře kultury zůstala navzdory privatizačním projektům 90. let zcela zásadní a ani tomu nemůže být jinak. Nevím o nikom rozumném, kdo by vážně tvrdil, že umění má být ponecháno zcela v režii volného trhu.
Hlad je možná nejlepší kuchař, ale obraz vyhladovělého génia chřadnoucího v nuzném pokojíku patří do světa kulturních představ měšťanských zbohatlíků 19. století, ne do naší současnosti. Ekonomická závislost však pro umění není ideální. Ať už jde o závislost na komerčních příjmech nebo státních dotacích, vždy je důsledkem menší ochota riskovat s něčím novým a nevyzkoušeným. Chtělo by to i u nás dostat do kultury více soukromých peněz od mecenášů, pokud možno osvícených, a od drobných dárců.
Jak velká je tedy podle vás ta rána, kterou koronavirus naší kultuře zasadil? Vlastně nejen té naší, ale po celém světě...
Škoda je obrovská a její náprava bude velmi dlouhou a složitou záležitostí. Pandemie předně ochromila nebo úplně zastavila běžnou komunikaci mezi umělci a publikem, což je obzvlášť patrné u výkonných umění jako hudba a divadlo. Stop představením připravuje umělce o příjmy a vytváří v kulturních rozpočtech díru, která se v dalších letech bude muset zaplnit šetřením a omezováním aktivit. Pro umělce může být nucené přerušení pravidelného kontaktu s publikem zdrojem psychických i zdravotních potíží.
Na druhou stranu může být pauza ve vystupování také příležitostí k reflexi a seznamování s novými věcmi, na které by jinak nebyl čas. Nepochybuji o tom, že naprostá většina umělců přestávku využívá produktivně a po skončení koronavirových opatření budeme svědky mnoha pozitivních překvapení. Ta ostatně začala přicházet už s vypuknutím pandemie. Myslím tím například iniciativu britských výtvarníků, kteří na jaře malovali portréty lékařů a sester pracujících na odděleních pro pacienty s covidem. Nebo YouTube je dnes plný nahrávek koncertů z nejlepších světových sálů a hudebníci v nich hrají s plným nasazením, i když v sálech je pár posluchačů s rouškami nebo úplně zejí prázdnotou. Kultura a umění před covidem nekapitulovaly, ale naopak se snaží dodávat sílu a naději lidem na celém světě. I to je jedna z podstatných funkcí kultury.
Každopádně se asi všichni a umělci obzvlášť těšíme na návrat k normálu. Za jak dlouho se podle vás z téhle zdravotní a vlastně i kulturní a společenské krize otřepeme?
Následky pandemie budou různí lidé překonávat různě dlouho podle toho, co konkrétně pro ně znamenala. Jiné to bude, pokud ztratili někoho blízkého, přišli o živnost nebo zaměstnání, nemohli se vrátit ke své rodině, která žije v zahraničí...
doc. PhDr. Marek Skovajsa, Ph.D.
Sociolog, politolog a pedagog působící na Filozofické fakultě a Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Sociální vědy vystudoval na Univerzitě Karlově a Univerzitě v Yorku (Velká Británie). Zaměřuje se na sociologii kultury, sociologické teorie, dějiny sociálních věd a občanskou společnost. Je autorem řady publikací z oblasti sociologie a politologie, působil rovněž jako šéfredaktor Sociologického časopisu vydávaného Sociologickým ústavem AV ČR.
A společnosti jako takové se budou muset vypořádat zejména s velkým veřejným zadlužením i ekonomickým propadem, který může mít, ale doufám, že mít nebude, negativní vliv na výsledky dalších voleb a celkové společenské klima. Rád bych věřil, že po překonání tak těžké zkoušky, jako je koronavirová pandemie, přijde něco jako kolektivní euforie spojená s nebývalou společenskou kreativitou a velkorysostí. Ale sázet na to nebudu.
Máte nějakou radu, jak si kulturní program nahradit a udělat si jakési kulturní prostředí doma? Máme se třeba občas pěkně obléknout, uvařit si slavnostní večeři, promítat si film jako v biografu, pustit si hudbu a zatancovat si?
Tenhle váš recept, snad s výjimkou toho tance, rád doma využiji. Filmy a hudbu si s manželkou vlastně pouštíme už docela dlouho, máme malé děti a na velký kulturní život mimo domácnost to stejně není. Ale nenapadlo by nás se doma obléct jako do divadla. Je to zajímavá myšlenka, všichni potřebujeme občas vystoupit z každodenní rutiny a ono se to dá s trochou úsilí zařídit i ve vlastním obýváku. Jinak mě, pokud jde o kulturu doma, napadají dvě věci.
Předně pro umělecké neprofesionály může být během vynucené nečinnosti osvěžující pustit se do vlastní domácí produkce. Oprášit odložené štětce a hudební nástroje nebo se začít učit něco úplně nového. Pak také stojí za to prozkoumávat nabídku různých kulturních institucí z celého světa na internetu, která se během pandemie opravdu výrazně rozšířila. Je možné sledovat streamované koncerty a divadelní představení, prohlížet virtuální obrazárny, poslouchat audioknihy. Staré dobré papírové knihy samozřejmě stále vycházejí a dají se snadno kupovat až domů. A výkonným umělcům můžeme trochu pomoci aspoň tak, že nebudeme chtít zpátky peníze za zrušená představení.
Reklama
foto: Archiv Marka Skovajsy, zdroj: Marek Skovajsa, FF UK
