fbpx
Historička: Nebojte se přepisování historie. Je to přesně to, co mají historici dělat 1 fotografie
Socha Edwarda Colstona už na podstavci v Bristolu není. A je jí to asi jedno, stejně jako samotnému Edwardovi

Česká debata o přepisování historie připomíná v základních kulisách tu anglo-americkou. Nikdo není hrdý na stinné stránky minulosti své země a historie se odvíjí i podle toho, jak na ni nahlížíme z dnešního pohledu, tvrdí historička Charlotte Lydia Rileyová

Zveřejněno: 1. 9. 2020

Téma nebezpečí přepisování historie se vrací v pravidelných vlnách. U nás je aktuální spor mediálního manažera a předsedy správní rady Nadačního fondu obětem holokaustu Michala Klímy s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, historikem Michalem Pullmannem. V něm Klíma Pullmanna obviňuje, že svou prací relativizuje zločiny komunismu. „Přepisovat historii“ se nedávno snažili (a ještě snaží) i v USA či Velké Británii. Debata tam vznikla po smrti George Floyda na konci května a následných protestech, které vyústily až ve strhávání soch zejména těch osobností, které byly (jemně řečeno) nakloněny otroctví či rasismu. Svůj pohled na přepisování historie přidala pro britský Guardian i historička University of Southampton Charlotte Lydia Rileyová.

Lidé se často obávají nebezpečí přepisování historie. Zjevně bychom podle nich měli být ostražití k tomu, že velké části minulosti budou zapomenuty nebo ještě hůře zcela „vymazány“. Musíme si být tedy vědomi rizika, že naše historie bude doslova „vybílena“ – jako by na světě bylo dost vápna – a obtěžující části historie kamsi zmizí. No a mezitím bude ležet socha Edwarda Colstona (irský obchodník a filantrop, který na konci 17. století obchodoval s otroky, jeho socha byla svržena během protestu Black Lives Matter 7. června) na dně přístavu v Bristolu, aniž by si on nebo jeho socha uvědomili, jakou diskusi ve společnosti 21. století způsobili.

Minulost může být mrtvá, ale historie je pořád naživu a vytváří se v současnosti.

Historici se ovšem příliš onou hrozbou „přepisování historie“ netrápí. Je to proto, že přepisování historie je naše povolání, dokonce naše profesionální úsilí. Neustále se zabýváme procesem přehodnocování minulosti a interpretací příběhů, o kterých jsme si mysleli, že je známe. Navzdory tomu, co řekl Leopold von Ranke, jeden z průkopníků moderního historického výzkumu, historie není jen o zjišťování, „jak se to skutečně stalo“, ale také o tom, jak přemýšlíme o minulosti a našem vztahu k ní. Minulost tedy může být mrtvá, ale historie je pořád naživu a vytváří se v současnosti.

Mlčící pomníky

Další důležitou věcí, kterou je třeba v této rozpravě brát v potaz, je fakt, že sochy tu nejsou od toho, aby dokumentovaly minulost nebo o ní vzdělávaly lidi. Nedávno se hodně psalo o britské „imperiální nostalgii“ a o myšlence, že jako národ toužíme po říši, která pro mnohé z nás skončila předtím, než jsme se vůbec narodili. Ale obecně je vztah této země k její imperiální historii postaven spíš na vymazání a zapomnění než na zapamatování – o řadě věcí z minulosti se zkrátka mlčí.

Aby se Britové za svou historii styděli, museli by znát a pochopit, jak probíhaly nejhorší excesy imperiálního násilí, ale i to, jak vypadala každodenní ne zrovna spravedlivá správa imperiální vlády.

Počet pomníků mužů, kteří zotročili jiné lidi, nebo těch, kteří zabili stovky neozbrojených civilistů, či těch, kteří vykonali jiné strašné zločiny ve službě říši nebo královně, která ji představovala, stojí v kontrastu s počtem kritických debat o zločinech říše. Ovšem pokaždé, když se daná socha odstraní, tak se dozvíme trochu víc.

Někteří lidé si myslí, že Britové jsou příliš zdvořilí na to, aby mluvili o temné straně imperialismu. Ale není to stud za minulost, která nám brání tyto rozhovory vést. Aby se Britové za svou historii styděli, museli by znát a pochopit, jak probíhaly nejhorší excesy imperiálního násilí, ale i to, jak vypadala každodenní ne zrovna spravedlivá správa imperiální vlády. Jenže mnoho Britů o tom neví a většinou se o to nestarají. Místo toho si jako národ ospravedlníme jednání lidí z minulosti tvrzením, že to byl prostě jiný čas, že tehdy existovaly jiné hodnoty. Zapomínáme přitom, že i v té době mnoho statečných lidí proti těmto krutostem protestovalo, odolávali jim, a přitom neúnavně pracovali na tom, aby mohli být odhaleni nebo odsouzeni.

Nepřiznaná minulost

Výkřiky, které odsuzují odstranění soch, ukazují, že někteří lidé v Británii zkrátka nejsou smířeni s jakoukoli kritikou britské minulosti. Chtějí být bez viny za historické hříchy, ale zároveň být hrdí na to, co pokládají za historické úspěchy. Nejzřetelnějším příkladem je způsob, jakým Britové úplně v pohodě mluví třeba právě o obchodu s otroky, ale pouze v souvislosti s historií Británie, kdy byly obchody s otroky ukončeny. Muži, jejichž sochy se nyní odstraňují, nebyli ti, kteří by o ukončení otroctví usilovali, byli to otrokáři. A vzít jejich zločiny v potaz je pro mnoho Britů mnohem obtížnější než kolem nich prostě jen procházet po ulici. Pro britské občany, kteří tohle bezpráví v potaz nevezmou, je pak najednou tyhle sochy vidět, sedět v přednáškových sálech a koncertních sálech pojmenovaných podle těchto mužů nesnesitelné.

 Jak se mění naše představy o světě, tak je přirozené, že se mění i náš přístup k hrdinům a činům, které si naši předkové zvolili jako pamětihodné.

Tady je zase potřeba připomenout, že tyto sochy nebo názvy neposkytují neutrální vyprávění o historii této země. Jsou politickými pomníky smutné doby, která dokládá stav Británie v časech, kdy byly postaveny. Pak také tvrzení, že odstranění sochy je „vymazáním“ historie, je jen předstíráním, že tyto sochy byly nějakým způsobem součástí širokého konsenzu v době, kdy byly postaveny. Nebyly. Na všeobecném konsenzu se žádné sochy nestaví. Proto máme sochy majitelů otroků, ale žádné sochy obětí obchodu s otroky ani jiných obětí imperiálního násilí.

Na druhou stranu je od roku 2007 v Liverpoolu Muzeum otroctví, ale není zde žádné Muzeum imperiální říše, ačkoli naše muzea jsou plná vyloupených pokladů z bývalých britských koloniálních majetků. Ovšem žádný národní památník obětem obchodu s otroky neexistuje. Pokud tedy někdo chce mluvit o vymazané historii, možná by měl začít právě tady.

Jak se mění naše představy o světě, tak je přirozené, že se mění i náš přístup k hrdinům a činům, které si naši předkové zvolili jako pamětihodné. A pokud byli z našeho dnešního pohledu tito „hrdinové“ jen trochu něco jiného než „hrdinští“, je ponechání jejich soch na veřejnosti urážkou moderních hodnot, které by se podle nás měly dodržovat. Nejedná se tedy o bohabojný výmaz historie. Přehodnocujeme naši historii na základě nových důkazů a nápadů. To je konkrétně historiografie. A pokud se tu mluví o tom, že po svržení Colstona bychom asi museli strhnout další sochy, pak určitě: Sem s tím! Historik tohle jen schvaluje.

Související…

Čím začala druhá světová válka? Jak Moskva bojuje proti "přepisování dějin"Bouráním soch se jen vyrovnáváme sami se sebou, říká historik Michal StehlíkS profesorkou historie z Harvardu o sochách, jež oslavují "bílou nadvládu"

foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian

Tipy redakce

Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami, říká profesor Jan Rak

Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami, říká profesor Jan Rak

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

USA jsou zaplavené fake news: Třetina mileniálů pochybuje, zda je Země kulatá

USA jsou zaplavené fake news: Třetina mileniálů pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...