fbpx

O čem se mluví, když se řekne „kultura rušení“, „cancel culture“

Zveřejněno: 11. 8. 2020

Článek vyšel původně v New York Times.

Cancel culture likviduje liberalismus. Ne, kultura rušení neexistuje. Ne, existovala vždycky: pamatujete si, když Brutus a Cassius zrušili Julia Caesara? Kultura rušení sice existuje, ale to si jen pár celebrit stěžuje, že jim lidi na twitteru odmlouvají. Ne, neexistuje – teda jen když je dobrá a ti zrušení si to zaslouží. Vlastně existuje, ale nedokážu ti to vysvětlit, dokud si nepřečteš aspoň čtyři různé otevřené dopisy na téma cancel culture.

Toto je pouze pár odpovědí, které můžete dostat na jednoduchou otázku: co je to ta kultura rušení, o které teď všichni mluví? Tedy… pokud jste dostatečně blázen na to, abyste takovou otázku pohodili do bouří zpěněných vod internetu. Ty odpovědi odporují jedna druhé, protože sám fenomén kultury rušení je komplikovaný – ale ne natolik, abychom se nemohli pokusit hovořit o 10 možných.

Rušení, pokud je správně pochopeno, odkazuje na útok na něčí práci nebo reputaci prostřednictvím odhodlaných kritiků, jakožto důsledek názoru nebo aktivity, které jsou považovány za ostudné a diskvalifikující.

Klíčovými slovy jsou zde „reputace“ nebo „práce“. Když vás na internetu někdo provokuje nebo napadá, když vám někdo online sděluje, že jste kretén nebo fašista, neznamená to, že vás ruší – bez ohledu na to, jak intenzívně nebo výhrůžně to zní. Jste ovšem ohroženi rušením, pokud vaši kritici požadují, abyste nebyli v určitém online prostoru přítomni (aby vás smazali z nějakého webu, například), aby vás vyhodili z práce, a už jste žádnou nedostali. Nejhorší je, když se o něco takového pokoušejí vaši kolegové, zákazníci, zaměstnanci, součást vaší profesionální komunity.

Téměř všichni kritici kultury rušení mají někoho, koho by zrušili – většinou nějakého rasistu nebo antisemitu.

Všechny kultury ruší, otázkou je kvůli čemu, jak moc a jakým způsobem.

Neexistuje lidská společnost, kde si můžete říkat nebo dělat, co chcete, a zároveň očekávat, že vám zůstane vaše reputace a vaše práce. Téměř všichni kritici kultury rušení mají někoho, koho by zrušili – většinou nějakého rasistu nebo antisemitu. A sociální konzervativci, kteří kritizují kulturu rušení, musí uznat, že ne vždy souhlasíme se seznamem hříchů, za které je možno dnes někoho zrušit.

Rušení není přímo o svobodě slova, ale liberální společnost by měla rušit méně než jiné konkurenční společenské uspořádání.

Zrušený jednotlivec neztratil právo na svobodu slova, protože neexistuje žádný nárok na specifickou práci nebo reputaci. Liberalismus jako takový by měl současně vytvořit širší prostor pro debatu než ostatní politické systémy a umožnit širší prostor pro osobní projev. Očekávalo by se tedy, že liberální společnost bude rušit s větší opatrností a bude více oddělovat osobní a pracovní stránku věci (nebo ideologii a umění), a bude rychleji nabízet možnosti získat reputaci zpět a restartovat profesní život.

Internet změnil způsob, jakým rušíme, a rozšířil dosah rušení.

Pravidla internetu jsou neúprosná a nedá se jim uniknout: je to jeden prostor a jeden čas. Můžete být zrušeni kvůli něčemu, co jste řekli ve skupině úplně neznámých lidí, pokud to jeden z nich nahraje a postne online, nebo vás můžou zrušit za nepříliš povedený vtip, který jste řekli kdysi dávno a někde se vynořil z hlubin internetu. A na to, aby vás veřejně zostouzeli, nepotřebujete být ani prominent, ani politik. Stigma získáte třeba jen proto, že jste měli špatný den, a důsledky si ponesete tak dlouho, dokud bude Google existovat.

Kvůli internetu je také obtížnější rozlišit, jestli je svoboda slova větší nebo menší.

Když se kritici kultury rušení pozastavují nad útlumem konverzace v online době, dobrým argumentem je, že dnes na internetu naleznete daleko více myšlenek, ať už radikálních nebo škodlivých, než byste našli v časopisech a novinách okolo roku 1990. Ideologické extrémy naleznete na chytrém telefonu daleko snadněji než v dobách tištěných médií – a taky se daleko častěji setkáte s projevy nenávisti.

Pro ty, co by rádi rušili, je internetový chaos argumentem pro daleko přísnější normy.

Ovšem internet současně konsolidoval kulturní instituce, jejichž dosah je daleko širší než před 30 lety. A souboj o normativitu v rušení obsahuje tyto změny: pro ty, co by rádi rušili, je internetový chaos argumentem pro daleko přísnější normy, nebo vyhrajou online rasisti… ale pro lidi, jimž rušení aktuálně hrozí, to znamená riziko vyloučení z žurnalistického nebo akademického prostoru, který je daleko konsolidovanější a odmítá konsenzus.

Celebrity jsou nejjednodušším cílem, ale rušit je jde velice těžko.

Jedním z příkladů kultury rušení byla kampaň aktivistky Suey Park z roku 2014 #cancelColbert kvůli satirickému tweetu z účtu „The Colbert Report“. O šest let později bylo zrušení Stephena Colberta de facto zrušeno. To stejné zažívá standup komik Dave Chapelle, J. K. Rowlingová a dlouhý seznam popkulturních ikon, kteří byli vystaveni hněvu online davu. A žijí, pracují, prodávají a vystupují dál.

Jejich vytrvalost vysvětluje, proč někteří lidé odmítají rušení jako pouhé stěžování si slavných lidí na jejich kritiky. Pokud je někdo dostatečně slavný a má dostatečně velkou fanouškovskou základnu, je velmi obtížné jej zrušit. A celebrity mohou naopak využít nenávisti rušičů k upevnění postavení mezi svými následovníky.

Ovšem ne každý je celebrita, že…

Kultura rušení je nejvíce efektivní vůči lidem, kteří jsou na vzestupu, a ovlivňuje spoustu lidí, kteří nejsou zrušeni.

Cílem rušení je definitivně nastavit normu pro majoritní společnosti a ne shodit hvězdy zpátky na zem. Takže povaha rušení může docílit toho, že lidé začnou mluvit jinak, diskutovat jinak a chovat se jinak – i kdyby se nepodařilo zničit kariéru některých slavných lidí, na které míří. Nemusíte zrušit Rowlingovou, autorku Harryho Pottera, když můžete zrušit méně známého spisovatele, který ji podpoří.

Cílem není potrestat všechny, dokonce ani potrestat moc lidí. Cílem je vyděsit dostatečné množství lidí nato, aby se zbytek přizpůsobil.

Nemusíte rušit známého akademika, který podepsal prohlášení 150 v Harpers Magazine, útočící na kulturu rušení, pokud se vám podaří odradit lidi z poloviny tak staré, aby říkali, co si doopravdy myslí. Cílem není potrestat všechny, dokonce ani potrestat moc lidí. Cílem je vyděsit dostatečné množství lidí nato, aby se zbytek přizpůsobil.

Ruší pravice i levice. Akorát levice to dnes nedokáže dělat dostatečně efektivně.

Je to kultura rušení, když kritikové Izraele chtějí vyloučit z veřejné debaty antisemity? Jasně, svým způsobem. Je to kultura rušení, když Billu Maherovi zrušili talkshow „Politicky nekorektní“, protože nevyhovoval korektnosti tak, jak si představovali patrioti? Samozřejmě. Ten druhý příklad ovšem ukazuje, že vrchol kulturní moci pravice byl okolo 11. září 2001, což je z kulturního hlediska pravěk. Dnes se zastánci rušení zprava většinou soustředí na levicové akademiky a anti-trumpovské celebrity. Levicoví bojovníci rušení si zase představují monopolizaci kompletního mediálního prostoru mimo Fox News.

Vzrušená debata o kultuře rušení je odrazem definice internetu jako média pro rušení se zvyšující se silou levicových morálních norem jako ospravedlnění pro rušení.

Není to jen technologie nebo ideologie. Je to obojí. Nová levice chce využít současná tabuizovaná témata rasismu a antisemitismu a použít je jako model pro rozšířené definice rasismu, sexismu, homofobie. Vznikají nové teorie o tom, jaké druhy verbálních projevů a chování jsou škodlivé, a existuje snaha o vytvoření lingvistické etikety pro profesionály. A zásadními zbraněmi a mechanismy v této svaté válce jsou internet a sociální média.

Je sporné, zdali tyto nové levicové normy budou odporovat liberálnímu pojetí, nebo zdali bude výsledkem nahrazení starého protestantského konsenzu novou morálkou liberalismu. Je sporné, zdali v novém systému dostanou hlas předtím marginalizované hlasy více, než budou omezeny mainstreamové, „nenávistné“ (z liberálního pohledu) názory a hlasy. Je ovšem zcela jasné, že lidé, kteří nebudou novým formám vyhovovat, budou vystaveni riziku rušení daleko více než před 10 nebo 20 lety.

Pokud se stavíte proti levicové kultuře rušení, nestačí odvolávat se na liberalismus a svobodu slova.

Debaty o rušení jsou nevyhnutelně debatami o liberalismu a jeho limitech. Ale abyste v těchto sporech bránili liberální pozice, je potřeba použít silnější argumenty než jen abstraktní svobodu slova. Je potřeba bránit samotnou podstatu proto, že je to opravdu důležité. Obecné principy jsou samozřejmě správné, ale pokud nedokážete bránit kontroverzní myšlenky pro jejich vlastní přínos, žádný procedurální argument pro poskytnutí dostatečného prostoru jim samotným neodolá soustředěnému útoku vášnivého a o vlastní morálce přesvědčeného útoku.

Takže liberálové nebo centristi, kteří se obávají levicového zápalu pro rušení, potřebují protiargument, který nebude vycházet jen z přirozeného práva na omyl. Potřebují identifikovat prostor, ve kterém nebudou (podle nich) levicové normy pouze příliš cenzorské – musí najít místo, kde budou úplně špatně, a musí bojovat svůj boj tam a liberální principy použít jako své základní zbraně.

Pokud tomu tak nebude, jejich bitva za svobodu slova dopadne pravděpodobně tak, že někdo zruší jejich vlastní myšlenky.

zdroj: New York Times

Tipy redakce

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Mohli by chameleoni změnit Einsteinovu teorii relativity? Zatím se žádný nechytil

Mohli by chameleoni změnit Einsteinovu teorii relativity? Zatím se žádný nechytil

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....