fbpx
Sedm poučení z aféry Spiegelgate. Proč lžou i reportéři seriózních novin Dalších 5 fotografií v galerii
Speciální vydání časopisu z 22. prosince 2018, které se věnuje kauze Claase Relotiuse

Hvězdný redaktor časopisu Der Spiegel přibarvoval a lhal ve svých článcích. Motiv? Chtěl získávat další novinářské ceny

Zveřejněno: 4. 1. 2019

Zrcadlo se německy řekne der Spiegel. S tímto názvem týdeníku přišel v roce 1947 jeho zakladatel Rudolf Augstein, jenž je zároveň autorem kréda „Sagen was ist“ (říci, jak to je), které později doplnilo „Keine Angst vor der Wahrheit“ (žádný strach před pravdou). Minimálně od 60. let je Spiegel, vydávaný v Hamburku, považován za nejdůvěryhodnější periodikum v zemi, momentálně to vypadá, jako by sedmdesát let pracně budované reputace mělo letět po svátcích do popelnice.

spiegel stary 0068525795

První vydání časopisu Der Spiegel z roku 1947


Zařídil to 33letý patologický lhář jménem Claas Relotius, který si vymýšlel neuvěřitelné postavy (morbidní ženu, jež objíždí popravy v USA, nebo syrského teenagera, který věřil, že jeho graffiti na zdi vyvolalo občanskou válku; pro jiné syrské sirotky zřídil sbírku, kterou zřejmě zpronevěřil), ale popisoval i osudy docela obyčejných lidí, kteří mu sloužili jako figurky, karikatury, panáčci v loutkovém divadle pro dospělé. Zapisoval vlastně svoje sny. To vše s jediným cílem – vyhrát zase nějakou prestižní novinářskou cenu.

Selháváme i jako čtenáři, protože od týdeníků žádáme zpravodajské příběhy, ale ve skutečnosti nás nejvíce dojímá obyčejný kýč?

Selhal jen on? Anebo editoři týdeníku? Selhal celý kontrolní systém periodika? Nebo je snad na vině „štábní kultura“ v médiích obecně? Selhaly instituce rozdávající ceny reportážím, které působí hlavně na city? Zašli jsme moc daleko v úsilí vycucat nějaký „příběh“ (story) úplně ze všeho? Selháváme i jako čtenáři, protože od týdeníků žádáme zpravodajské příběhy, ale ve skutečnosti nás nejvíce dojímá (a to i poroty rozdávající ceny) obyčejný kýč? Na všechny tyto otázky se pokusíme odpovědět.

Lekce 1: Trumf pro Trumpa

Aféra přišla pro tradiční média v tu nejméně vhodnou dobu. Fantastů ne nepodobných Relotiusovi se v prestižních listech vyskytla v minulosti celá řada (viz Lekce č. 5), ale právě o svátcích měly myši svým způsobem pré, neboť nasadily kočce klaunský nos. Donald Trump už dva roky do omrzení opakuje, že všechna tradiční média (třeba CNN) produkují jen fake-news (termín označující specifický jev převzal od liberální levice, obrátil ho proti ní a změnil na generalizující urážku), že New York Times a spol. jsou „lying press“. Historie tohoto termínu je ještě zajímavější. Proslavili ho jako verbální beranidlo nacisté ve 20. letech, když všechny jim znepřátelené listy paušálně označili za „Lügenpresse“ čili prolhaný tisk.

Představte si, co se stane, až Spiegel příště napíše, že na shromáždění AfD zaslechl antisemitské vtipy?

Dnes už je termín v němčině zpátky a v těchto dnech s ním extrémní pravice radostně střílí do vzduchu jako zátkami od šampaňského. „Tohle je moc dobrý den,“ napsal třeba rakouský pravicový aktivista Martin Sellner z Identitariánského hnutí, podle něhož je skandál Lügenpresse „spektakulární“ a „fenomenální“ a „největší falšovací skandál od časů Hitlera“. O trochu uměřeněji se z nečekaného dárku pod stromeček radovala německá pravicová AfD, ale skutečnou cenovku na bižuterii od ježíška jménem Der Spiegel zformulovala televizní stanice Deutsche Welle: „Představte si, co se stane, až Spiegel příště napíše, že na shromáždění AfD zaslechl antisemitské vtipy?“ A představme si my, co se stane, až Senát požádá Trumpa o vyjádření k jasným důkazům o práci ruských trollů v jeho volební továrně.

Lekce 2: Jak zametat stopy

Selský rozum říká, že psát báchorky o neexistujících lidech či skupinách, případně dávat nesmyslné vlastnosti existujícím lidem („nosí do práce zbraň, nemá dívku a nebyl nikdy u moře,“ napsal třeba o Martinu Bremsethovi z městské správy městečka Fergus Falls v Minnesottě, který do práce chodí neozbrojen a rád ukazuje fotky z dovolené se svou dívkou na břehu oceánu) v reportážích z USA, kde vydavatelství provozuje anglicky psanou edici Spiegelu Online, jež je poměrně sledovaná (určitě alespoň zpovídanými osobami v reportáži), může jen naprostý hazardér.

spiegel 2

Claas Relotius, třiatřicetiletá hvězda Spieglu, která hodně rychle zapadla


A tím také Claas Relotius bezesporu je, přesto trvalo několik let, než kdokoli v redakci pojal podezření, že na těchhle příbězích s filmovou dramaturgií něco nesedí.

Slušné vystupování, status reportérské hvězdy a mýdlové opery o několika tisících slov editorům jednoduše stačily ke spokojenosti.

Claas se ve svém šílenství totiž obratně krotil a občas kroutil. Požádal nenápadně editory, ať z anglické verze pro online něco tu a tam vypustí. „Bude mne velmi těšit, když rozšíříme okruh dárců,“ napsal čtenáři v e-mailu, jenž mu nabídl finanční pomoc pro syrské sirotky. „Prosím jen o to, abyste mou odpověď nezveřejňoval nikde na internetu.“ Přátelé syrské rodiny tvrdí, že peníze nikdy nedorazily. Slušné vystupování, status reportérské hvězdy a mýdlové opery o několika tisících slov editorům jednoduše stačily ke spokojenosti. Přestože skutečná reportáž vypadá trochu jinak a dá se celkem snadno rozpoznat – obsahuje totiž nezodpovězené otázky, rozpory, šetří efektem „zesilovače pocitů“ (Gefühlsverstärker). Kde je však zhasnuto, nikdo nic podezřelého nevidí. 

Lekce 3: Přiznání Spieglu

Po odhalení Claasových lží Der Spiegel nejprve o Vánocích zřídil zvláštní webovou stránku a poté kauze zasvětil i poslední loňský výtisk se sloganem „Sagen, was ist“ (Augsteinovo „říci, jak to je“) na titulní straně vydání, v němž skandálu věnuje 23 stran a desetistránkovou esej nazvanou „Noční můra“. Šéfredaktor oznamuje, že týdeník „dosáhl dna“ a ve vydavatelství se bude propouštět, včetně pověstného dokumentačního oddělení, které čítá 60 zaměstnanců na plný úvazek (mám s ním pár osobních zkušeností – dokážou na požádání najít fotografii ze 40 let starého výtisku a poslat ji do dvou hodin e-mailem).

Spiegel se příliš soustředil na individuální selhání a z tohoto selhání udělal prostě „další story“.

Suma sumárum, patrně jsme svědky největší operace „Mea culpa“ v dějinách žurnalistiky. Spiegel slíbil prověřit všech 55 reportáží od Relotiuse, dokonce zřídil e-mailovou adresu, kam mohou čtenáři zasílat své tipy a pochyby (čímž si zajistil práci navíc, možná na několik měsíců až let).

spiegel 3 0404000430

Sídlo týdeníku v Hamburku. Prý se bude propouštět


Jenže současné tříčlenné vedení stejně nepřesvědčilo všechny své kolegy z branže, že to myslí vážně. Vyšlo najevo, že Claasův kolega Juan Moreno, který jej usvědčil z falšování (byl nedaleko místa, kde se odehrála fiktivní střelba fiktivních bílých supremacistů v Arizoně), narážel zpočátku ve Spiegelu na kamennou hradbu mlčení a nezájmu, trvalo mu měsíce, než přesvědčil vedení redakce prozkoumat podezřelé tipy. No a vedení tak nakonec učinilo s velkou nechutí a doprovodilo výhrůžkou, že „pro jednoho z vás to bude mít následky“. „Proč to zní jako lamentování Frankensteina nad tím, jakou obludu vytvořil?“ napsal o šéfredaktorově omluvě Frankfurter Allgemeine Zeitung. Spiegel se podle něj příliš soustředil na individuální selhání a z tohoto selhání udělal prostě „další story“.

Lekce 4: Chyba v systému

Samotný Spiegel daleko ve svém sypání popela na hlavu nedošel, ale nově nastupující šéfredaktor Ullrich Fichtner se freudovsky uřekl, když připustil, že hlavní kladný hrdina příběhu „Juan Moreno si také prošel svým peklem“. Ať ten výrok obrátíte z jakékoli strany, vždycky z toho vyjde, že někde v centrále Spiegelu v Hamaburku se muselo v posledních letech nacházet jakési „peklo“, nejspíše v nejvyšších patrech prosklené budovy. Relotius se vedení přiznal ke zfalšování 14 reportáží z 55 a vysvětlil své jednání „strachem ze selhání“ (doslova řekl „ze ztroskotání“). Něco jako „zřícení“ mohlo být tedy v případě, že by nepřivezl další mýdlovou operu, hotovou k výhře v dalším ročníku soutěže o nejlepší reportáž roku, tak trochu reálnou hrozbou.

Selhání podobného typu je tedy třeba hledat v samotné logice systému a lze jej očekávat i v budoucnu.

Na vině je tedy dost možná nešťastná štábní kultura. Spiegel raději dává přednost verzi o individuálním selhání, které nezachytily kontrolní mechanismy, přičemž řešením je tyto mechanismy zlepšit (dodnes není třeba jasné, proč stížnosti obyvatel z reportáže o městečku Fergus Falls v Minnesotě, které Claas popsal jako typickou americkou základnu Trumpových voličů, zůstaly bez odpovědi). Selhání podobného typu je tedy třeba hledat v samotné logice systému a lze jej očekávat i v budoucnu. Nakonec o prolhané reportéry nemají dějiny západní žurnalistiky zrovna nouzi.

Lekce 5: Patologičtí lháři

Nejslavnější (a kupodivu i nejpodobnější Claasovi) je případ Stephena Glasse z měsíčníku New Republic, o němž vznikl výtečný film Shattered Glass. Neurotický fabulátor, jenž potřeboval za každou cenu někde vyniknout. To se mu podařilo dokonale, zfalšoval koncem 90. let asi 36 reportáží, byl vyhozen a napsal knihu Fabulátor, jež byla podle recenzentů opět plná fikce. „V jiném paralelním vesmíru bych si jej uměl představit jako dokonalého romanopisce,“ napsal jeden recenzent. 

spiegel 4

Janet Leslie Cookeová Pullitzerovu cenu za příběh dítěte, které neexistovalo, nakonec vrátila


V roce 1981 získala Janet Leslie Cookeová Pullitzerovu cenu za reportáž o osmiletém chlapci závislém na heroinu jménem Jimmy, který se bezprizorně toulá po ulicích Washingtonu. Zblbla čtenáře natolik, že si i starosta města vzpomněl, jak Jimmyho zná, a že už se mu prý dostává potřebné péče. Pak se ukázalo, že nedostává. Po Jimmym pátralo celé město, mezitím ještě stihl být prohlášen za mrtvého, než to Janet vzdala a vrátila Pullitzera. Podobně jako Relotius vysvětlila své chování tím, že chtěla „vyjít vstříc editorům“.

V době masové komunikace může jen mimořádně silný příběh přinutit čtenáře, aby už po pěti minutách neodložil noviny.

Dalšími příklady byli Jayson Thomas Blair (bipolární porucha), Judith Millerová (vymyslela si v roce 2003 důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku a přispěla k tomu, že administrativa Bílého domu ztratila zbytky soudnosti), Tom Kummer a několik Němců a Švýcarů (vymýšleli si třeba různá interview s hollywoodskými hvězdami).

Lekce 6: Story v krizi

Story mu říkáme my (v angličtině je každý článek story), pro experty je to „narativní žurnalismus“. Zde zřejmě Fichtner trefil do černého, když uznal, že „jsme se nechali příliš unést“ a narativní žurnalismus budeme možná muset krotit. Tenhle styl převážil někdy v 90. letech a vychází ze zakořeněného (a patrně oprávněného) přesvědčení šéfredaktorů a vydavatelů, že v době masové komunikace může jen mimořádně silný příběh přinutit čtenáře, aby už po pěti minutách neodložil noviny. Ty se zhruba na přelomu století změnily z pelmelu krátkých zpráv na bloky „silných příběhů“. Mediální guruové nové doby kázali, že deník či týdeník (u nás třeba Petr Hájek, který zakládal v 90. letech Reflex) musí být vystaven podobně jako film. Ale i samotná reportáž začala pracovat s dramaturgií, montážními technikami, kondenzovanými dialogy, minidramaty.

Poptávce nikdo nevycházel vstříc lépe než Relotius, jenž psal dlouhé litanie, neboť německé publikum je má raději než humor.

V německém prostředí se uchytilo klišé „začít zemětřesením a pomalu stoupat“. Mně osobně se v jednom známém periodiku před pár lety dostalo ponaučení, že online reportáž musí dát čtenáři ránu mezi oči a pak z něj vytřást duši. Potom se ale nesmíme divit, že taková doporučení někteří autoři vezmou doslova. Začnou tvořit dramatickou literaturu. Výsledný útvar bude vždy fikcí, v lepším případě uměním, ale mnohem častěji kýčem. Nakonec té poptávce nikdo nevycházel vstříc lépe než Relotius, jenž psal dlouhé litanie, neboť německé publikum je má raději než humor. Snažil se jako čert kříži vyhýbat všem banalitám života, aby do nich nakonec zabředl – po přečtení pozdějších reportáží z Fergus Falls totiž zjistíte, že ti praví Fergusané jsou mnohem zajímavější než ti fiktivní.

Lekce 7: Posilování stereotypů

Rozsáhlá zpověď první „odhalitelky“ Relotiusových podvodů Michele Andersonové pro server Medium.com je docela silná káva, tentokrát skutečný příběh. „Nejsem asi jediná venkovanka unavená z toho věčně zkoumavého, antropologického pohledu, který je upírán na americká maloměsta po volbách roku 2016. Dříve jsme masovým médiím nestáli za řeč, dnes jsme pro ně důležití, neboť každý chce být tím hrdinou, který najde klíč k psyché současného venkova. Zatím však byli všichni schopni dojít jen ke dvěma vysvětlením – buď jsme zaostalí, žijeme v minulosti a máme hlavu v zadnici, nebo jsme hloupoučká zvířátka, jež potřebují trochu pozornosti, abychom nesežrali zbytek světa... Relotius získal všude po světě uznání za to, že se mezi námi odvážil pár týdnů žít. A přece napsal o našem městě a životě tak málo pravdy.“

Po odhalení podvodu dorazili reportéři Der Spiegelu do Fergus Falls znovu a zjistili něco docela odlišného, než popisovala Relotiusova fikce. 

Michele, která provozuje ve Fergus Falls programy na podporu umělců, mimo jiné zmínila, že Donalda Trumpa volilo ve Fergus Falls jen 62,6 % voličů (Relotius píše 70,4 %), po jeho zvolení na vlastní oči pozorovala restauraci plnou plačících osob a zná lidi, kteří kvůli protestním pochodům cestovali až do Washingtonu. 

Po odhalení podvodu (na který Michele a její přátelé poukázali dopisem už na jaře 2017) dorazili reportéři Der Spiegelu do Fergus Falls znovu a zjistili něco docela odlišného, než popisovala Relotiusova fikce. Ta vykreslovala ozbrojené zpátečníky, kteří se večer dívají na Akta X a v jediném místním kině pořád ještě promítají Amerického snipera (ten samozřejmě na programu zjara 2017 dávno nebyl).

Související…

S rudým hadrem na čtenáře. Mladý Španěl dráždí svými fake newsFake, nebo pravda? U zpráv je důležitější hledat kontext, říká Jan JirákFake news tu byly vždy, ale novinařina se musí změnit

Reportéři potkali mnohavrstevné a velkorysé lidi, kteří bez problémů přijímali omluvu a zvali na kus řeči. Fiktivní Neil Becker, horník, který strávil celý život u pásu a nesnášel cestování (ve skutečnosti provozuje už 34 let fitness studio a ve volném čase sbírá vinylové desky), se dokonce u výsledné reportáže smál. „Bral jsem to jako satiru. Autor mi byl sympatický, vlastně dodnes je. Prima chlapík. Dělám si teď o něj starosti.“

foto: Profimedia, zdroj: Der Spiegel a kauza Claase Relotiuse

Tipy redakce

Fotíte rádi? 99 procent fotek, které pořídíte, nikoho nezajímá. Vlastně ani vás

Fotíte rádi? 99 procent fotek, které pořídíte, nikoho nezajímá. Vlastně ani vás

Novinář Chris Taylor na serveru Mashable pregnantně vyjádřil stav , ve kterém se...

Proč už jsme si jistí, že člověk ohřívá planetu

Proč už jsme si jistí, že člověk ohřívá planetu

Moderní věda má za to, že prakticky celou klimatickou změnu od 70. let 20. století...

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu hned po akci video z akce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu hned po akci video z akce

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.