fbpx

Pokud chcete pochopit víc, zajeďte si do Bangladéše a vyzkoušejte takzvaný sweatshop

Zveřejněno: 24. 11. 2018
Přečteno 1565x

Poté, co britský výrobce luxusního módního zboží Burberry loni zlikvidoval neprodané oblečení, doplňky a parfémy přibližně za 830 milionů korun, vyvolal bouřlivou reakci aktivistů i veřejnosti na téma plýtvání. Než aby firma neprodané zboží zlevnila nebo darovala na charitu, nechala je raději spálit. Na svou obranu uvedla, že spalování provedla ekologicky šetrným způsobem a že výsledná energie se ukládá...

Související…

Veronika Knirschová: Upcycling a slow fashion nás učí myslet jinakFenomén nového tisíciletí. Co víte o Slow Fashion?Jak nakupovat oblečení férově a zbytečně jím neplýtvat

Tenhle přístup připomíná absurdní situaci se supermarkety, které místo aby nechaly zaměstnance nebo charitativní organizace vzít si neprodané jídlo či potraviny s poškozeným obalem, tak je raději vyhodí, popelnice zamknou a střeží kamerovým systémem.

Neustálou změnou trendů je vyvoláván hlad po dalším nakupování.

V ulicích New Yorku zase lidé běžně nachází pytle s neprodaným oblečením, které tam vyhazují pracovníci z obchodních domů. Po otevření lze ale zjistit, že jsou věci rozřezané tak, aby je nikdo už nemohl použít. To se děje ve městě, kde žije podle statistik 61 tisíc lidí bez domova. Firmy tímto přístupem pohrdají nejenom vlastními produkty a přírodními zdroji, ale především pracovníky z rozvojových zemí, kteří za cenu zničeného zdraví v továrnách otročí.  

Když móda bolí

Zatímco dříve trvala sezóna v textilním průmyslu čtvrt nebo půl roku, dnes se veškerý sortiment v obchodech mění každých pár týdnů. Neustálou změnou trendů je tak vyvoláván hlad po dalším nakupování. A protože je zboží nekvalitní a z toho důvodu i levné, může si časté výlety do obchoďáků dovolit kdekdo.

Oblečení sice vydrží jen několik použití, to ale nikomu příliš nevadí, za pár měsíců by už stejně nebylo „in“. Kdyby šlo jenom o nás, naše peníze a čas, bylo by to ještě ok. Za oblečení ale neutrácíme jenom my. Jsou to právě dělníci, kteří při jejich výrobě platí vysokou daň.

Něco už se děje

Problémem se každopádně začala zabývat alespoň média, především poté, co se před pěti lety zřítila továrna na oděvy v Bangladéši, v jejíchž troskách zahynulo víc než 1000 lidí a asi 2500 dalších bylo zraněných. Zájem médií pak přece jen donutil výrobce, aby byli ohledně svých dodavatelských řetězců transparentnější.

Mnohým z dělníků se přitom kvůli nekonečným přesčasům ani nevyplatí vlastní bydlení a ve fabrikách přespávají.

Problematikou se také do hloubky zabývá dokumentární film The True Cost z roku 2015 nebo třeba reality show The sweatshop: deadly fashion, která ji přivedla do podvědomí trochu jiné sortě konzumentů. Sweatshop je výraz pro pracovní místo, kde mají zaměstnanci nepřijatelně dlouhou pracovní dobu (někdy pracují až 18 hodin denně), menší než minimální plat a nezajištěnou jakoukoli bezpečnost práce. Používají technologické postupy, které ničí jejich zdraví. Taková práce pak v důsledku škodí i nám, konzumentům, naší planetě a životnímu prostředí. Mnohým z dělníků se přitom kvůli nekonečným přesčasům ani nevyplatí vlastní bydlení a ve fabrikách přespávají.

anniken

Blogerka Anniken z norské reality show The sweatshop: deadly fashion se (poněkolikáté) hroutí v bangladéšské továrně

Do takového sweatshopu v Kambodži vyslaly norské noviny Aftenposten na měsíc tři mladé fashion blogery. Ti v několika epizodách zjišťují, že jejich koupelny doma v Norsku jsou v průměru větší než celý kambodžský dům a že vyjít s pár dolary denně není procházka růžovým sadem.

Pokusy o nápravu

Po skončení show se dvě z blogerek staly aktivistkami, setkaly se s vedením H&M a žádaly je o zlepšení pracovních podmínek v jejich textilních továrnách. Bohužel však bez úspěchu. Všechny epizody jsou ke zhlédnutí zde.

V Čechách na problematiku fast fashion poukazuje třeba módní návrhářka Lenka Vacková. Ta se na Designbloku v roce 2016 nechala na protest proti trendům a fast fashion dočasně potetovat vlastní krví. Výstupem byl happening Fast or last kritizující fast fashion, sweatshopy, lidskou marnivost a lhostejnost.

  

Aktivistka Veronika Hubková zase ve své knize Příběh skříně popisuje, jak funguje módní průmysl. Vysvětluje mimo jiné, co se děje s neprodaným oblečením, jak je možné vyrobit a prodat triko za tři stovky, či zda může bojkot oděvních řetězců přinést zlepšení pracovních podmínek oděvním dělníkům v zemích třetího světa.

foto: Shutterstock, zdroj: BBC

Tereza Hermochová

Tereza Hermochová

Mám ráda poezii. Natáčím dokument, ale ještě nevím o čem.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.