Ztráta práce, dluhy, samoživitelství nebo hrozba ztráty bydlení. Právě v takových chvílích se podle Zdeňky Pecharové může prostituce začít jevit jako nejrychlejší cesta z existenční krize. Otázkou pak je, nakolik lze takové rozhodnutí ještě považovat za svobodné.
Pecharová ze Spolku pro ochranu žen mluví o „sociálně motivované prostituci“ – situaci, kdy žena nevstupuje do sexbyznysu proto, že tuto práci chce dělat, ale protože nevidí jinou možnost, jak zaplatit základní životní náklady. Spolek se snaží takovým situacím předcházet a zároveň pomáhá ženám, které chtějí z prostředí prostituce odejít.
V rozhovoru mluvíme o tom, kde podle ní selhává systém sociální pomoci, proč může být odchod z prostituce obtížnější než samotný vstup, jaká rizika přinesl internet a kam se může obrátit žena, která právě teď neví, z čeho zaplatí nájem.
Často se říká, že prostituce je svobodná volba dospělé ženy. Vy ale rozlišujete mezi sexuální prací a takzvanou sociálně motivovanou prostitucí. Kde podle vás přesně končí svobodné rozhodnutí a začíná rozhodování pod ekonomickým nátlakem?
Podle nás je skutečně velmi sporné, jestli se v takové situaci jedná opravdu o dobrovolnou prostituci. Dobrovolná prostituce pro nás znamená, že se žena pro práci v sexbyznysu nerozhodla pod tlakem okolností ani pod tlakem existenčních problémů. Sex ji baví a často to vnímá tak, že spojí příjemné s užitečným.
O sociálně motivované prostituci mluvíme tehdy, když se typicky žena dostane do finančních nebo jiných existenčních problémů, které už neví, jak vyřešit jinak, a pod tlakem okolností se rozhodne pro práci v sexbyznysu. Většina takových žen už předtím zkusila jiné možnosti, jak řešit svoje existenční problémy. A když nic nepomohlo, rozhodly se pro práci v sexbyznysu.
Vstup do sexbyznysu pod tlakem okolností a existenčních problémů, kdy už nevidí jinou možnost řešení, není podle nás dobrovolný a jedná se o sociálně motivovanou prostituci. Jak to přesně funguje, jsme popsali i na našem webu.
Ve vašich materiálech se opakují samoživitelky, zadlužené ženy, ženy po odchodu z dětských domovů nebo ženy, které přišly o práci. Existuje podle vašich zkušeností nějaký typický okamžik, kdy se jejich situace „zlomí“ a sexuální práce se začne jevit jako poslední možnost? A co bývá tou konkrétní poslední kapkou?
Často je to hrozba ztráty bydlení. To je ten zlomový moment, kdy pokud selžou všechny pokusy, jak situaci řešit, a nepomůže vám stát ani rodina, jste pod velkým tlakem, abyste svoji finanční situaci rychle řešili. Tlak je o to větší, když jde o matku s dětmi.
Zaráží mě, že v některých příbězích by možná stačila poměrně malá pomoc, aby žena do sexbyznysu vůbec nevstoupila – pomoc s bydlením, dávkami, dluhy, výživným nebo překlenutím krátkodobé finanční krize. Není tedy sociálně motivovaná prostituce do určité míry vizitkou toho, že stát neumí zachytit člověka včas, ještě před jeho pádem?
Částečně to určitě je vizitkou toho, že stát minimálně dříve velmi často neuměl zachytit člověka včas, ještě před jeho pádem. Přesně, jak říkáte. Pomoc lidem v nouzi ze strany státu rozhodně není dokonalá a je hodně co zlepšovat.
Na druhou stranu je zajímavé, že podle našich informací z terénu údajně ubývá Češek, které nově vstupují do sexbyznysu. Tyto informace nemáme zatím o co opřít, kromě informací z terénu, že to tak údajně je. Nemáme přesná čísla, tvrdá data, se kterými bychom mohli pracovat.
Kdyby to tak opravdu bylo, znamenalo by to, že se situace zlepšuje a že se státu zhruba v posledních dvou letech daří předcházet sociálně motivované prostituci u českých občanek v nouzi.
Každopádně máme informace o tom, že kvůli chybám úředníků dokonce v minulosti nebyla mnoha ženám poskytnuta pomoc v nouzi, na kterou mají nárok. Stávalo se, že je úředník odbyl, že nemají nárok na pomoc. Protože se taková žena obrátila na stát jako na poslední možnost a stát selhal, neviděla už jiné řešení než práci v sexbyznysu.
Většina takových žen už předtím zkusila jiné možnosti.
Konkrétně o tomto problému už ale ví Ministerstvo práce a sociálních věcí, vědí o tom úřady práce i další instituce. Takže pokud se potvrdí, že opravdu klesá sociálně motivovaná prostituce v ČR, může to být i tím. Že vláda a další instituce slyšeli na informace od nás, jak vzniká sociálně motivovaná prostituce, podnikli určité kroky a začíná se to projevovat.
S vládními politiky komunikujeme už od roku 2016 a změna chvíli trvá, takže se podle mě nedá říct, kdy došlo k tomu zlomu a situace se případně začala zlepšovat. Ale jak jsem zmínila, to, že se zdá, jako by se situace zlepšovala, ještě neznamená, že se opravdu zlepšuje. Hodně by byla potřeba tvrdá data a čísla, ale jak mi sdělili odborníci, ty bude hodně těžké získat.
Je potřeba říct, že minulá vláda i současná vláda jsou k nám velmi vstřícné. Můžu říct, že jsem od nich nikdy neslyšela „ať je neotravuju s nějakou sociálně motivovanou prostitucí, že mají jiné priority, třeba válku na Ukrajině nebo inflaci“.
Vědí i o tom, co jsem popsala výše. Že kvůli chybnému postupu úředníků řada žen v nouzi dříve nedosáhla na pomoc v nouzi a následně se pod tlakem okolností uchýlily k sociálně motivované prostituci. Protože pomoc ze strany státu braly jako poslední možnost, když všechno ostatní selhalo.
Někdy ale všechna pomoc i přes veškerou snahu selže...
Ano, skutečně kvůli chybám v systému pomoci občanům v nouzi docházelo a pořád ještě může docházet k tomu, že pomoc ze strany státu selže a žena se pod tlakem okolností rozhodne pro práci v sexbyznysu, aby vyřešila svoje existenční problémy.
Pořád ještě nejsem úplně optimista a myslím si, že se to může dít i teď. Vláda a další instituce se snaží to změnit, tak snad se to podaří. Každopádně pokud by se potvrdilo, že sociálně motivovaná prostituce v ČR klesá, neznamená to, že v příštích letech nemůže začít znovu stoupat. Je to vlastně podobné jako u tématu zákazu potratů v některých zemích.
I u prevence sociálně motivované prostituce stačí, aby nastoupila vláda, která bude podnikat kroky posilující sociálně motivovanou prostituci, zhoršovat pomoc lidem v nouzi. A vše se může zase začít měnit k horšímu, Pokud by se ukázalo, že sociálně motivovaná prostituce teď opravdu klesá a pomoc státu občanům v nouzi se zlepšuje.
Podle mě jedna z nejhorších věcí na sociálně motivované prostituci je, že odejít z ní trvá sexuální pracovnici v průměru sedm let. Je to hodně náročné jak pro ni, tak pro stát a pro různé instituce, které jí s tím pomáhají. Snažit se předcházet sociálně motivované prostituci je pro stát mnohem levnější než řešení následků.
Důležité je, že minulá i současná vláda nám naslouchala, chce to řešit a chce tomu předcházet. Protože i kdyby vládní politiky zajímala jen ekonomická stránka věci, je jasné, že prevence sociálně motivované prostituce je nesrovnatelně levnější než řešení následků.
Když se na vás obrátí žena, která právě začala pracovat v sexbyznysu kvůli finanční nouzi a říká: „Potřebuji teď rychle peníze, jinak přijdu o byt,“ co jí reálně můžete nabídnout během prvních dnů? Existuje v České republice cesta, která jí dokáže pomoci tak rychle, aby nemusela jako řešení zvolit sexuální práci?
Je jedna věc, o které pořád málokdo ví, a přitom je v takové situaci velmi důležitá. Obec, kde máte trvalé bydliště, má povinnost vám pomoct v nouzi. Je potřeba se obrátit na sociální odbor na obci nebo ve městě, kde máte trvalé bydliště. S tím, že vám hrozí ztráta bydlení, nemáte peníze na základní životní potřeby a nutně potřebujete pomoct, protože jinak nevidíte moc možností řešení.
Důležité je, že sociální odbor v obci nebo ve městě, kde máte trvalé bydliště, má povinnost vám pomoct. Dokonce pokud byste měli pocit, že vám nepomohli dostatečně, můžete si jít stěžovat starostovi obce nebo na krajský úřad. Sociální odbor má v popisu práce vám poskytnout i další pomoc v nouzi, abyste nemusela jako řešení zvolit sexuální práci.
Z terénu víme, že ne všude to minimálně v minulosti fungovalo takto ideálně. Dobré ohlasy pak ale máme na občanské poradny nebo na pobočky organizace Člověk v tísni. Pokud vám v takové situaci nepomůže sociální odbor ve vašem trvalém bydlišti, což by měl, řadě klientek se osvědčily právě občanské poradny nebo Člověk v tísni.
Často je tím zlomovým momentem hrozba ztráty bydlení.
Na ně se můžete v takové situaci obrátit a pomůžou vám se zorientovat, kdo vám ve vaší situaci pomůže. Pokud na to budete mít v nouzi kapacitu, je dobré se i ozvat buď starostovi obce, nebo na krajský úřad, případně Ministerstvo práce a sociálních věcí s tím, že někdo nefungoval, jak by měl. Často si totiž nadřízení myslí, že je všechno v pořádku a všechno funguje. Potřebují zpětnou vazbu, že někde to tak není.
V současnosti se často mluví o sociálních dávkách, dostupném bydlení nebo mimořádné okamžité pomoci. Vědí podle vás ženy v této situaci vůbec, na co mají nárok? A kde je největší systémový problém – v tom, že pomoc neexistuje, nebo v tom, že k ní člověk v krizi neumí dojít?
Je to určitě obojí. Sociálně motivovaná prostituce je z velké části způsobena nedostatkem informací o jiných možnostech řešení. Ale i to se snažíme do budoucna změnit. Určitě by mohla být lepší i komunikace státních institucí o tom, na co všechno mají občané v nouzi nárok. Myslím si, že se stát snaží to zlepšit, ale zatím nedokážu říct, jak moc se to daří.
Zajímavá je vaše zkušenost s institucemi. Ministerstvo spravedlnosti například reagovalo na vaše konkrétní právní dotazy, ale zároveň samo upozorňuje, že nemůže poskytovat právní poradenství. Když se dnes sexuální pracovnice stane obětí vydírání, vyhrožování, násilí nebo zneužívání osobních údajů, kdo je první člověk nebo instituce, na kterou by se podle vás měla obrátit – a jak by měla postupovat, aby se v systému neztratila?
Zkušenost s Ministerstvem spravedlnosti je rozhodně dobrá. Určitě to neberu jako něco negativního, že ke stanovisku k nějakému právnímu problému vždy dodají, že nemůžou poskytovat právní poradenství. Tak to prostě je a vlastně je to dostačující.
Na Ministerstvo spravedlnosti se většinou obracíme se žádostí o stanovisko ve chvíli, kdy řešíme složitý, méně obvyklý problém v sexbyznysu. Který policii třeba zaskočil, a neví si s ním úplně rady. V praxi to funguje tak, že od Ministerstva spravedlnosti sice máme nezávazné stanovisko, ale často si ho pak policista přečte, řekne, že je to zajímavé, že to vlastně dává smysl, a řídí se tím.
Takže to funguje, určitě nevadí, že jde o nezávazné stanovisko a nejde o právní poradenství. Ukázalo se totiž, že využívat klasické právní služby nám nedává moc smysl. Sice jsme nezisková organizace, takže si právník nenaúčtuje nějakou obrovskou částku. Ale stávalo se nám, že i tak nakonec odpověď byla, že si neví rady. Že nám s tím nemůže pomoct.
To znám i v případech manželství s někým ze země mimo EU. Právníci někdy skutečně nevědí, co dělat… Je to také specifická problematika.
Pak opravdu nedává smysl, proč zaplatit třeba i jednotky tisíc za to, že vám právník nakonec řekne, že neví. Problematika násilí v sexbyznysu je tak specifická, že spousta právníků si s tím neví rady. A pak dává mnohem větší smysl požádat o nezávazné stanovisko ministerstva, které ale ve skutečnosti pomůže.
Sexuální pracovnice se může obrátit přímo na místní oddělení Policie ČR. Typicky místní oddělení v centru Prahy, v centru Brna nebo v krajských městech mají dobrou pověst a máme zpětnou vazbu, že umějí řešit problémy sexuálních pracovnic. I když správný postup je obracet se na místní oddělení Policie ČR, v menších městech může sexuální pracovnice zkusit zavolat i na mravnostní oddělení.
Stát braly jako poslední možnost. A stát selhal.
Hlavně v těch menších městech má mravnostní oddělení víc zkušeností s problémy sexuálních pracovnic. Protože správný postup je obrátit se na místní oddělení, nejspíš vám na mravnostním sdělí, že jste měli jít rovnou tam. Ale poradí sexuální pracovnici, jak má postupovat dál.
Kdo by chtěl dodržet správný postup, tak samozřejmě může i na malém městě jít přímo na místní oddělení. I když se může stát, že na místním oddělení na malém městě mají méně zkušeností s problémy sexuálních pracovnic.
Zjednodušeně se dá říct, že místní oddělení Policie ČR v centru Prahy, Brna a dalších krajských měst mají zkušenosti s problémy sexuálních pracovnic a umějí řešit násilí v sexbyznysu. Správný postup je obrátit se na místní oddělení, i když jste v menším městě, ale můžete volat i na mravnostní oddělení, kde vám taky dokážou poradit další postup.
Samozřejmě se můžete obrátit nejprve na Spolek pro ochranu žen nebo na jinou organizaci, která pomáhá sexuálním pracovnicím. Tyto organizace vám pomůžou řešit vaši situaci, a když o to budete mít zájem, pomůžou vám komunikovat s policií.
Na svém webu upozorňujete, že sexuální pracovnice mohou být obětí nejméně 27 různých trestných činů. Proč se přesto tolik případů nikdy nedostane k policii? Je hlavním problémem strach, stud, nedůvěra, obava z prozrazení identity, nebo zkušenost, že žena nebude brána jako „důvěryhodná oběť“ právě proto, že pracuje v sexbyznysu?
Určitě je to všechno, co zmiňujete. I když minimálně poslední dva roky klade Policie ČR velký důraz na to, aby se policista nechoval k sexuální pracovnici nevhodně, když je například v roli oběti, oznamovatelky nebo svědkyně, ale ani nikdy jindy, když je v kontaktu se sexuální pracovnicí.
Nechci tvrdit, že to tak nebylo nikdy předtím, že nadřízení kladli důraz na slušné chování policistů vůči sexuálním pracovnicím. Ale minimálně poslední dva roky je tlak ještě větší. Opakovaně nám bylo řečeno, že pokud bude mít sexuální pracovnice pocit, že něco neproběhlo správně, nebo že se policista nechoval tak, jak by měl, měla by to hlásit.
Konkrétně nám doporučili, aby se obrátila na nadřízeného toho policisty, nebo přímo na GIBS. Těch důvodů je údajně víc, proč je na to takový tlak. Několik policistů mi sdělilo, že když má sexuální pracovnice špatnou zkušenost s policií, může mít nechuť se znovu obrátit na policii.
Spousta právníků si s násilím v sexbyznysu neví rady.
A protože podle české legislativy je sexuální pracovnice občan jako každý jiný, podle těchto policistů by nebylo dobré, kdyby měly sexuální pracovnice nechuť a strach jít na policii. I proto se prý klade takový důraz na to, že policista se má chovat k sexuální pracovnici s respektem. A hrozí mu sankce, pokud by to tak nebylo a sexuální pracovnice by si stěžovala.
Druhá věc je, že například majitel podniku, agresivní klient nebo partner může sexuální pracovnici přesvědčovat, ať ani nezkouší jít na policii, protože to policii nebude zajímat a nebudou řešit problém nějaké prostitutky. Často je o tom přesvědčují proto, že vědí, že by to policie ve skutečnosti řešila. Proto se snaží odradit sexuální pracovnici od toho, aby šla na policii.
Protože dobře vědí, že to policii ve skutečnosti zajímá. To je hodně častý „trik“, že se agresor snaží přesvědčit sexuální pracovnici, ať ani nezkouší jít na policii, protože to nebude nikoho zajímat. Právě proto, že se cítí ohrožený a ví, že by to bylo úplně jinak, že by to policie řešila.
Ale je potřeba dodat, že je to i hodně rozšířený omyl, že policie neřeší problémy sexuálních pracovnic. A že by naopak sexuální pracovnice měla problémy se zákonem, kdyby se obrátila na policii.
A jaká je vaše osobní zkušenost? Proč by se nemohla sexuální pracovnice obrátit na policii, vždyť tak tomu bylo už v Hříšných lidech...?
Já osobně jsem se několikrát setkala s tím, že mi celkem inteligentní muž řekl, jak je to hrozné. Že sexuální pracovnice nemůže jít na policii, když jí někdo ublíží. Přitom to byl zpravidla člověk, který rozhodně nechtěl nikoho zastrašovat a nechtěl tvrdit něco, o čem by věděl, že to není pravda.
Prostě byl přesvědčený o tom, že to tak je, že sexuální pracovnice nemůže jít na policii. Takže ano, je to hodně rozšířený omyl a neříkají to jen agresoři, aby odradili oběť od podání trestního oznámení. Myslí si to i muži, kterým v tu chvíli rozhodně nejde o to, aby někoho zastrašovali.
Už mě několikrát napadlo, jestli to není některými krimiseriály. Několikrát jsem v kriminálkách slyšela větu, že někdo má záznam za prostituci. Většinou tam ta věta je bez kontextu a bez vysvětlení. Chápu, že je tam ta věta většinou bez kontextu, protože by ten děj asi neměl ten spád, kdyby tam vždy bylo vysvětleno, jak to scénárista myslel, že má záznam za prostituci.
Často vyhoví jen proto, aby už klient odešel.
Řekla bych, že to může být jeden z důvodů, proč si i někteří slušní, pohodoví klienti opravdu myslí, že sexuální pracovnice nemůže jít na policii. Ale určitě to nebude jediný důvod. Myslím, že toto by obstálo i jako téma na nějakou bakalářku.
Váš poslední rozhovor výrazně otevřel otázku konsentu. Popisujete situace, kdy žena klientovi nakonec vyhoví nikoli proto, že chce, ale protože už chce mít nepříjemnou situaci za sebou. Myslíte, že společnost stále dostatečně chápe, že zaplacení sexuální služby není zaplacení souhlasu se vším, co během ní muž chce? A kde podle vás lidé nejčastěji chybně chápou hranici mezi „přemlouváním“ a nátlakem?
Jsem v kontaktu se sexuálními pracovnicemi a myslím, že ti rozumní klienti, kteří vidí v sexuální pracovnici člověka poskytujícího služby, ne věc, kterou si koupili, ti to chápali vždy. Jinak je to ale docela složité téma.
Dokonce jsem se dočetla, že když klient vnímá sexuální pracovnici jako věc, kterou si koupil a se kterou si může dělat, co chce, je to jeden z projevů narcistické poruchy osobnosti. Jak mi k tomu taky řekl jeden z policistů, „není to normální a nikdy nebylo“. Myslel tím, že takto se klient určitě chovat nemá.
Nemusí jít ani o otevřené násilí. Někdy klient skutečně použije fyzické násilí a sexuální pracovnici přinutí k něčemu, co nabízet nechce, případně například k sexu bez kondomu. V takové chvíli už jde jednoznačně o jednání proti jejímu souhlasu.
Někdy klient sexuální pracovnici dlouho slovně přemlouvá a vytváří na ni tlak, dokud mu nakonec nevyhoví jen proto, aby situaci ukončila a klient odešel. A právě taková situace může být klientem a sexuální pracovnicí vnímána úplně odlišně.
Spousta klientů si může říct, že ji jednoduše přesvědčili, takže je všechno v pořádku. Sexuální pracovnice mu ale často vyhoví hlavně proto, že se ho chce zbavit a chce mít celou situaci za sebou. Z jejího pohledu tedy může jít o hodně nepříjemný nátlak.
Od ledna 2025 české právo změnilo definici znásilnění a více ji postavilo na nesouhlasu. Máte už z terénu zkušenost, že se tato změna nějak promítla do života sexuálních pracovnic – například do toho, jak se odvažují své zkušenosti oznamovat nebo jak k nim přistupují policisté?
Mám osobní zkušenost, že policisté vědí o této legislativní změně a že se týká i sexuálních pracovnic. Už několikrát mi v různých krajích ČR sdělili, že to budou řešit a že se na ně můžou sexuální pracovnice obracet. Jinak se to projevuje hlavně v chování klientů, ale už dříve, ne až po této legislativní změně.
Sexuální pracovnice mi popisují, že se klienti častěji než dříve ujišťují, jestli je všechno v pořádku, jestli je něco nebolí nebo jestli jim konkrétní praktika není nepříjemná. Reflektují tedy, že souhlas není automatický a že je potřeba vnímat reakce druhého člověka.
Někteří otevřeně říkají, že sledují společenskou debatu o souhlasu v sexu, to téma jim připadá důležité a chtějí si dát pozor, aby nepřekročili nějakou hranici. U jiných hraje roli spíše obava, aby se nedostali do problémů. Ale ať už je jejich motivace jakákoliv, výsledkem je, že se častěji ujišťují, zda je všechno skutečně v pořádku.
Nemůže si být nikdy jistá, jestli se její minulost někde neobjeví.
Jak jsem zmínila, jedná se převážně o klienty, kteří mají určitý všeobecný přehled, sledují veřejnou debatu, přemýšlejí o tom a nechtějí udělat chybu. Podle sexuálních pracovnic se jedná typicky o klienty aspoň se středoškolským vzděláním, kteří si všímají veřejné debaty o souhlasu v sexu.
Pokud bychom se na to zeptali sexuální pracovnice například v nějaké horší lokalitě v chudším kraji, která má spíše méně vzdělané klienty s o něco menším všeobecným přehledem, tak její zkušenost nejspíš bude trochu jiná.
Kdybych měla popsat situaci například v Praze, na průměrném erotickém privátě nebo u eskort servisu už se považuje za standard, že se klient průběžně ptá, jestli je sexuální pracovnice v pohodě a nic ji nebolí.
Ví se, že existují klienti, kteří to nedělají, ale už se to bere jako něco, co by se dít nemělo a co je špatně. Vnímá to tak nejen většina sexuálních pracovnic, ale i většina klientů v Praze. Když to opravdu velmi zjednoduším, tak podle některých sexuálních pracovnic by klient, který toto neřeší, byl spíše méně vzdělaný, s menším všeobecným přehledem, nebo by měl „nějaký problém sám se sebou“.
V současnosti je standard, že v průměrném erotickém podniku v Praze, který nepatří k těm horším, nebo v eskort servisu klienti řeší souhlas v sexu. A podle sexuálních pracovnic se někteří klienti i slovně vymezují vůči jiným klientům, kteří souhlas neřeší. S tím, že je to něco, co by se mělo dodržovat. Veřejná debata o tom se určitě projevuje v sexbyznysu, minimálně u těch klientů s větším všeobecným přehledem.
Mluvíte také o tom, že část násilí se přesouvá do online prostoru – zveřejňování identity, tajné nahrávání, šíření fotografií nebo videí a různé formy vydírání. Není dnes právě digitální stopa jedním z největších rizik pro ženu, která chce ze sexbyznysu odejít? A může člověk vůbec reálně dosáhnout toho, aby po sobě internetovou minulost odstranil?
Určitě je to jedno z největších rizik nejen pro ženu, která chce odejít ze sexbyznysu. Teoreticky toho sexuální pracovnice dosáhnout může, že po sobě na internetu odstraní svou minulost. Ale nemůže si být nikdy stoprocentně jistá, jestli se i tak někde neobjeví.
Jsem v podobné situaci. Kam se obrátit?
Úřad práce nabízí Mimořádnou okamžitou pomoc pro zvlášť nepříznivé situace, oběti trestných činů mohou získat bezplatnou pomoc prostřednictvím Probační a mediační služby. Existuje také oficiální Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů.
Mně se například stalo, že jsem si něco kupovala u pultu v supermarketu. A prodavač mi najednou říká, jestli vím, že jejich nadřízená je bývalá prostitutka. Že zaměstnanci našli její staré pracovní fotky na internetu. Vzpomínám si, jak ho zaskočila moje reakce. Když jsem mu na to odpověděla, že to je tedy dobrá, kam to dotáhla. Čekal asi úplně jinou reakci.
Váš spolek se snaží ženám pomáhat nejen přežít práci v sexbyznysu, ale také z ní odejít. Co je podle vás na odchodu nejtěžší – získat jinou práci, překonat finanční propad, vysvětlit dlouhou mezeru v životopisu, zbavit se strachu, nebo se psychicky znovu naučit věřit, že žena zvládne život i jinak? A co bývá překážkou, o které veřejnost skoro vůbec neví?
Je to vlastně všechno, co zmiňujete. Na našem webu najdou sexuální pracovnice doporučení, jak se připravovat na odchod ze sexbyznysu: https://www.spolekproochranuzen.cz/odchod-ze-sexbyznysu/. Vím od nich, že tato doporučení hodně čtou a řídí se podle nich.
Pro mě osobně je zajímavé, že různé organizace ve světě mají na webových stránkách velmi podobná doporučení, i když o sobě třeba navzájem ani nevědí. Jako kdyby to byla nějaká univerzální doporučení, která fungují všude.
Rady, které jsou na našem webu, sepsala sexuální pracovnice na základě svých zkušeností, nezávisle na ostatních. Pak teprve zjistila, že podobné jsou i na webových stránkách jiných organizací ve světě. Hodně zajímavé. Jako kdyby to byla opravdu univerzální doporučení.
Zaujalo mě, že váš spolek není financován prostřednictvím dotací, a přesto vytváří vlastní systém pomoci, vzdělávací materiály a podporu žen v celé republice, dokonce své zkušenosti sdílí i se zahraničními organizacemi. Proč podle vás stát stále nemá robustnější systém, který by uměl ženě říct: „Chcete ze sexbyznysu odejít? Tady je přesná cesta, dávka, právní pomoc, rekvalifikace, bydlení a další kroky“?
Popravdě se na to dívám optimisticky. Myslím, že je fajn, že stát nám v tom jako organizaci určitě nehází klacky pod nohy. Se všemi materiály a postupy nám pomohlo jak Ministerstvo práce a sociálních věcí, tak i úřady práce a další instituce.
Že nám stát nehází klacky pod nohy, mi vlastně stačí, abych nepropadala skepsi.
Pokud jde o systém pomoci sexuálním pracovnicím se změnou profese, většina práce byla určitě na nás. Ale když jsem se obrátila na kteroukoliv instituci s tím, že potřebuji pomoct, nikdy mě neodmítli. Opravdu jsem od přírody pozitivní člověk, takže mi to vlastně stačí, abych nepropadala skepsi. Že nám stát nehází klacky pod nohy a na požádání kdykoliv pomůže.
Částečně je ale problém jinde. Například Ministerstvo práce a sociálních věcí bylo dlouhá léta přesvědčeno, že je to obecně známá věc a všichni to vědí, že se můžou sexuální pracovnice obrátit na odbor sociálních věcí na krajském úřadě, když chtějí změnit profesi.
Funguje to konkrétně tak, že sexuální pracovnice, která chce odejít ze sexbyznysu, se může obrátit na odbor sociálních věcí na krajském úřadě v kraji, ve kterém žije. Může například napsat e-mail vedoucí/mu odboru, že chce odejít ze sexbyznysu a že by chtěla požádat o kontakty na všechny neziskovky a instituce, které jí s tím pomůžou.
Takových organizací a institucí, které pomáhají sexuálním pracovnicím se změnou profese, je v každém kraji většinou několik. Zjistili jsme, že se vedoucí odboru chovají v takových situacích slušně, s respektem a bez problémů pošlou sexuální pracovnice kontakty, kam se má obrátit.
Kdyby to nebyla tak vážná věc, bylo by to docela úsměvné. Protože zhruba před dvěma lety jsem se obrátila na pana ministra Jurečku s dotazem, jestli by přesně takto nešel ten systém nastavit, aby mohl stát pomáhat sexuálním pracovnicím se změnou profese. Jestli bychom se na tom mohli domluvit.
A ukázalo se, že z pohledu ministerstva je ten systém dávno takto nastavený. A že si pan ministr myslel, že to všichni vědí a že je to obecně známá informace. Nemyslím si, že to bylo konkrétně o panu ministrovi Jurečkovi. Myslím si, že o tom byli přesvědčeni už jeho předchůdci, že to přece všichni vědí, kam se můžou obrátit.
Reakce pana ministra nebyla negativní, spíš překvapená, protože to netušil, že se o tom v praxi vůbec neví. A domluvili jsme se, že budu tuto možnost víc propagovat mezi sexuálními pracovnicemi.
Reklama
Komunikace s Ministerstvem práce a sociálních věcí a s dalšími institucemi je dobrá i teď. Myslím, že to je jen další důkaz, že sice jako by toho stát z vlastní iniciativy moc nedělal, ale na požádání nám kdykoliv pomůže ten systém nastavit. To samozřejmě neznamená, že by se nedalo něco zlepšit.
A zkusme to na závěr obrátit úplně prakticky. Představme si ženu, která právě teď čte tento rozhovor. Je zadlužená, možná samoživitelka, přišla o práci, bojí se, že přijde o bydlení, a sexuální práce jí připadá jako jediná rychlá cesta ven. Jaké tři první kroky byste jí doporučila udělat ještě dnes, než nabídku sexuální práce přijme – a kam konkrétně se může obrátit, pokud už v sexbyznysu je, a chce z něj ven?
Doporučila bych jí obrátit se právě na sociální odbor na obci, kde má trvalé bydliště, s tím, že je v takové situaci a potřebuje pomoct. Kdyby to nefungovalo, doporučila bych jí obrátit se právě na občanskou poradnu, organizaci Člověk v tísni nebo na jinou organizaci, která pomáhá ženám v nouzi.
A já osobně bych upozornila starostu obce nebo krajský úřad, že pomoc ze strany obce nefunguje, pokud by nefungovala. Ale myslím, že ve stresu a pod tlakem okolností by mě to možná nenapadlo, že na to mám upozornit.
Jenom musím dodat, že nemám s organizací Člověk v tísni žádnou dohodu, že jí budu dělat reklamu. Opakovaně jsem ji zmínila proto, že sexuální pracovnice si ji hodně chválí. Že se k nim její pracovníci chovají bez předsudků a snaží se jim pomoct. Proto bych se nebála tam nasměrovat ani ženu, která se ocitla v nouzi, a jako další možnost už vidí jen práci v sexbyznysu.
