Upřeli mu vítězství v anketě největší Čech. Přitom asi nic nevypovídá lépe o naší duši či podstatě, jestli něco takového u národa existuje, jako to, že jsme si jej za největšího zvolili.
Znalce jeho díla poznáte ne po ovoci, ale po citaci. Když třeba při prezentaci podotknete, že vaše reklama vzbudila největší ohlas zejména na Litoměřicku, nastane chvíle nechápavého ticha. Ale stane se, že se někdo z přítomných, za zmatených pohledů ostatních, rozesměje. Tento týden je to šedesát let, co bylo poprvé na veřejnosti vysloveno jeho jméno. Samozřejmě mám na mysli Járu Cimrmana.
Dostal jsem se k němu pořádně až v devadesátých letech. Myslím, že Posla z Liptákova jsme měli doma na desce už předtím, ale nějak mě nezaujal. Zato pak jsem si ty hry pouštěl pořád dokola. Řekl-li mi kamarád, když jsem začal pracovat pro svého prvního ministra, o seriálu Jistě, pane ministře: „To není komedie, ale návod k použití,“ pak Cimrman je pro mě stejný návod k použití při komunikaci s lidmi a světem obecně. Někdy je jediný způsob, jak vyjít s kolektivem, kde sedí vedle sebe samý debil a blbeček a jen tam vzadu dva blbečci vedle sebe, vytvořit si v hlavě alternativní svět nepřítomné přítomnosti, být v realitě, ale přitom ji vnímat jako hru, předkládat varianty a čekat, až se někdo ozve: „Tudy ne, přátelé.“
Je to samozřejmě ten alibistický český způsob přežívání, kdy se tváříme, že jsme chytřejší, právě proto, že jsme se rozhodli vše jen pozorovat a včas se do toho vložit, což se, jak to tak chodí, už nikdy nestane. Jenže ono je tak lákavé nechat svět blbnout a hrát si s variantami, co všechno by mohlo být, kdyby jeden dostal opravdu příležitost. A současně s úsměvem sledovat ono pachtění jiných, kteří s nadšením objevují již objevené a věří ve význam slávy a moci a podobných pomíjivých radostí.
Reklama
Cimrman, to je takové naše uvolnění se, onen jeho krok stranou. Vezměte si například, kolik jen nabubřelců obdarovaných funkcí, kteří nevědí nic, zato to vědí správně, jste v týdnu potkali a nemohli nebo nechtěli jim to říct, tak je posloucháte a přehráváte si v hlavně nějakou mistrovu scénku. Což vám umožní se mile usmívat a zvládnout situaci psychicky zdárněji, než kdybyste brali opravdu vážně, co vám onen manažer, pověřený řízením něčeho, čemu vůbec nerozumí, říká.
Každý má holt svoji roli a ta Cimrmanova není motivující či odvážná. Mnohým včetně mě ale stále ulehčuje střet s lidmi a situacemi, které lze jen stěží přežít s neotřesenou psychikou. V době AI komunikace bez vůně a chuti je navíc již samotná hra s jazykem autorů, kteří se mistrova díla ujali, potěšením a radostí. Je zajímavé, že Cimrman ve mně nevyvolává nostalgii po nějakých starých lepších časech. Protože technologie nezmění podstatu lidské zvídavosti, činorodosti či tuposti. A komplexnost, složitost problémů, kterým se snažíme porozumět, vyžadují i nyní myslitele, umělce a vynálezce jeho kalibru. A třeba někde v Liptákově leží dosud neobjevená část jeho díla, díky které pochopíme, kudy z té dnešní šlamastyky ven.
