Existuje několik spolehlivých známek vrcholného léta. Vosa vám vleze do limonády. Dálnice směrem k Jadranu jsou ucpané. A někdo ve vašem okolí položí otázku, která zpočátku zní přátelsky: „Nechceš cuketu?“
Samozřejmě že chcete. Jednu. To ovšem není jednotka, ve které pěstitelé cuket v srpnu obchodují.
Nejdřív radost, pak logistický problém
Cuketa je pozoruhodná plodina. Na jaře si koupíte několik nevinně vypadajících sazenic a zasadíte je s pocitem člověka, který se rozhodl žít zdravěji a ušetřit pár zlaťáků. O pár měsíců později stojíte před bednou zelených kyjů a přemýšlíte, jak zabít dvě mouchy jednou ranou: pokud někomu budete cukety cpát třikrát do týdne, začne se vám nejmíň do podzimu vyhýbat. To se může hodit.
Mimochodem, ani Státní zdravotní ústav nebere cuketovou nadúrodu jako čistě hypotetický problém. V textu, věnovaném bezpečnosti zeleniny, pracuje rovnou s „přebytky od sousedů“ a připomíná jediné jednoduché pravidlo: pokud je cuketa nezvykle hořká, raději ji nejezte.
Kdo uteče, vyhraje
Češi nejsou jediní, kdo každoročně řeší, kam s nimi. Americká kultura dokázala cuketový přebytek povýšit na něco ještě krásnějšího.
Na 8. srpna připadá Sneak Some Zucchini Onto Your Neighbor's Porch Day, tedy přibližně Den, kdy cuketu propašujete sousedovi před dveře. Princip je prostý: máte cuket víc než potřebujete, soused má verandu a ideálně se právě nedívá. Úspěch akce měříte pouze tím, jestli dokážete utéct domů dřív, než vám cukety soused vrátí. Vítězem je tedy každý, kdo se 9. srpna probudí s menším počtem cuket než o den dřív.
U první darované cukety cítíte vděčnost. U druhé možná pořád ještě radost. U čtvrté začínáte přemýšlet, jestli je společensky přijatelné posunout dárek dál.
V Česku sice žádný speciální den nemáme, ale k čemu taky. Nepotřebujeme ho. Potřebujeme jenom cukety, igelitku a kohokoliv, kdo udělal fatální chybu a zmínil se, že mu cukety chutnají.
Pokročilejší pěstitelé už dokonce vynechávají fázi hledání konkrétní oběti. Úrodu pověsí v tašce na plot, přidají cedulku „Vemte si“ a nechají další distribuci na kolemjdoucích. Vedle cuket tak končí okurky, jablka, švestky a všechno ostatní, čeho zahrada vyprodukovala víc, než je jedna domácnost schopná sníst, zavařit nebo nenápadně propašovat příbuzným.
Kde se jich tolik bere?
Cuketa roste v dobrých podmínkách rychle. Velmi rychle. Kdo na pár dní odjede, může se vrátit k něčemu, co už nevypadá jako příloha na večerní grilovačku, ale jako předmět vhodný k sebeobraně.
A kombinace rychlého růstu a opakované sklizně vytváří zahrádkářskou past. Jedna cuketa na záhoně nevypadá jako zásadní životní rozhodnutí. Ani druhá. A když to tak dobře roste, proč toho nevyužít? Odpověď dostanete každý srpen.
Cuketa se dá grilovat, péct, smažit, nacpat do polévky, bramboráku, buchty nebo pomazánky. V určité fázi sezony se ovšem její údajná univerzálnost začne nebezpečně podobat výzvě. Když vám někdo vysvětluje, že z cukety vykouzlíte i perfektní Nutellu, nejspíš už nehledá recept. Hledá způsob, jak zlikvidovat další dvě kila cukety.
Koloběh cuket v přírodě
Na rozdávání vlastní úrody je přitom něco velmi sympatického. Rajčata od rodičů, jablka od sousedů nebo švestky od kolegy patří k drobným radostem pozdního léta. Jídlo, které někdo vypěstoval, má jinou hodnotu než anonymní zelenina ze supermarketu.
Cuketa tento krásný společenský mechanismus pouze dovádí do krajnosti. U první darované cítíte vděčnost. U druhé možná pořád ještě radost. U čtvrté ale nejspíš začínáte přemýšlet, jestli je společensky přijatelné posunout dárek dál. A jste zase na začátku: Komu?
Nicméně kdo (řešení) hledá, najde. A tak v létě putují přebytky mezi rodinami, sousedy a kancelářemi, dokud se nepotkají s člověkem, který má velký mrazák nebo skutečně silně vyvinutou zálibu v cuketových placičkách.
Reklama
Můžete totiž udělat všechno správně. Cukety pravidelně sklízet. Péct je, grilovat, strouhat do placek a ukládat do mrazáku. Přesvědčit děti, že tentokrát ji v jídle opravdu nepoznají.
A stejně jednou přijde chvíle, kdy se rozhlédnete po kuchyni, vezmete dvě nejhezčí a vyrazíte za sousedem.
„Ahoj. Nechceš cuketu?“
