„Končíme v deset, poslední objednávky,“ řekl nám číšník uprostřed léta v restauraci plné lidí v jihomoravském městě plném turistů. Spolkl jsem raději poznámku, že kapitalismus není vůbec vždy vítěz, a vyrazil se kochat obrysy historických budov na pozadí potemnělé oblohy. Ztrácely svůj povodní i dnešní význam a stávaly se kulisami v mých představách. Stejně jako ve své většině jsou přes den také jen kulisami pro jiné účely, v případě tohoto místa zadržování turistů za účelem jejich kasírování. A málokterý návštěvník se zamyslí, proč to tady na konci země při cestě na Vídeň celé vzniklo, jak se to postupně vršilo v jedinečný architektonický prostor.
Obávám se, že mnozí místní to také netuší, nebo alespoň teprve hledají svůj přístup k synagoze či romanticky vyhlížejícím domům na náměstí. Zlo a msta minulého století přerušily to nejcennější, co vytváří hlubší vztah k místu: vědomí kontinuity a absenci vnitřního porozumění, které si neuvědomujeme, ale je v nás.
Na náměstí už pomalu končil jakýsi festival jídla, populární to atrakce mnoha měst přes léto, která umožní znásobit možnosti, kterak posílit ekonomický efekt turistického ruchu a přivést trendy velkoměsta i do regionů, jak pohrdlivě říkáme místům mimo centrum. Lidé postávali, dopíjeli a přemýšleli, zda půjdou spát či navštíví jeden z mála ještě otevřených podniků ve vnitrobloku na náměstí vedle historicky cenné hrobky bývalých majitelů zdejšího zámku.
Nebyla to žádná párty, ale vernisáž. Pro pár lidí a město, které poztrácelo svůj důvod existence a hledá nový.
„Pojď na vernisáž,“ řekl mi můj místní hostitel a já na něj nechápavě zíral a přemýšlel, co ve skutečnosti má pod tímto slovem na mysli, když při pohledu na osvícené hodiny se blížila půlnoc. Získal jsem na naději, že jde o nějaký krycí název pro noční párty, o které vědí jen povolaní, a poznám skutečné místo zábavy, té autenticky místní. Ono zde jedno takové bylo, ale z hygienických důvodů jej zavřeli, jak to tak chodí u podniků, kde se scházejí lidé, kteří nejsou „většinového druhu“, jak nazýval odlišující se od mainstreamu můj kamarád v době, kdy jsme toto slovo ještě neznali. „Je to tady kousek ve sklepení,“ vybudil můj zájem další místňák.
Přišla půlnoc, atrakce na náměstí skončily a my se vydali k církevní budově a prošli brankou na dvorek, na jehož okraji byly otevřené dveře kamsi do podzemí s matným světlem uvnitř. Probudil se ve mně čtenář historických románů a vypitý alkohol také pomohl vyvolat představu setkání tajného společenství zasvěcenců. Sestoupili jsme dolů a v jedné z prostor sklepení hrál chlapík na nástroj, který neumím popsat, protože jsem až k němu nevešel. Procházel jsem se temnými místnostmi, poslouchal hudbu a myslel na to, jak věci v čase mění svůj účel. A že ten nový smysl jim dávají lidé kulturní, protože to tak prostě cítí. Nebyla to žádná párty, ale vernisáž. Pro pár lidí a město, které poztrácelo svůj důvod existence a hledá nový. Ten obchodní i duchovní, protože obojí je potřeba a jedno bez druhého se neobejde, i když si to jednotliví aktéři neuvědomují, nebo ani nechtějí připustit.
Stejně jako jsme před více než třiceti lety začali obnovu ekonomiky země od začátku, postupně nám dochází, že bez probuzení života kulturního se nikam nehneme. A že nejde o spektakulární akce ve vyprodaných halách, ale třeba tichou hudbu pro pár lidí. Protože síla zážitku není ve viditelnosti, hlasitosti, ale v síle působení, které v nás zůstane. To je jediná šance na alternativu vůči pomíjivé kultuře pozornosti, kterou prožíváme.
Mimochodem, nevšiml jsem si, že by během vernisáže někdo sledoval svůj mobil. A to možná stačí.
