Ostatně ikona gonzo žurnalistiky Hunter S. Thompson velmi trefně poznamenal: „Vytvořte místo, kde lidé mohou žít jako lidské bytosti, a ne jako otroci nějakého posraného konceptu pokroku, který nás všechny přivádí k šílenství.“
Thompson trefil hřebíček na hlavičku. Stali se z nás novodobí otroci inovací pro inovace samé. Opravdu ale potřebujeme každé dva roky nový procesor, nebo jsme jen obětí psychologického inženýrství?
Příběh první: Já, Míša a kávovar, který věděl příliš mnoho
Jsem striktně single, a to i proto, že nepotřebuji, aby po mně ještě někdo jiný než moje dítě něco požadoval. Od doby, co jsem si ale před lety pořídila moderní kávovar s barevným displejem, který jsem si vyhlídla kdesi v korporátu na nějakém workshopu, mám ale pocit, jako bych měla partnera.
Ten starý stroj dělal skvělé kafe patnáct let. Tenhle nový mě nutí přemýšlet nad věcmi, které k životu vůbec nepotřebuji.
Jednou chce vylít (haha, ne tak, jak bych potřebovala já), jindy doplnit (ou!), pak zase odvápnit (jen to ne!) nebo dosypat kávu. Prostě pořád něco. A nejinak je na tom i kamarádka Míša (42), která žije v odlehlé vesnici v podhůří Jeseníků. Provozuje tam malou řemeslnou pekárnu a dlouho se pyšnila tím, že její život diktuje rytmus přírody, nikoliv notifikace. Problém nastal, když i jí po patnácti letech dosloužil starý, mechanický kávovar na espresso. Poctivý kus oceli, kde se nemělo co pokazit.
Nová realita ji zasáhla v podobě dárku od syna, podobně „chytrého“ kávovaru renomované značky s Wi-Fi modulem a dotykovým displejem. A pak by si to zasloužilo tabulku:
- Týden 1: Kávovar vyžaduje aktualizaci firmwaru. Bez ní odmítá spařit kávu. Míša hodinu restartuje router.
- Měsíc 3: Displej hlásí: „Chyba senzoru tlaku vody, kontaktujte autorizovaný servis.“ Kávovar je softwarově zablokován.
- Měsíc 6: Aplikace v telefonu Míše oznamuje, že podle její spotřeby by si měla objednat nové, ekologicky certifikované kapsle, jinak ztrácí nárok na prodlouženou záruku.
„Chtěla jsem jenom šálek černé kávy,“ krčí rameny kamarádka, když sedíme na zápraží její pekárny. „Místo toho mám v kuchyni egoistický počítač, který mě neustále komanduje. Ten starý stroj dělal skvělé kafe patnáct let. Tenhle nový mě nutí přemýšlet nad věcmi, které k životu vůbec nepotřebuji. Cítím se spíš jako jeho údržbář než jako majitel.“ Jojo, vítej v klubu, říkám si a adoruji mé single-mother doupě.
Příběh druhý: David a syndrom digitálního vyhoření
V pražském Karlíně pak sedí v proskleném officu David (29), produktový designér pro technologický startup. Jeho prací je, paradoxně, přesně to, co mě i Míšu přivádí k šílenství. Navrhuje rozhraní tak, aby uživatele nutilo k neustálé interakci. K dalšímu kliku, k dalšímu nákupu, k upgradu na verzi „Pro“.
Jenže David sám doma prochází krizí. Jeho byt vypadá jako muzeum spotřební elektroniky, ale on se v něm dusí.
„Dostali jsme se do bodu, kdy inovace neznamená zlepšení života, ale udržení křivky růstu na burze,“ říká David otevřeně a žádá mě, abych nejmenovala jeho zaměstnavatele. „Když navrhujeme novou verzi aplikace, neptáme se, jestli ji lidé potřebují. Ptáme se, jak je donutit, aby u ní strávili o 15 % více času. Je to psychologická válka.“ Něco jako se žárovkou, která vydrží jen tolik rozsvícení a zhasnutí, a pak prostě odejde do věčných lovišť.
Když navrhujeme novou verzi aplikace, neptáme se, jestli ji lidé potřebují. Ptáme se, jak je donutit, aby u ní strávili o patnáct procent více času.
David nedávno udělal radikální krok. Svůj nejnovější smartphone vyměnil za repasovanou Nokii z roku 2000 a domů si pořídil klasický gramofon. „Lidé v mém věku si myslí, že jsem se zbláznil. Ale já poprvé po deseti letech cítím klid. Věci kolem mě konečně zase jenom fungují, místo aby ode mě pořád něco vyžadovaly.“
Plánované zastarávání a rozbití jako byznysový plán
Ale vraťme se teď k těm žárovkám. Příběhy Míši, Davida i můj nejsou anomálií. Jsou přímým důsledkem ekonomického systému postaveného na takzvaném plánovaném zastarávání (planned obsolescence). Tento koncept přitom není žádnou novinkou.
Jeho kořeny sahají do 20. let minulého století k nechvalně známému Phoebovu kartelu, kde se výrobci žárovek legálně dohodli na snížení životnosti svých produktů z 2 500 hodin na pouhých 1 000 hodin, aby zajistili stabilní poptávku. A jsem u toho!
Dnes se tato praxe přesunula z mechanické roviny do roviny softwarové. Jak ukazuje analýza, moderní firmy často využívají takzvané „psychologické zastarávání“. Váš telefon je technicky naprosto v pořádku, ale nová aktualizace operačního systému ho záměrně zpomalí, nebo marketingová kampaň způsobí, že se se starším modelem začnete v circles svých přátel cítit sociálně nepatřičně.
Evropská unie se sice snaží tomuto trendu čelit legislativou o Právu na opravu (Right to Repair), což potvrzují i oficiální materiály European Parliament, které mají donutit výrobce dodávat náhradní díly po delší dobu. Realita na trhu je však taková, že oprava je často dražší než nákup nového kusu.
Past jménem „Koncept pokroku“
Proč jsme ale jako společnost na tuto hru přistoupili? Odpověď nabízí evoluční psychologie a sociologie konzumu. Podle studií publikovaných na platformě ScienceDirect je lidský mozek naprogramován tak, aby reagoval na novost. Každý nový podnět, každá nová věc v nás spouští krátkodobý záblesk dopaminu, hormonu štěstí. A výrobci to moc dobře vědí.
A proto se součástka vyrobí z nekvalitního plastu místo kovu a po záruce praskne. Co uděláme? Koupíme nový produkt. Nebo aplikace přestanou podporovat starší verzi operačního systému. A my vyřadíme z provozu funkční hardware a pořídíme si nový, lepší. Změna designu a masivní kampaň udělají z loňského modelu „staromódní“ kousek, což v nás vyvolá pocit sociální nedostatečnosti, a šup, běžíme pro ten nejnovější...
Reklama
Tento koloběh nás však, přesně jak předpovídal Thompson, přivádí k šílenství. Nekupujeme si věci pro jejich užitek, ale pro pocit, že držíme krok s dobou. Spotřebováváme zdroje planety na produkci věcí, které nepotřebujeme, abychom ohromili lidi, které nemáme rádi, penězi, které si musíme teprve vydělat.
Hledání lidskosti v digitální džungli
Cesty Míši a Davida se symbolicky protínají v pohledu na hodnotu času. Zatímco Míša v Jeseníkách bojuje s kávovarem, který odmítá pracovat bez internetu, David v Praze navrhuje systémy, které tento internetový diktát udržují v chodu. Oba však došli ke stejnému poznání.
„Už nechci být upgradován,“ říká David. „Chci věci, které mě respektují. Které se zapnou, udělají svou práci a pak mlčí.“
I Míša nakonec svůj chytrý kávovar darovala sousedovi a v bazaru si sehnala starý litinový mlýnek a mechanický kávovar na plotnu. „Trvá to sice o pět minut déle,“ usmívá se, „ale ten čas je můj. Patří mně, ne nějakému serveru kdoví kde.“
Možná je načase Thompsonův citát transformovat do každodenní praxe. Přestat se ptát, co nového trh nabízí, a začít se ptát, co z toho, co už máme, skutečně funguje. Protože skutečný pokrok by neměl spočívat v tom, kolik nových funkcí dokážeme nacpat do jedné krabičky, ale v tom, kolik svobody a klidu nám daná věc v životě ponechá.
