Podívejme se na to ale z jiného úhlu pohledu. Možná i vy máte umírající rodiče, rodiče, kteří vám scházejí před očima, a vy se trápíte za ně a s nimi. A nejednoho z nás jistojistě napadla myšlenka, že až dojdeme do stejného stadia, bylo by lepší to ukončit. Je to přece naše právo, naše právo volby. Začnete hledat na internetu, kde jsou jaké možnosti a v jaké zemi je dobrovolný odchod ze světa možný. A klidně byste si za něj ještě v produktivním věku a v plné síle připlatili. Ale ono se nám to časem může v hlavě změnit… A zoufale chcete žít. Anebo taky ne.
Pojďme se podívat na to, jak krutá i osvobozující je realita, jak legislativa funguje v různých koutech světa a proč je možnost volby pro lidskou psychiku tak obrovským benefitem.
Internetem občas probleskne zpráva jako z dystopického sci-fi: stačí zaplatit paušál, koupit si smrtící formuli, a až vás život omrzí, prostě ji spolknete. Jenže realita asistovaného odchodu ze světa má k nákupu na e-shopu daleko. Jak je to doopravdy s fenoménem „předplacené smrti“, proč švýcarské spolky inkasují členské příspěvky roky dopředu a z jakého důvodu je pouhé vědomí, že „můžu odejít“, pro tisíce starých lidí tou nejlepší medicínou na život?
Klid ukrytý v papírové složce
Pětasedmdesátiletá Helena z Brna je vitální žena. Chodí na univerzitu třetího věku, pěstuje orchideje a ráda debatuje o politice, ale přesto má ve svém psacím stole složku, kterou její dospělé děti otevírají jen s těžkým srdcem. Jsou v ní potvrzení o platbách švýcarské organizaci Dignitas a podrobně sepsaná dříve vyslovená přání.
„Moje matka umírala dlouho a v bolestech na onkologii. Tehdy jsem si slíbila, že tohle svým dětem neudělám,“ říká Helena otevřeně. „Když jsem se dozvěděla o možnosti asistované smrti ve Švýcarsku, začala jsem jednat. Nejsem blázen, nechci umřít zítra. Ale to, že mám schválené členství a vím, že v krajním případě mám kam jet, mi dává neuvěřitelný klid žít naplno tady a teď.“
Největším darem asistované smrti často nebývá smrt samotná. Je jím klid, že člověk nebude muset odejít předčasně ze strachu.
Mezi lidmi koluje mýtus, že Helena, nebo samozřejmě kdokoliv jiný, si může legálně koupit pilulku a nechat si ji poslat poštou. Jak ale upozorňuje britská BBC, nic takového neexistuje. Žádná země na světě nedovoluje lidem „předplatit si smrtící látku“ na vrtoch nebo pro strýčka Příhodu. Celý proces je pod nejpřísnějším právním a lékařským drobnohledem.
Švýcarské členství: Platíte za proces, ne za výsledek
Kde se tedy mýtus o „předplatném“ vzal? Pramení z fungování neziskových organizací ve Švýcarsku, jako jsou právě Dignitas nebo Pegasos. Tyto organizace pomáhají jak švýcarským občanům, tak cizincům. Aby vás vůbec začaly brát v potaz, musíte se stát jejich členem a platit roční poplatky.
Podle britské lidskoprávní organizace My Death, My Decision však tyto peníze neslouží jako záloha na rychlou smrt. Jde o administrativní poplatky, které kryjí náklady na neustálé vyhodnocování zdravotní dokumentace, právní služby a doprovod.
Zásadní pravidlo tedy zní prostě: Ani po dvaceti letech placení příspěvků nemá nikdo nic garantováno. V momentě, kdy člověk požádá o samotný asistovaný odchod, musí projít drsným sítem lékařských, psychiatrických a etických komisí. Musí prokázat, že jedná ze své svobodné vůle a že jeho utrpení je nesnesitelné a nevyléčitelné.
Světová mapa odchodu: Kde vládne jaký systém?
Legislativa kolem odchodu ze světa se globálně dramaticky liší a každá země k ní přistupuje s jinou kulturou:
1. Benelux a demence: Naděje v dříve vysloveném přání
V Nizozemsku a Belgii funguje jeden z nejprogresivnějších (a také nejdiskutovanějších) systémů. V těchto zemích mohou lidé využít takzvanou „vůli života“ (living will) pro případ pokročilé demence nebo Alzheimerovy choroby. Člověk v plném vědomí sepíše dokument ve smyslu: „Pokud už nepoznám své děti a nebudu schopen se sám najíst, chci eutanazii.“ Když ten okamžik nastane a pacient ztratí mentální kapacitu, lékař může na základě tohoto dřívějšího rozhodnutí jednat. Nejde však o to, že by pacient „spolkl pilulku“, ale o to, že lékař aktivně provede zákrok.
2. Anglosaský model: Pouze pro terminálně nemocné
V Kanadě (kde se program jmenuje MAID – Medical Aid in Dying), na Novém Zélandu, v několika státech USA a v částech Austrálie je systém mnohem striktnější. Podle organizace Dignity in Dying je zde možnost asistované smrti pevně vázána na terminální diagnózu, zpravidla prognóza života kratší než 6 měsíců. Pacient navíc musí být v posledním momentu mentálně naprosto fit, schopen sám potvrdit svůj záměr a v mnoha případech si i sám smrtící látku aplikovat. Pokud upadne do kómatu nebo ztratí příčetnost, má smůlu. Nikdo jiný to za něj udělat nesmí.
Karlův příběh je paradoxem, který zachraňuje životy
Druhým hrdinou našeho pohledu do reality je osmasedmdesátiletý Karel z Plzně (není to jeho skutečné jméno). Před pěti lety mu diagnostikovali ALS (amyotrofickou laterální sklerózu), tedy nemoc, která postupně paralyzuje svalstvo, zatímco mysl zůstává uvězněná v nehybném těle. Karel propadl těžkým depresím a uvažoval o tom, že se oběsí, dokud má ještě sílu v rukou.
Pak mu ale jeho lékař neoficiálně poradil, ať se podívá na možnosti v zahraničí. Karel prošel administrativním procesem ve Švýcarsku, získal tzv. „zelené světlo“, tedy předběžný souhlas kliniky k asistované smrti a... stalo se něco nečekaného. Karel se uklidnil.
„Ten moment, kdy jsem dostal do ruky papír, že mě v případě nejhoršího nenechají se udusit, ze mě sňal obrovský balvan,“ vypráví Karel. „Už jsem nemusel panikařit, že musím spáchat sebevraždu teď hned, dokud se unesu na nohou. Ten papír mi koupil čas.“ Karel žije dodnes. Do Švýcarska neodjel. Možnost úniku mu dala sílu bojovat dál.
Reklama
Data ze Švýcarska psychologický efekt potvrzují, podle nich obrovské procento lidí, kteří získají schválení k asistované smrti, nakonec tohoto práva nikdy nevyužije. Umírají přirozenou smrtí. Pouhé vědomí kontroly nad vlastním koncem funguje jako nejsilnější anxiolytikum, tedy lék proti úzkosti.
Co by na tom bylo pro společnost dobré?
V Česku je eutanazie stále tabu a politické pokusy o její legalizaci pravidelně končí v koši. Přitom existence legálního a transparentního rámce by prokazatelně přinesla několik zásadních pozitiv:
- Konec drastických „domácích“ sebevražd: Staří a nemocní lidé dnes často volí skoky z oken, oběšení nebo záměrné předávkování léky na srdce. To traumatizuje rodiny i záchranáře. Legální možnost dává šanci odejít důstojně, v kruhu nejbližších, s držením za ruku.
- Úleva od existenciální úzkosti: Jak ukazuje Karlův příklad, možnost volby paradoxně prodlužuje život, protože eliminuje strach z budoucí nesnesitelné bolesti a bezmoci.
- Ochrana před zneužitím: Pokud je proces nelegální, dochází k šedé zóně – k takzvané divoké eutanazii, kdy lékaři nebo příbuzní odpojí přístroje či zvýší dávky morfia na vlastní pěst. Právní regulace naopak proces osvětluje reflektory a chrání zranitelné před nátlakem dědiců.
Právo na důstojnou smrt není o tom, že se vzdáváme života při prvním splínu. Je to nejvyšší projev úcty k lidské autonomii. Ukazuje se, že ti, kteří mají strach z umírání vyřešený a pod kontrolou, dokážou své poslední roky prožít s mnohem větší intenzitou a radostí.
