Hrůza z toho, že bychom ho mohli ztratit, se postupně proměnila v něco jiného. V otázku, kterou si člověk nechce připustit, jak dlouho tohle ještě potrvá? Jak dlouho bude takhle ležet, bezmocný, závislý na přístrojích, odkázaný na cizí pomoc při každém nadechnutí?
Důstojnost, kterou si celý život nesl, se rozpadala mezi proleženinami a cévkováním. A já tam stála, bezmocná, neschopná udělat cokoliv, co by mu skutečně ulevilo. Byly chvíle, kdy jsem si přála jediné, aby to skončilo. Milovala jsem ho natolik, že jsem už nedokázala snášet pohled na jeho utrpení. A tehdy mě poprvé napadlo – a pak znovu a znovu, proč u nás není eutanazie legální? Táta se trápil ještě další roky. Roky, které nebyly životem, jen jeho prodlužováním. A já bych to, co jsme prožili, nepřála nikomu.
Eutanazie je u nás stále trestným činem
Tenhle osobní příběh ale není výjimka. Spíš otevírá otázku, kterou řeší čím dál víc lidí. Přestože je eutanazie v České republice stále trestným činem, veřejné mínění je opačné. Bezmála tři čtvrtiny lidí v Česku by podpořily přijetí zákona, který povoluje eutanazii. A protože je eutanazie legální například ve Švýcarsku nebo Nizozemsku, jediná možnost, jak ukončit život jinak než skokem z mostu nebo pomocí prášků, je odjet tam.
Jedním z nejznámějších případů je příběh Martina Přecetěchtěla. Byl to mladý muž, sportovec, otec dvou malých dětí. Ještě v roce 2019 běžel maraton. O rok později mu lékaři diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu (ALS). Nemoc postupovala rychle. Během několika měsíců přestal chodit, později ztrácel schopnost mluvit, polykat i dýchat. Přestože byl při plném vědomí, jeho tělo se stávalo vězením.
Nejde o to způsobit smrt, ale neprodlužovat utrpení.
Rozhodl se poměrně brzy. Nechtěl čekat na úplné ochrnutí a závislost na přístrojích. V Česku ale neměl žádnou legální možnost, jak svůj život důstojně ukončit. Proto se rozhodl odjet do Švýcarska. Na konci června 2021 tam podstoupil asistovanou sebevraždu, proces, který byl dlouhodobě plánovaný a probíhal pod dohledem lékařů. Mediální zájem o případ pak vyvolal diskusi o možnostech zavedení eutanazie.
Politici se bojí
Eutanazie patří k nejsložitějším a nejbolestivějším tématům naší doby. Má člověk právo rozhodnout o konci svého života? Je ukončení utrpení aktem soucitu, nebo porušením něčeho posvátného? Na jedné straně stojí právo rozhodovat o vlastním životě. Na druhé ochrana života a lékařská etika. Debata o eutanazii se táhne v Česku už přes dvě desetiletí, zatím bez výsledku.
Už na začátku tisíciletí se objevovaly první vážnější návrhy, ale vždycky narazily na stejnou zeď, směs etických obav, náboženských postojů a obyčejného politického strachu. Nejblíž to bylo v letech 2016 a 2020, kdy se návrhy dostaly nejdál. Mluvilo se o přesných pravidlech, kontrolách a důstojnosti umírání.
Politické strany nejsou ani dnes v otázce eutanazie jednotné. Liberálnější proudy, jako jsou Piráti nebo Starostové a nezávislí (STAN), prosazují právo na důstojný odchod ze života a svobodu jednotlivce rozhodnout o svém konci v případě těžkého a nevyléčitelného utrpení. Naopak konzervativnější KDU-ČSL akcentuje ochranu života a varuje před etickými riziky. U stran jako ANO nebo ODS jsou postoje spíše rozdělené a závisí na konkrétních osobnostech.
Za zdrženlivostí politiků ale nestojí jen ideologie. Politici se bojí, že šlápnou vedle, jednak kvůli voličům, jednak kvůli tomu, že jde o velmi citlivé téma. Do toho vstupují lékaři, církve i část veřejnosti, kteří varují před zneužitím a sklouznutím „po šikmé ploše“. A ruku na srdce, málokdo chce mít na triku „zákon o smrti“, když se to dá radši odsunout na neurčito.
Když jednou povolíme asistovanou smrt v jasně daných krajních případech, nezačne se to časem rozvolňovat a zneužívat?
Nedávno se vyjádřila senátorka Daniela Kovářová velmi ostře proti zákonu o tzv. terminálním tišení bolesti. „Ve skutečnosti jde o pokus o uzákonění eutanazie,“ řekla pro Epoch Times. Opírá se přitom o základní právní princip: ochranu života. Připomíná, že podle Listiny základních práv a svobod „nikdo nesmí být zbaven života“ a že společnost má naopak tendenci život chránit, třeba i u lidí, kteří chtějí spáchat sebevraždu. „Proto zachraňujeme sebevrahy… nikdo nemá právo soudit, zda kvalita života druhého člověka je ještě taková, aby mu přinášela užitek,“ argumentovala Kovářová.
Obava ze zneužití
Nejčastější kritikou proti eutanazii je argument tzv. „šikmé plochy.“ Když jednou povolíme asistovanou smrt v jasně daných krajních případech, nezačne se to časem rozvolňovat a zneužívat? Podle Davida Černého jsou argumenty proti eutanazii chybné.
Nestačí jen přijít za lékařem a říct, že už toho máte dost. Jak ukazuje praxe z Nizozemska, pacient musí o eutanazii žádat opakovaně a zcela dobrovolně. Nestačí jednorázové rozhodnutí v nějaké slabé chvíli. Lékař zároveň posuzuje, jestli jde o skutečně nesnesitelné utrpení bez naděje na zlepšení a jestli byly vyčerpány všechny jiné možnosti. U složitějších případů, například u dlouhodobých nebo psychických onemocnění, se může proces táhnout měsíce, někdy i roky. A ani tím to nekončí, každý případ se po provedení ještě zpětně přezkoumává komisí.
„Holandsko je extrémně transparentní země a každý rok vydává zprávu, která popisuje všechny případy a analyzuje i ty sporné. Udělal jsem si statistiku a jediné, co můžeme konstatovat, je, že počet případů eutanazie narůstá, což je logické vzhledem k tomu, že populace stárne a lidi toho více využívají. Počet sporných případů zůstává na úrovni osmi až devíti případů ročně. Nejde o zneužití, spornost spočívá v tom, že například nebyl konzultován druhý lékař,“ vyjádřil se pro Flowee Černý. Primární je zájem pacienta, ne rodiny. Takže pokud si někdo pomýšlí na majetek nemocného dědečka, rozhodně nemá šanci to nijak urychlit.
Ano, dělají se rozhodnutí, která vedou ke smrti. Je to ukončení marné léčby.
Ve Švýcarsku je situace jiná. Aktivní eutanazie tam legální není, ale je povolená asistovaná sebevražda, tedy situace, kdy si člověk vezme život sám, za přesně stanovených podmínek. Proces může být o něco rychlejší než v Nizozemsku, ale rozhodně to není žádná zkratka. Pacient musí projít několika kroky: dodat dokumentaci, prokázat svobodné rozhodnutí a absolvovat posouzení lékařem či psychiatrem. Do celého procesu vstupují další organizace, které žádost posuzují a koordinují další postup.
V současné době systematické etické analýzy ukazují, že v zemích, kde je eutanazie nebo asistovaná sebevražda legální, k žádnému zneužívání, tedy skluzu po šikmé ploše, nedošlo.
I dnes se dělají rozhodnutí, která vedou ke smrti
Další slabinou v argumentech je představa, že eutanazie zásadně odporuje poslání medicíny. Moderní medicína už dnes nefunguje jen jako nástroj prodlužování života za každou cenu. Naopak běžně pracuje s rozhodnutími o neindikované či marné léčbě a klade důraz na kvalitu života, autonomii pacienta a paliativní péči.
Ano, dělají se rozhodnutí, která vedou ke smrti. Je to ukončení marné léčby. Rozdíl mezi eutanazií a ukončením marné léčby je delikátní. Jak uvádějí odborníci, rozdíl je v úmyslu: „Klíčový rozdíl spočívá v úmyslu. Při pasivní eutanazii je úmyslem způsobit smrt tím, že se léčba zadrží nebo ukončí. Naopak při ukončení marné léčby není úmyslem způsobit smrt, ale vyhnout se prodlužování umírání a zmírnit utrpení. Smrt je předvídána, ale není zamýšlena.“
Reklama
Asi nejdůležitější proměnnou ve prospěch eutanazie je snaha zmírnit utrpení. Pacienti v terminálním stádiu některých nemocí mohou prožívat silnou fyzickou bolest, psychické utrpení nebo ztrátu důstojnosti spojenou s úplnou závislostí na druhých lidech. Přestože moderní medicína nabízí řadu metod paliativní péče, existují situace, kdy není možné utrpení pacienta zcela odstranit. Zastánci eutanazie proto tvrdí, že umožnit pacientovi důstojně ukončit život může být projevem soucitu a respektu k jeho situaci.
„Pokud člověk trpí nesnesitelně a nemoc je nevyléčitelná, má podle zastánců právo říct dost. Moderní medicína dokáže prodlužovat život, ale často za cenu ztráty důstojnosti. Eutanazie je v tomto pohledu aktem milosrdenství, umožňuje odejít v klidu a podle vlastních podmínek,“ uvádí ve svém odborném textu právník se specializací na zdravotnické právo a bioetiku Adam Doležal.
Možná právě proto se tahle debata stále vrací. Nejde v ní jen o zákony, ale o konkrétní lidi a jejich příběhy. A o otázku, jestli jim chceme dát možnost odejít důstojně.
