Šel jsem dolů z Letné k Vltavě z narozenin kamaráda a užíval si nálady letní noci. Nadužívání termínu užívat si nesnáším snad víc než navnímat či doručit, ale tom jindy. Pařížská, zbavená svých denních návštěvnic a návštěvníků luxusního světa, mi bezstarostně otevírala cestu na Staré Město, ale já zahnul směrem k řece, protože večerní Vltavu mám snad z pražských procházek nejraději. Minul jsem tak sochu muže, který vypadal sice ve skutečnosti úplně jinak, ale jehož monumentální ukončení života nám nyní slouží jako důvod volného dne. Máme toho již málo společného v tom českém Hobitíně, ale jméno Jan Hus snad opravdu zná snad každý.
Stejně jako jeden prezident již dlouho marně hledám vlevo dole text, který jsem slyšel v rozhlase od Masaryka. A sice proč tak raději v Čechách oslavujeme mučedníky než lidi, kteří věci dotáhli úspěšně k nějakému výsledku. Ale o tom také jindy. Na Husovi mě fascinují paradoxy, o kterých tak rád a trefně psal zase jiný prezident. V ateistické zemi se rozněžníme nad hláškou o pravdě, která byla myšlena jako pravda Boží.
Myšlenky člověka, které byly součástí tehdejšího aktuálního evropského dění, se staly ideovým zdrojem pro dlouhou občanskou válku, která přinesla zdevastování země a její faktické odpojení od evropských kulturních a politických center. Vznikl zde národ dvojího lidu, který v různých podobách trvá dodnes. První evropské soužití dvou náboženských směrů se zde pak nějak naučilo vedlo sebe žít, aby stejně nakonec nedokázalo zájem země nadřadit zájmům úžeji ideovým či osobním.
Náš rodák stál na počátku něčeho, co za pár desítek let pohnulo Evropou, ale my jsme již nebyli těmi hybateli. Zbyla nám socha, pohádka o jeho životě a slogan, který si vykládá každý po svém.
Češi, mistři v uhýbání a přežívání, slaví jako jeden ze svých hlavních mýtů člověka, který neuhnul a nezvolil si nabízenou cestu přežití za cenu ztráty vnitřní integrity. Náš rodák stál na počátku něčeho, co za pár desítek let pohnulo Evropou, ale my jsme již nebyli těmi hybateli. Zbyla nám socha, pohádka o jeho životě a slogan, který si vykládá každý po svém.
Každá generace si interpretuje vlastní minulost podle svých současných potřeb či pocitů. Stejně jako Komenského nebo Palackého ani Husa už nečteme. Jen ho používáme jako posílení vlastní odvahy, která nám jako společenství v tolika dalších klíčových okamžicích chyběla. Jako by jeho konec byl odůvodněním našich selhání. Zlí nepřátelé, zlá Evropa nám neumožnila rozkvět, ke kterému jsme měli nakročeno. Že on to tak nemyslel a rozhodně by neměl být symbolem něčeho takového, je jedno. Myslel to dobře a skončil špatně, to je naším národním osudem, fňukáme a vymlouváme se. A tak používáme pronikavého myslitele a odvážného muže k omluvám vlastní intelektuální nedostatečnosti a malé rozhodnosti.
Reklama
Pro mě je Hus kluk z jihočeské vesnice, který přemýšlel nad světem, ve kterém žil, a kterého si ho rozhodně uměl užívat, máme-li znova použít toto slovo. V době, kdy bylo zásadní pro váš budoucí vliv, v jaké rodině jste se narodili, se stal součástí elity království a položil klíčové otázky pro další vývoj své kultury. A šel do toho přímo, neskrýval se za pseudonym či vyhýbavé formulace experta. Nakonec neuhnul, a tím si jako mnozí před ním a po něm podepsal cestu na hranici. Což z něj udělalo jeden ze zakladatelských národních symbolů.
Problém není jen to, že takoví jsme nikdy ve většině nebyli, ale že ani takoví nejsme. Měnit místo drndat, to jsme si z Husa nevzali. Asi to ani nejde. Jde ale přemýšlet jinak a moudřeji nad tím, proč ta socha na náměstí, které jsem při večerní procházce minul, vlastně stojí. A co udělat, aby byla víc než jen historický patník.
