Systém vyplivne bývalé nadané děti do světa dospělých s nálepkou „perspektivní“, aniž by jim dal návod, co dělat s mozkem, který se ale nikdy nezastaví. Mimořádně nadaní dospělí často prožívají své životy v podivném exilu. Buď jako hyperúspěšní, ale emočně vyčerpaní experti, nebo jako lidi, kteří kvůli rigidnímu systému raději rezignovali a živí se rukama, protože v tabulkách běžného života jednoduše nenašli své místo.
Až vlna zájmu o neurodivergenci a testování jejich vlastních potomků mnohým z nich po třicítce či čtyřicítce konečně ukázala, kým vlastně jsou.
„Všechno moc řešíš.“ No a?
Alena (39) sedí v kavárně a na notebooku zběsile přejíždí očima řádky kódu a finančních analýz. Je tou, které se v korporátním světě říká „těžká váha“. Když je potřeba vyřešit neřešitelný analytický zádrhel nebo předpovědět chování trhu z naprosto nesouvisejících detailů, jde se za ní. Má hlavu, která funguje jako kvantový počítač.
Jenže donedávna žila v přesvědčení, že je emočně labilní a společensky nekompatibilní.
„Celé dětství a dospívání jsem poslouchala jedinou větu: Aleno, ty všechno moc řešíš,“ krčí rameny. „Když mi bylo pětadvacet, hroutila jsem se u banálních konfliktů. Myslela jsem si, že mám těžký komplex méněcennosti a že mě rodiče špatně vychovali. Hltala jsem psychologické poradny a hledala, co je se mnou špatně.“
Nenadaný terapeut vám s nadanou myslí nedokáže pomoct, i když to zní strašně elitářsky a pyšně. Ale je to prostě jiný živočišný druh
Aleně dlouho trvalo, než pochopila, že běžní lidé prožívají svět jinak. Že v noci spí, místo aby v hlavě stavěli scénáře budoucnosti na základě tří náhodných vět, které někdo prohodil na chodbě.
Alena naráží na fenomén, který psychologie popisuje jako zvýšenou senzitivitu a dysforii z odmítnutí (rejection sensitive dysphoria). Nadaná mysl totiž neznamená jen to, že spočítáte integrál poslepu. Podle studií, které dlouhodobě mapují populaci s vysokým IQ, je vysoká inteligence často provázena specifickou neurologickou intenzitou. Všechno je hlasitější, ostřejší, nespravedlnost bolí fyzicky a nepochopení okolí vyvolává hlubokou úzkost.
Alena zkoušela terapii. Mnohokrát. Výsledek byl ale vždy stejný. „Po třech sezeních jsem přesně věděla, kam terapeut svými otázkami míří. Viděla jsem tu šablonu. Chvíli jsem hrála divadlo, abych mu udělala radost, a pak jsem odešla. Moje mysl zkrátka běžela rychleji než jeho. Dnes už vím, že nenadaný terapeut vám s nadanou myslí nedokáže pomoct, i když to zní strašně elitářsky a pyšně. Ale je to prostě jiný živočišný druh.“
Prozření přišlo až ve chvíli, kdy její syn nastoupil do školy. Začal selhávat, přestože doma četl encyklopedie. Pedagogicko-psychologická poradna tehdy skrze screeningové nástroje, jako jsou ty od projektu Invenio Masarykovy univerzity, odhalila mimořádné nadání. A Aleně, když viděla synovy výsledky a popisy jeho chování, konečně docvaklo, že se dívá do zrcadla své vlastní minulosti.
Génius s lopatou a syndrom podvodníka
Na druhém konci spektra stojí Tomáš (43). Když s ním mluvíte, máte pocit, že diskutujete s univerzitním profesorem filozofie. Tomáš se přitom živí jako truhlář a renovátor starého nábytku. Jeho IQ se pohybuje kolem hranice 140, přesto sám sebe dlouhé roky považoval za „nejhloupějšího z rodiny“. Trpí totiž pravděpodobně nediagnostikovaným ADHD a jeho cesta školským systémem byla čistým utrpením.
Někdy mám pocit, že bych měla zachraňovat svět, vymýšlet řešení pro klimatickou krizi nebo chudobu. Jenže pak mě paralyzuje vědomí, jak snadno se dá s vysokou inteligencí parazitovat na lidech, kteří věcem nerozumí tak rychle.
„Maturitu jsem dal s vypětím všech sil,“ vypráví Tomáš. „Věděl jsem, že věcem rozumím, ale nedokázal jsem fungovat v tom rigidním, mechanickém drcení faktů. Na vysokou školu do Brna mě nevzali, chytil jsem se až v Praze na filozofii. Jenže tam mě semlel syndrom podvodníka. Každý den jsem žil v panice, že ostatní zjistí, že tam nepatřím, že jsem hloupý.“
Tomáš nakonec nenapsal diplomovou práci. Proč? Protože laťku, kterou si sám v hlavě nastavil, nebylo možné přeskočit. Perfekcionismus ho paralyzoval. Ze školy odešel, vystřídal desítky profesí, až skončil u manuální práce, kde ho nikdo netestoval a kde mohl vidět okamžitý výsledek.
Zlom nastal až po čtyřicítce. Jeho dcery začaly vykazovat stejné znaky atypického chování – hyperfocus na specifická témata, obrovskou zvídavost, ale zároveň sociální izolaci. Tomáš začal studovat materiály o dospělém nadání a zjistil, že jeho celoživotní oscilace mezi genialitou a totálním selháním má své jméno: underachievement (podvýkonnost).
„Ruplo mi v kouli,“ usmívá se. „V jednačtyřiceti jsem se přihlásil na pedagogickou fakultu. Najednou mě to vcuclo. Zjistil jsem, že spoustu pedagogů svými znalostmi a schopností propojovat souvislosti přerůstám. Konečně to dává smysl. Už se neschovávám za to, že jsem jen ten kluk, co nedokončil školu.“
Skutečná neurodivergence nebo elitářská nálepka?
Odpověď na otázku, co to vlastně mimořádné nadání v dospělosti je, ale není černobílá. Zatímco v očích laické veřejnosti a na sociálních sítích se nadání často automaticky řadí pod deštník neurodivergence vedle autismu či ADHD, akademická obec je podstatně opatrnější.
Část psychologů varuje před tím, co nazývají reprodukcí pop-psychologických mýtů. Odborné organizace, jako je například americká National Association for Gifted Children, sice uznávají specifické potřeby nadaných, ale data ukazují, že většina mimořádně nadaných jedinců nevykazuje takzvaný asynchronní vývoj. Naopak, statisticky vykazují často stejnou, ne-li lepší psychosociální adjustaci než zbytek populace.
Reklama
Navíc je tu neúprosná statistická matematika. I při vysoké míře heritability neboli dědičnosti inteligence, která v dospělosti dosahuje hodnot kolem 0,8, funguje neúprosný statistický zákon regrese k průměru. Většina mimořádně nadaných dětí se narodí rodičům, kteří sami v pásmu geniality nejsou – a naopak. Sebeidentifikace na základě internetových článků tak může být ošemetná. Bez validního testování, které u nás zaštiťuje například Mensa Česko, je hranice mezi skutečným kognitivním nadáním a jinými psychologickými specifiky (jako je prostá přecitlivělost nebo introverze) velmi tenká.
Morální ambice: Máme vůči světu dluh?
Když Alena a Tomáš mluví o svém fungování ve společnosti, dříve či později narazí na hluboké etické téma, které popsal nizozemský historik Rutger Bregman ve své knize Morální ambice. Má člověk, kterému byl nadělen mozek s obrovskou kapacitou a analytickým vhledem, morální odpovědnost vůči těm, kteří takové štěstí v genetické loterii neměli?
„Je to strašné dilema,“ přiznává Alena. „Někdy mám pocit, že bych měla zachraňovat svět, vymýšlet řešení pro klimatickou krizi nebo chudobu. Jenže pak mě paralyzuje vědomí, jak snadno se dá s vysokou inteligencí parazitovat na lidech, kteří věcem nerozumí tak rychle. Vidím to v byznysu každý den. Inteligentní lidé často zneužívají systém pro svůj prospěch, místo aby šli příkladem.“
Poznání vlastního nadání v dospělosti nepřináší automatický úspěch ani klid. Je to spíše podepsání příměří s vlastním tělem a myslí. Znamená to pochopit, že ta neustálá vnitřní intenzita, touha učit se pořád nové věci a neschopnost najít klid v banální konverzaci nejsou známkou šílenství, ale vlastností specifického procesoru, který jim tiká v hlavě.
Naše děti už mají dnes díky informovanějšímu školství šanci, že své nadání pochopí dřív, než je stihne zranit. Generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků si však tuto terapeutickou práci musí odpracovat sama. Bez ohledu na to, zda zrovna sedí v představenstvu banky, nebo hoblují dřevo v dílně.
