Umělci už dávno netráví čas jen v ateliérech. Vedle samotné tvorby musí být vidět, komunikovat s publikem, pohybovat se na sociálních sítích a přemýšlet nad tím, jak fungují algoritmy. Část uměleckého světa se přesunula z galerií do mobilních telefonů a z umělce se tak často stává zároveň autor, marketér i tvůrce obsahu.
S malířkou Klárou Sedlo jsme mluvili o tom, proč dnešní generaci přitahují neklidné a zvláštní obrazy, jak sociální sítě změnily vnímání talentu i úspěchu a proč je někdy nejtěžší prostě vypnout telefon.
Lze dnes vůbec uspět jako malíř bez Instagramu?
Řekla bych, že ano, ale není to jednoduché. Hlavně pro mladé začínající umělce je dnes prosadit se bez sociálních sítí dost náročné. Sociální sítě jsou takový nový veřejný prostor, takže dává smysl na nich svoji tvorbu ukazovat. Pokud tam někdo být nechce, může mu pomoct silná galerie, která ho zastoupí a jeho práci bude prezentovat dál.
Co sociální sítě změnily na představě talentu? Nestačí dnes už jen tvořit, ale musí se člověk umět i prodat?
Přesně tak. Do určité míry to tak asi bylo vždy. Umělci si hledali mecenáše a zakázky už před stovkami let. Sociální sítě to ale celé výrazně zesílily. Dnes se od člověka čeká, že bude neustále vidět. Musí natáčet videa, fotit, přidávat obsah. A chápu, že pro někoho, kdo chce hlavně tvořit, to může být vyčerpávající.
Všechny hvězdy kromě jedné, olej na plátně. Autor: Klára Sedlo, se svolením
Na druhou stranu je v tom i svoboda. Umělec už nemusí čekat, až si ho všimne galerie nebo kurátor. Svoji práci může ukázat lidem prakticky odkudkoli. I když osobní setkání s obrazem samozřejmě nic nenahradí.
Kdy jste poprvé cítila, že už nestačí jen malovat, ale že je potřeba budovat i vlastní příběh?
Já ho asi nikdy nebudovala úplně záměrně. Prostě jsem v rozhovorech nebo na výstavách mluvila o své zkušenosti. Ke svým obrazům často píšu texty, někdy jsou částečně autobiografické. Asi mi nikdy úplně nevadilo sdílet svoje sny, úzkosti nebo zážitky, takže to přišlo přirozeně.
Nezačíná se dnes někdy prodávat spíš osobnost autora než samotné umění?
Myslím, že ano. Ale vlastně to není nic nového. Už v minulosti lidé nekupovali jen samotná díla, ale i jméno autora a příběh kolem něj. Platilo to u Caravaggia, Rembrandta i dalších známých malířů. Dnes je jen ten osobní obraz umělce mnohem viditelnější a neustále přítomný.
Změnil Instagram i způsob, jakým dnes lidé vnímají obrazy? Musí umění zaujmout během pár vteřin?
To je asi to, co mě na tom mrzí nejvíc. Všechno se strašně zrychlilo. Lidé jsou roztěkanější a schopnost soustředění se zkrátila na pár vteřin. A týká se to vlastně nás všech, kteří sociální sítě používáme. Je čím dál těžší se zastavit, chvíli vydržet u jednoho obrazu nebo si v klidu přečíst text.
Umění by asi ideálně mělo vznikat svobodně, ne s pocitem, jestli bude mít dosah.
Myslím si také, že se umění začíná algoritmům trochu přizpůsobovat. Ne nutně vědomě, ale podvědomě to podle mě funguje. Sama cítím, že mě to někdy omezuje. Třeba obrazy s akty na sociální sítě prakticky nedávám. Ne že bych je nemalovala, ale vím, že by to mohlo znamenat nižší dosahy nebo takzvaný shadow ban.
Dá se ještě tvořit pomalu v době, která odměňuje hlavně neustálou aktivitu a viditelnost?
Je to těžké. Člověk na to potřebuje určité zázemí, finanční i časové. Málokdo si dnes může dovolit úplně zmizet a tvořit bez tlaku okolí.
Přinášejí sociální sítě umělcům víc svobody, nebo spíš nový druh tlaku?
Asi oboje. Umělec už dnes není odkázaný jen na galerie a může si publikum najít sám. Zároveň je ale ten tlak na neustálou aktivitu a viditelnost obrovský.
Když vidíte ostatní tvůrce online, je to pro vás inspirace, nebo spíš prostor pro neustálé srovnávání?
Dnes už spíš inspirace. Ale dřív jsem se srovnávala hodně. Když jsem s Instagramem začínala, pořád jsem přemýšlela, proč některým lidem příspěvky fungují, a jiným ne. Člověk má pocit, že asi dělá něco špatně.
Někdy mám pocit, že člověk místo tvorby přemýšlí nad tím, co bude fungovat na sítích. A to je zvláštní stav. Umění by asi ideálně mělo vznikat svobodně, ne s pocitem, jestli bude mít dosah.
Proč podle vás dnes mladé lidi přitahují zvláštní, neklidné nebo trochu znepokojivé obrazy?
Myslím, že lidi obecně přitahuje hloubka a podvědomí. Je to podobné jako v pohádkách nebo filmech. Na bezpečné půdě se konfrontujeme s něčím nepříjemným nebo se svým strachem.
Slunce se sklání nad vesnicí, olej na plátně. Autor: Klára Sedlo, se svolením
Možná už jsme trochu přesycení dokonalostí a esteticky „bezpečnými“ obrazy. Na sociálních sítích je všechno uhlazené, filtrované a často až nepřirozeně perfektní. A právě proto může lidi přitahovat něco zvláštního, temnějšího nebo nejednoznačného. Něco, co působí opravdověji.
Proč podle vás dnes mladí lidé kupují umění? Je to emoce, investice, nebo součást identity?
Myslím, že všechno dohromady. Většinou ale vidím, že lidé hledají hlavně něco, s čím chtějí žít a co je nějak zasáhne.
Někteří mají obrazy spojené s konkrétním životním obdobím nebo emocí. Jedna sběratelka si ode mě koupila obraz ve složité životní situaci a říkala, že jí dodává sílu. Jiná mi zase vyprávěla, že její malý syn chodí každý večer popřát dobrou noc medvědům na obraze. To jsou chvíle, kdy člověk vidí, že se dílo stalo součástí něčího každodenního života.
Umění: Most mezi duchem a hmotou
Reklama
26. května 2026 chystám narozeninovou jednodenní pop-up výstavu v prostorách Brumlovky, konkrétně v budově Fleksi B (Vyskočilova 1422/1 a, mezi ulicemi Vyskočilova a Želetavská) ve spolupráci s IAM gallery a SoucasnaGrafika.cz. Výstava bude otevřena od 15 do 21 hodin. Přijďte se podívat a můžete sami posoudit, jaké emoce ve vás mé obrazy vyvolají. Je to celé věnováno mým ikonickým medvědům. Výstavu jsme pojmenovali Neohlížej se, je za tebou medvěd!
Když se vypne telefon a člověk zůstane sám v ateliéru, co je dnes pro umělce nejtěžší?
Možná právě to vypnutí. Často nechávám telefon ve vedlejší místnosti, když maluji. Pak člověk najednou ztratí pojem o čase a ponoří se úplně do práce. Myslím, že právě ticho a samota jsou dnes pro spoustu lidí skoro nezvyk. A možná právě proto jsou tak důležité i pro tvorbu.
