Fotografie falešné příručky o trestání samoukájení, která koluje v posledních dnech po internetu, je dobrý internetový vtip. Funguje ale proto, že se neopírá jen o minulost. Církev a náboženství proti lásce k vlastnímu tělu a lidské přirozenosti často bojovaly a bojují dodnes. Jsou ovšem války, které nelze ani po staletí marných bitev vyhrát. Puberta totiž autority, a to nejenom náboženské, ignoruje vesele dál.
Katolická morálka samoukájení dlouhodobě odmítala. Současný Katechismus katolické církve ho označuje za „vnitřně a těžce nezřízený“ čin, zároveň ale dodává, že při posuzování osobní odpovědnosti je třeba brát v úvahu nezralost, sílu návyku, úzkost nebo další psychické a sociální okolnosti, které mohou vinu zmírnit.
Podobný jazyk boje, pokušení a sebeovládání však nezůstal jen v učebnicích církevní morálky. Přetrvává i dnes, v Česku se tomu věnují někteří katolíci i jehovisté, protože není nic jednoduššího než manipulovat s člověkem, ve kterém vyvoláte pocit viny.
Úspěch podobných memů stojí právě na tom, že vypadají až podezřele uvěřitelně. Puberťákům (pardon, generaci Z) je to úplně jedno. Lidské tělo si odjakživa dělalo, co chtělo, chlapci i dívky si dělali vždy, co chtěli, jen dnes to mají trochu jednodušší. Masturbace je považována za zdravý projev sexuálního vývoje a ne za začátek cesty k věčnému zatracení.
Když něco můžeme zakázat, tak to zakážeme. A když zákaz nefunguje, tak aspoň hodně hlasitě zakřičí: styďte se. Jenže biologii je podobný přístup ukradený. A oproti minulosti už to i přes veškerou snahu nevyvolává ani ten pocit viny.
To, že podobné memy existují a že v nás vůbec vzbuzují emoce, je vlastně na celé věci nejzábavnější. Řešíme umělou inteligenci, vysíláme sondy k Marsu, stavíme budovy, o kterých se našim předkům ani nesnilo. A přesto se opakovaně někdo snaží namluvit, že největším problémem civilizace je to, když se mladí lidé zavřou do pokoje a dělají si dobře.
Církev často mluví o tom, že se modernizuje. Ale ta snaha všechno řídit je tady prostě stále přítomná. Když lidé nevědí, tak jim prostě nastavíme pravidla. Když něco můžeme zakázat, tak to zakážeme. A když zákaz nefunguje, tak aspoň hodně hlasitě zakřičí: styďte se. Jenže biologii je podobný přístup ukradený. A oproti minulosti už to i přes veškerou snahu nevyvolává ani ten pocit viny.
Dnešní doba je v mnohém liberálnější. O sexualitě se mluví otevřeněji a bez emocí. Přesto v něčem se stovky let církevního snažení na nás podepsaly: když se setkáme s něčím, co je sice přirozené, ale zároveň velmi soukromé, ozve se drobný vnitřní hlas: a není to tak trochu opravdu špatně? A ta stopová pochybnost je důvodem, proč ten mem tak dobře funguje i dnes. Není náhodou nejdůležitější opravdu dodržovat důstojnost a etická pravidla?
To je falešné dilema. Samozřejmě, je fajn být slušný a nedělat to třeba na veřejnosti. Jenže biologie má poslední slovo. A na veškeré příručky zvysoka kašle.
