V rozhovoru pro Flowee otevřeně mluví o tom, jak se proměnila sláva v době TikToku a reality show. Popisuje také, proč už ho internetové útoky nepřekvapují a co si odnesl z mediálně sledované kauzy „mouka“. Přiznává i to, že je pro něj nejdůležitější zůstat pořád stejným člověkem, i když ho ostatní neustále hodnotí.
Dnes může člověk získat popularitu během pár hodin díky jednomu videu na sociálních sítích. Vnímáte rozdíl mezi takovou rychlou popularitou a slávou, která byla budovaná roky?
Pokládáte tu otázku správně, hlavně těmi dvěma slovy: sláva a popularita. Myslím si, že populární dnes může být kdokoliv, kdo natočí pár vtipných videí na TikTok nebo se na chvíli objeví v nějaké reality show. Dnešní doba je v tomhle strašně rychlá. Jenže málokdo si tu popularitu udrží déle než pár měsíců. Pamatujete si dnes ještě, kdo byl před dvěma lety v Survivoru? Já bych si nevzpomněl.
Podle mě může být opravdu slavný jen člověk, který má za sebou velký kus práce. Třeba Karel Gott, Ewa Farna nebo Dagmar Havlová. To jsou lidé, které zná skoro každý, klidně i osmdesátiletá babička. Ne hvězdičky z reality show, které za chvíli nahradí zase někdo další.
Co vás na rychlých soudech na sociálních sítích nejvíc překvapuje nebo mrzí?
Ze začátku jsme měli díky SuperStar nálepku „rychlokvašky“. Jenže podívejte, jsem tady už sedmnáct let, mám za sebou podle mě celkem úspěšnou kariéru a stále se tím živím, takže to už dnes asi nikdo moc neřeší.
A jinak mě po těch letech už asi jen tak něco nepřekvapí. Každý člověk má právo na svůj názor. Stejně tak já.
Zažil jste moment, kdy jste si uvědomil, že vás veřejnost vnímá úplně jinak, než jaký ve skutečnosti jste? Co to s vámi udělalo?
To jsem si zažil před dvěma lety u kauzy „mouka“, kdy jsem byl zpočátku odsuzovaný za něco, co jsem vůbec neudělal. Prakticky nikdo mi nevěřil a já s tím až do ukončení vyšetřování nemohl nic dělat.
Bylo strašně frustrující sledovat, jak mají lidé okamžitě jasno, i když vůbec neznají pravdu. A vy přitom máte jen malou možnost jim cokoliv vysvětlit. Naštěstí vyšetřování prokázalo, že jsem měl pravdu, a postupně se to celé obrátilo k lepšímu.
Hejt je dnes skoro neoddělitelnou součástí života na sociálních sítích. Dá se na něj časem zvyknout, nebo člověka zasáhne pokaždé znovu?
Dá se na to zvyknout. Jasně, že to občas zabolí, ale už ne tolik jako na začátku. Člověk si časem vytvoří určitou odolnost.
Často mám pocit, že tihle internetoví hrdinové sami nejsou úplně spokojení. Když vás ale potkají osobně, místo nadávek chtějí fotku nebo selfie. To se mi stalo už několikrát. Úplně šíleli radostí, říkali mi, jak mě mají rádi, a přidávali si společnou fotku na profil. A já jsem si přitom vzpomněl, co všechno mi v minulosti psali.
Jak rozlišujete mezi kritikou, která má smysl, a útoky, které už jen ubližují? Naučil jste se s tím pracovat vědomě?
Každá kritika vám, ať chcete nebo ne, chvíli zůstane v hlavě. Pak je na vás si to přebrat a říct si, co by se třeba dalo příště udělat líp a co už naopak není ve vašich silách ovlivnit.
Já hlavně věřím svému instinktu. Ten mě většinou nezklame.
Máte pocit, že sociální sítě tlačí lidi k tomu, aby si vytvářeli nějakou „dokonalou“ verzi sebe sama? A jak těžké je zůstat přirozený?
Lidi podle mě časem poznají, když je něco jen hrané. Já se snažím být pořád sám sebou. Když mám třeba špatný den nebo rozcuchané vlasy, tak to normálně řeknu na livestreamu a vysílám dál. Nebudu stát hodinu před zrcadlem a dělat ze sebe někoho jiného.
Nemám potřebu se nad někým povyšovat. Jsem stále stejný člověk, i kdyby s tím měl kdokoliv problém.
A myslím, že právě tohle na mně mají lidi rádi. Že si na nic nehraju. Znám i influencery, kteří na sociálních sítích působí strašně luxusně a dokonale, ale realita je pak úplně jiná. Ale to je jejich život, ne můj.
Co vám pomáhá udržet si vlastní identitu ve chvíli, kdy vás okolí neustále nějak pojmenovává, hodnotí a zařazuje?
Asi hlavně výchova mých rodičů. Nemám potřebu se nad někým povyšovat. Jsem stále stejný člověk, i kdyby s tím měl kdokoliv problém.
Protože ten člověk za mě stejně nezaplatí účty ani mi nekoupí chleba.
Byl moment, kdy jste měl chuť se ze sociálních sítí stáhnout úplně? Co vás nakonec přimělo zůstat?
To bylo zrovna po kauze „mouka“, kdy jsem měl chuť se vším úplně skončit. Jenže pak mi začaly chodit hromady krásných zpráv a já si uvědomil, že je tu pořád spousta opravdových fanoušků, kvůli kterým nemá cenu to vzdávat.
A právě jim chci poděkovat i 17. října v pražském O2 universu během svého druhého koncertu v naší druhé největší koncertní hale. Přesně takové momenty mi ukazují, že má stále smysl bojovat. A že když člověk spadne, měl by se znovu zvednout a jít dál.
Jak se podle vás podepisuje dlouhodobý život pod drobnohledem veřejnosti na psychice člověka?
Každý to má asi jinak, takže nechci mluvit za ostatní. Já mám ale pocit, že mě to jako člověka úplně nezměnilo. Možná jsem dnes vyspělejší a prozíravější, ale uvnitř jsem pořád ten samý kluk, který by nejradši běhal s kamarády po lese a hrál různé hry.
Reklama
A myslím, že přesně tohle si v sobě chci zachovat co nejdéle.
Co by podle vás měli lidé pochopit o životě člověka, který je neustále na očích veřejnosti?
Že i lidé, kteří jsou neustále na očích veřejnosti, jsou úplně normální lidé. Mají svoje city, problémy a trápení stejně jako kdokoliv jiný.
A proto by si měl každý rozmyslet, než někomu napíše hejt nebo začne zasahovat do jeho soukromí. Stačí si položit jednoduchou otázku, jestli by se podobná věc líbila i jemu samotnému.
