Dostat se na střední školu v Praze je pro mnoho dětí a jejich rodiny adrenalinová disciplína. Kromě milionkrát kritizovaného způsobu přijímaček postavených na příkladech, které se ve škole žáci nenaučí, působí systém jako netflixovská varianta Škatulata, škatulata, hejbejte se. Prostě židlí je míň než hráčů a všichni se modlí, aby z kola ven nešli právě ti jejich. A tak děti chodí na přípravné kurzy dva roky dopředu (čímž se efektivně rozvírají sociální nůžky, protože ne každý si může drahé doučování dovolit), rodiče se nervují a počítají body a politici vysvětlují, kdo za to může.
Praha měla silné ročníky předvídat, peníze na investice má a kapacity navyšuje příliš pomalu, tvrdí ministr školství Robert Plaga. Pražský radní pro školství Antonín Klecanda tento výklad odmítá jako neúplný. Problému si je vědom, tvrdí ale, že vinu nenese jen Praha: „Ministerstvo často říká, že za situaci může pouze kraj. To není pravda.“
Podle něj město naráží hlavně na tři věci. Na ministerský stop stav u víceletých gymnázií, na velký příliv uchazečů z jiných krajů a na systém, ve kterém Praha platí provoz i výstavbu škol, ale jejich kapacity obsazují také děti, za které hlavní město nenese přímou krajskou odpovědnost. „Celkově víme, že mimopražských žáků je zhruba 42 procent,“ uvádí Klecanda. U jednotlivých škol se podle něj podíl výrazně liší. Někde může být kolem dvanácti procent, jinde třeba sedmdesát.
Tím se debata dostává k otázce, které se české školství dlouho vyhýbá. Komu mají pražské střední školy primárně sloužit? Pražským dětem? Všem dětem, které se na ně přihlásí? Nebo celé metropolitní oblasti, která už dávno funguje jako jeden propojený organismus, i když z úředního hlediska jde o různé kraje?
Antonín Klecanda, pražský radní pro školství, sport a volnočasové aktivity.
Ministerstvo jako brzda víceletých gymnázií
Víceletá gymnázia jsou v Česku výbušné téma. Část odborníků je považuje za problém, protože odvádějí silné děti ze základních škol a posilují nerovnosti. Jenže v Praze se tento argument potkává s tvrdou realitou přijímaček. Podle Klecandy tu neuspějí děti, které by v jiných krajích prošly bez většího dramatu.
Tvrdíte, že ministerstvo Praze blokuje rozšiřování víceletých gymnázií. Co to znamená v praxi?
„U šesti a osmiletých gymnázií je to podle nás explicitní. Vyplývá to z dlouhodobého záměru MŠMT. I kdybychom si další kapacity schválili, například pro šestileté nebo osmileté gymnázium, ministerstvo nám to zamítne. A tím je věc vyřízená. Praha může část věcí připravit a schválit. Ale pokud jde o zápis kapacit do rejstříku, ministerstvo nám je u těchto oborů v praxi nepovolí.
Do roku 2023 byla situace ještě složitější. Nebylo možné rozšiřovat prakticky žádné kapacity, ani u čtyřletých oborů. Fungovala reciprocita. Když jsme chtěli někde přidat místa, museli jsme je jinde ubrat. Pokud můžete navyšovat jen takto, kapacity reálně neporostou.“
Co jste s tím jako Praha dělali?
„Když jsem nastoupil, platil dlouhodobý záměr, podle kterého jsme nemohli zvyšovat kapacity. Proto jsem chodil na ministerstvo a vysvětloval, že se dlouhodobý záměr musí změnit.
V novém dlouhodobém záměru Prahy jsme napsali, že chceme rozšiřovat všechny typy škol, tedy čtyřleté, šestileté i osmileté. MŠMT nám ale nedovolilo dát tam šesti a osmiletá gymnázia. My jsme to přesto v Praze schválili. Vznikl tím rozpor mezi dlouhodobým záměrem Prahy a dlouhodobým záměrem ministerstva.“
A ten rozpor má v praxi jaký důsledek?
„Výsledek je, že nám neprojde žádné nové šestileté nebo osmileté gymnázium. U čtyřletých oborů už je situace lepší. Tam nám poslední dva roky prochází prakticky všechno, co připravíme. Nejde jen o gymnázia, ale také o obory, o které je zájem, například kyberbezpečnost, obchodní akademie a další.
Proto v roce 2024 došlo k poměrně velkému navýšení kapacit. Podařilo se zapsat místa, která byla připravena třeba přes půdní vestavby nebo úpravy odborných učeben. Jen se s čísly musí pracovat opatrně. Když někde vytvoříte šedesát míst, může se to projevit najednou v prvním ročníku, jinde je navýšení rozloženo do více let.“
Ministerstvo ale říká, že víceletá gymnázia prohlubují nerovnosti. Není to legitimní argument?
„Část ředitelů i odborníků říká, že víceletých gymnázií je moc. Já říkám: dívejme se na to z hlediska konkrétního kraje. Když se podíváte třeba na Vysočinu, dostávají se na víceletá gymnázia i děti s méně než padesáti body. V Praze se naopak nedostanou děti s třiaosmdesáti body. To je obrovský rozdíl. Proto podle mě nestačí říct celostátně, že víceletých gymnázií je dost nebo málo.
Musíme se dívat na reálnou situaci v Praze. Myslím si, že dítě, které má šedesát nebo sedmdesát bodů, by mělo mít normální šanci se na víceleté gymnázium dostat. Když se nedostane dítě s třiaosmdesáti body, ukazuje to na systémový problém.“
Klecandova výhrada tedy nestojí jen na pocitu, že ministerstvo „nechce“. V praxi jde o střet dvou pohledů. Stát chce omezit selekci dětí po páté třídě. Praha tvrdí, že v jejích podmínkách toto omezení vytváří jinou nespravedlnost.
Pro koho jsou vlastně pražské školy?
Druhé velké téma je spádovost. U základních škol je běžná. U středních škol zní jako radikální návrh. Dnes se může dítě hlásit na střední školu bez ohledu na kraj. To zní spravedlivě. Jenže ve chvíli, kdy se do Prahy hlásí velké množství dětí odjinud, vzniká otázka, zda má hlavní město stavět školy pro celou metropolitní oblast.
Vy říkáte, že Praha by pro vlastní děti kapacitně stačila. Jak to myslíte?
„Reálně v Praze máme 11 800 dětí v deváté třídě. Pro ně je v Praze připravených zhruba 19 000 míst. Kdyby existovala krajská spádovost, bylo by to naprosto dostačující a ještě bychom zhruba 7000 míst nabídli žákům z ostatních krajů.
Celkově je v České republice také více míst než uchazečů, takže se v dalších kolech dostane každý. Tvrdit, že Praha má počítat s demografií v ostatních krajích a mít zajištěné kapacity pro každého, kdo se přihlásí, je podle mě nesmysl.
Studenti chtěli začátek školy až od devíti hodin. Když se ptám proč, ukáže se, že jde většinou o děti, které dojíždějí z velké dálky. Vstávají třeba ve čtyři ráno, aby byly v osm ve škole. To je šílené. A často samy říkají: kdybychom měly dost míst u nás, chodily bychom tam.
Co je smutné, je situace na víceletých gymnáziích. MŠMT nám je nedovolí rozšířit a zároveň nám nechce dovolit spádovost. Tím pádem je tam přetlak ohromný a nedostanou se děti, které mají 83 bodů a v každém jiném kraji by se dostaly.“
Kritici by řekli, že spádovost jen přesune problém do Středočeského kraje. Není to spíš systémový problém než problém mimopražských uchazečů?
„Ano, systémový problém to je. Ale to neznamená, že ho má řešit jen Praha. Jelikož v Praze dlouhodobě pracujeme na tom, aby školy byly kvalitní, je o ně zájem. Praha už nyní nabízí kapacitu pro skoro pětinu deváťáků v celé republice a další školy připravujeme. Zároveň se v ostatních krajích obávají, že budou mít školy poloprázdné.
Obdobně je to u víceletých gymnázií. Někde berou děti s méně než padesáti body a v Praze se nedostanou děti, které mají více než osmdesát bodů. I přes tuto skutečnost dává MŠMT do dlouhodobé koncepce, že se kapacity nesmí navyšovat.“
Jak by podle vás spádovost u středních škol fungovala?
„Kdybychom zavedli krajskou spádovost u škol, které má každý kraj, tedy gymnázií, lyceí, obchodních akademií a podobně, nedocházelo by k tomu, že někde je přetlak a jinde zůstávají stejné školy poloprázdné.
Neznamenalo by to, že se na školu nemůže hlásit dítě z jiného kraje. Znamenalo by to, že žák z daného kraje má přednost. Obdobně jako u základních a mateřských škol. Nedocházelo by tak k tomu, že například žák z Benešova jezdí do Prahy a žák z Prahy do Benešova.“
Co na to říkají sami studenti?
„Když se potkávám se studentskými parlamenty, často slyším, že by studenti chtěli začátek školy až od devíti hodin. Když se ptám proč, ukáže se, že jde většinou o děti, které dojíždějí z velké dálky. Vstávají třeba ve čtyři ráno, aby byly v osm ve škole. To je šílené. A často samy říkají: kdybychom měly dost míst u nás, chodily bychom tam.
Spádovost by podle mě pomohla i dětem mimo Prahu. Kdyby měly dostatečnou nabídku ve svém okolí, nemusely by trávit tolik času v dopravě. Bylo by to lepší pro ně i pro město.“
Není ale vzdělávání veřejná služba? Proč k ní limitovat přístup?
„Peníze na učitele jdou částečně ze státního rozpočtu přes MŠMT. Jenže Praha dnes čím dál víc přidává ze svého rozpočtu. Doplácíme na pedagogy, na nepedagogické pracovníky i na provoz škol. Ročně jde o stamiliony až miliardy korun. Když to vezmeme z tohoto pohledu, jsou to peníze Pražanů.
Kapacity navyšujeme i přesto, že nová místa jsou v podstatě pro žáky z ostatních krajů. Praha má o mnoho více míst, než kolik má žáků v devátých třídách. Nová místa stavíme proto, že neexistuje spádovost a nechceme, aby děti z Prahy musely vstávat v pět ráno a vyjíždět mimo Prahu.
Radní pro finance Zdeněk Kovářík má podle mě pravdu v tom, že Praha na systém doplácí. Platíme stamiliony na provoz škol a po převodu nepedagogů na zřizovatele doplácíme na pedagogy i nepedagogy přes 1,5 miliardy ročně. S přibývajícími místy tyto částky rostou.“
Tady leží jádro sporu. Klecanda netvrdí, že by děti odjinud do Prahy neměly jezdit. Tvrdí, že systém nemůže donekonečna předstírat, že to nic nestojí a že za to nenese nikdo jiný odpovědnost.
Praha platí, ale nemá kontrolu nad tím, kdo místa obsadí
Třetí věc, na kterou Praha podle Klecandy naráží, je financování a odpovědnost. Investice potřebné na každé nové místo přesahují milion korun. K tomu přibývá provoz, učitelé, nepedagogičtí pracovníci a dlouhodobé závazky. Bez spádovosti se ale nové místo automaticky stává součástí otevřené soutěže. Může ho obsadit pražské dítě, ale také dítě z jiného kraje.
Kritici říkají, že Praha měla problém znát dávno. Děti se narodily před patnácti lety, statistiky existovaly. Kde podle vás leží odpovědnost za to, že se nereagovalo dřív?
„Jednoznačný problém vidím u MŠMT, které ještě nedávno odmítalo dovolit navýšit kapacity například na obchodních akademiích s tím, že je míst v České republice dost, a když někde přistavíme, máme někde ubrat. To byla reciprocita. Změnil to naštěstí ministr Bek v roce 2024. Proto jsme v tomto roce mohli přidat přes 1000 míst. Bohužel u víceletých gymnázií se situace nezměnila a ministerstvo nám stále nedovolí přidat nová místa.“
Praha má ale peníze, na účtech leží víc než roční rozpočet. Proč tedy výstavbu prostě nezrychlí?
„Náklady na jedno nové místo jsou přes milion korun. Zároveň víme, jak dlouho trvá povolovací proces na výstavbu nebo rekonstrukci. A v neposlední řadě máme problém sehnat dostatek kvalifikovaných a kvalitních učitelů.
Praha si jako jediná v České republice musí platit investice do dopravy sama. Například okruh v Brně platil stát, vnitřní pražský okruh si musí celý platit Praha sama. Když sečteme metro D a vnitřní okruh Prahy, našetřené peníze zdaleka nestačí.
Ve veřejných databázích se u čtyřletého gymnázia objevuje i hranice 13 bodů z Cermatu. V Praze se přitom podle Klecandy děti s více než osmdesáti body na některé víceleté obory nedostávají, protože v systému, kde je údajně míst dost, prostě zrovna na ně to místo nevyšlo.
Rychlost výstavby škol jsme v tomto období výrazně zrychlili. Ve spolupráci s městskými částmi jsme postavili více než deset mateřských škol, tři zcela nové základní školy a desítky přístaveb. Otevřeli jsme dvě nové střední školy a rozjeli projekty mnoha dalších.
V Praze jsme v tomto volebním období v oblasti školství proinvestovali 10 miliard. Díky spolupráci s městskými částmi se povedlo výrazně zrychlit výstavbu. Nejrychlejší školku jsme postavili za 11 měsíců od koupě pozemku.“
Proč podle vás nestačí koupit kapacity u soukromých škol?
„Bavil jsem se s řadou soukromých škol. Ty kvalitní a žádané říkají, že o to nemají zájem. Mají přetlak samy o sobě a nevidí důvod, proč by do podobného programu vstupovaly.
Zároveň není jasné, jak by měl návrh přesně fungovat. Říkal jsem opakovaně: přijďte se třemi školami, které o to mají zájem, definujte model a bavme se o tom. Ale žádný konkrétní návrh s konkrétními školami nepřišel.
Největší riziko je kvalita a stabilita školy. Když zřizujeme školu my a vidíme, že má špatné výsledky, můžeme jednat s ředitelem, nabídnout podporu, v krajním případě ředitele vyměnit nebo školu sloučit. Když si jen kupujeme místa u soukromé školy, nemáme na její řízení reálný vliv. A přitom bychom nesli politickou odpovědnost, kdyby ti žáci za čtyři roky neodmaturovali.
Právníci navíc upozorňovali, že bychom si museli říct, co si vlastně pronajímáme. Třídu? Konkrétní místa? A na jak dlouho? Nemůžete to zaplatit jen na rok, musíte myslet na celé čtyři roky studia.
A je tu ještě jeden problém. Ani bychom nemohli jednoduše zajistit, že ta místa budou pro pražské děti. Mohlo by se stát, že Praha bude platit místa, z nichž značnou část obsadí žáci ze Středočeského kraje.“
Tady se ukazuje slabina celé veřejné debaty. Jedna strana počítá místa v prvních ročnících a vidí pomalou reakci na akutní problém. Druhá strana počítá celkové kapacity, nové školy, přístavby a rejstříkové změny. Obě čísla mohou být pravdivá, ale každé vypráví jiný příběh. Pro rodiče je klíčové místo letos v září. Pro radního je klíčová síť škol, která se staví několik let. A pro dítě, které se nedostane, je tato metodická debata asi stejně uklidňující jako informace, že vlak nejede, protože se optimalizuje infrastruktura.
Kdo tedy může za pražskou tlačenici?
Klecandova odpověď zní jasně: na Prahu všechno hodit nelze. Město kapacity navyšuje, ale naráží na ministerský zákaz rozšiřování víceletých gymnázií, na příliv uchazečů z jiných krajů a na financování, které neodpovídá tomu, jak metropolitní školství skutečně funguje.
To ale neznamená, že je z toho metropole venku. Rodiče nepotřebují slyšet jen, proč to nejde. Potřebují místo pro dítě. A dítě nepotřebuje znát rozdíl mezi dlouhodobým záměrem Prahy a dlouhodobým záměrem ministerstva.
Praha za problém nemůže sama. Ministerstvo má v ruce politiku proti prohlubování nerovností, ale v Praze tím podle Klecandy vytváří jiný typ nespravedlnosti. Okolní kraje mají vlastní problémy, ale jejich děti se logicky hlásí tam, kde vidí lepší nabídku. Rodiče chtějí pro děti to nejlepší, ale někdy z přijímaček udělají rodinný projekt, který dítě ani nechce.
A systém? Ten pořád neumí odpovědět na základní otázku. Má každý kraj garantovat dost míst hlavně pro své děti? Nebo se mají děti hlásit kamkoli, i když tím vzniká obrovský tlak na několik center? Má stát bránit víceletým gymnáziím kvůli rovnosti, i když v Praze se tím podle Klecandy přijímačky mění v drahou soutěž přípravných kurzů? Má město krátkodobě kupovat místa, nebo raději pomalu stavět vlastní školy a nést za ně plnou odpovědnost?
Dokud si na to české školství neodpoví, bude se v Praze opakovat stejný obraz. Rodiče budou počítat body, děti budou trénovat testy, politici budou ukazovat na jiné politiky a školy budou vysvětlovat, že by rády přijaly víc žáků, ale nemohou. Rozdíly jsou přitom obrovské. Ve veřejných databázích se u čtyřletého gymnázia objevuje i hranice 13 bodů z Cermatu. V Praze se přitom podle Klecandy děti s více než osmdesáti body na některé víceleté obory nedostávají, protože v systému, kde je údajně míst dost, prostě zrovna na ně to místo nevyšlo. Škatulata, škatulata, hejbejte se.
