„Ještě před dvěma lety jsem peníze tak moc neřešila,“ řeka Jana, rozvedená matka čtrnáctileté dcery, která pracuje na úřadu práce a pravidelně dostává výživné. „Teď už to fakt nejde schovat. Na sobě šetřit dokážu, ale bolí mě, když nemůžu dát dceři kapesné, aby jela s kamarády na výlet. Mám pocit, že to vnímá jako trest, protože kdysi to nikdy nebyl problém.“ Říct dceři na rovinu, že nevycházejí s penězi, jí připadá ještě horší, než s ní probírat rodinný rozpočet. „Stačí, když mám strach z toho, abychom neskončily někde na ubytovně, já. Čtrnáctiletá holka by měla cítit jistotu, že bude mít co jíst a kde spát.“
Delší dobu už to řeší výmluvami typu: „Nemůžeme na dovolenou, protože na chalupě je hodně práce,“ nebo „Nebudeme pořád kupovat nové věci, škodí to planetě.“ Její dcera ale není hloupá. Ví, že se něco děje, ale netuší, jak moc závažné to je. Podobné problémy ale nemají jen samoživitelky, ale i lidé, kteří „před covidem“ byly vyšší střední třída.
Petr vlastnil restauraci, která za covidu zkrachovala, a v současnosti pracuje jako manažer v hotelu. Jeho manželka je socioložka ve výzkumné agentuře. Mají spolu tři děti, psa a hypotéku. Nikdy neměli pocit, že by jim něco chybělo, teď se ale jejich životní úroveň propadla o víc než polovinu. Financovat kroužky a mimoškolní aktivity dětí se stal pro ně problém a týdenní dovolená v létě nepřichází v úvahu. Výdaje seškrtali postupně, začínali u sebe. Teď už ale musejí šetřit i na dětech. „Dcera se mě jednou zeptala, proč už nechodí na tanec. A já jí manipulativně řekl, že ji to přece přestalo bavit. Neskočila mi na to. Už nemůžeme dětem lhát o tom, co se děje,“ říká Petr.
Hlavně nežít ve lži
Děti se obvykle nedívají na zprávy, nebaví je, nebo jim nerozumí. Všímají si toho, co se děje doma. Vidí, že jsou rodiče unavenější, podráždění, hádají se nebo jsou nervózní. „Když jsou rodiče pod finančním tlakem, mají méně psychické kapacity reagovat citlivě. Je to normální důsledek stresu,“ říká Martha S. Wadsworth, autorka výzkumu o psychosociálním fungování nízkopříjmových rodin z roku 2018. Tehdy nemohla tušit, že se její cílová skupina natolik rozšíří.
Snaha děti chránit před starostmi už v takových případech musí jít stranou. Je přirozené, že se jim nebudete svěřovat třeba s tím, že vám hrozí propuštění z práce. Pokud je ale problém dlouhodobý a promítá se do každodenního fungování rodiny, je třeba uvést do reality i ty nejmenší. Rodičům se uleví, že nemusí něco skrývat, a děti to zvládnou. Důležitější než nové hračky nebo lepší jídlo je pro ně to, jaká je v rodině atmosféra. „Děti nejsou citlivé jen na to, co rodiče říkají, ale hlavně na to, jak se chovají,“ vysvětluje psycholog E. Mark Cummings. „Napětí v rodině je pro ně jeden z nejsilnějších zdrojů úzkosti.“
„Nakonec to nebylo tak strašné, jak jsem si myslela,“ říkala Jana. Dcera dokonce přišla s tím, že by mohla zkusit prodávat věci na Vinted, a v létě si prý najde brigádu. „Je to možné dokonce už od čtrnácti. Objala mě a omluvila se mi, že pořád chtěla kupovat nějaké blbosti,“ říkala Jana. Teď už s dcerou šetří spolu.
Když si uvědomím, kolik lidí v Česku má reálný strach o ztrátu střechy nad hlavou, nebo si nemůže dovolit léky, říkám si, že i přesto, že řešíme, jak zaplatit za běžné věci, jsme vlastně privilegovaní.
Rodina Petra to měla o něco těžší, protože jejich dětem je 8, 10 a 13 let. „Neříkali jsme žádné detaily. Jen že některé věci jsou teď dražší a že musíme víc přemýšlet, za co utrácíme. Syn byl frustrovaný, že nemůže jet na lyžák a připadá si kvůli tomu trapně. Naše nejmladší chvíli plakala a malovala si katastrofické scénáře, že budeme bezdomovci.“
Krize z nové reality trvala asi týden. Dětem nejvíce pomohlo, když zjistily, že se to týká i mnoha jejich spolužáků, ale že se o tom stydí mluvit. Samotným rodičům zase došlo, že na tom vůbec nejsou tak špatně. Jsou spolu, můžou oba pracovat, mají zdravotní péči. Nehrozí jim ani to, že by neměli co jíst, nebo by skončili na ulici.
„Ztratit životní úroveň není příjemné nikdy. Když si ale uvědomím, kolik lidí v Česku má reálný strach o ztrátu střechy nad hlavou, nebo si nemůže dovolit léky, říkám si, že jsme privilegovaní,“ říká už klidnější Petr.
Zelí a brambory
Řešit to, jak zaplatit za normální věci, je nedůstojné a k vzteku, když je na světě tolik extrémně bohatých. Mnohem důležitější je ale pro rodinu pocit bezpečí než kroužky, nové boty, dovolená, pestré jídlo, hračky. „Jakmile jsme to řekli nahlas, paradoxně se nám všem postupně ulevilo. A rozhodně ne proto, že by se naše finanční situace zlepšila.“
Děti se dokážou přizpůsobit, když budou mít rodiče, u kterých se budou cítit v bezpečí. Petrův syn už si z jejich situace dokáže dělat srandu. „No tak to bude jako ve středověku. Budeme jíst mrkev, kroupy, zelí a brambory.“
