V historickém prostoru kostela sv. Anny – Pražské křižovatky se v neděli 26. dubna uskutečnilo VIP osobní setkání s Reinholdem Messnerem, jednou z největších osobností světového horolezectví. Akce s názvem Moving Mountains byla součástí jeho českého programu Final Expedition a přivedla do sálu hosty z veřejného života, byznysu i kultury; mezi účastníky byl také prezident Petr Pavel.
Hlavním partnerem pražského večera byla společnost BigBoard, která setkání podpořila jako mimořádnou příležitost být osobně u vyprávění člověka, jehož životní příběh přesahuje hranice sportu. Hosté se s Messnerem setkali během autogramiády, přednášky, následné diskuse i neformální části večera.
Hory člověka neučí porazit svět, ale porozumět vlastnímu místu v něm.
Pro Richarda Fuxu, šéfa společnosti BigBoard, má Messnerův příběh i osobní rozměr. „V mládí jsme se ženou často jezdili do hor a Reinhold Messner byl pro nás vždy symbolem absolutního odhodlání a vzorem. Je to člověk, jehož vůle a vize z něj udělala to, čím dnes je. Živoucí legendu a jednoho z nejlepších horolezců historie,“ uvedl Fuxa.
Messner v Praze nevystoupil jako člověk, který pouze rekapituluje své rekordy. Přijel jako vypravěč. Jako někdo, kdo se po desetiletích extrémních výkonů vrací k jejich hlubšímu smyslu. Jeho přednáška nebyla jen o horolezectví, ale také o lidských limitech, strachu, odvaze, samotě, odpovědnosti a vztahu člověka k přírodě.
Hory jako učitel
Jedna z hlavních myšlenek večera zazněla už v samotném názvu Moving Mountains. Messner ji ale obrátil jiným směrem: hory podle něj nelze skutečně posouvat. Posouvat lze jen vlastní pohled.
„Nemůžeme hýbat horami. Můžeme pouze posunout naše vize,“ zaznělo během přednášky.
Právě v tom byl večer nejsilnější. Messner nemluvil o horách jako o objektech, které mají být dobyty. Mluvil o nich jako o prostoru, v němž člověk poznává sám sebe. Hora je podle něj stále stejná; mění se člověk, který k ní přichází. Mění se jeho zkušenost, odvaha, strach i schopnost přijmout vlastní omezení.
Lezete s vědomím, že jste zodpovědní za svůj vlastní život. Pokud horu úspěšně zdoláte, znovu jej získáte zpět a je na vás, jak s ním dál naložíte. A to je velká odpovědnost.
V úvodu se vrátil ke svému dětství v Dolomitech. Vyrůstal ve velké rodině, ale k extrémnímu lezení se z jeho sourozenců naplno vydali především on a jeho bratr Günther. Dolomity pro něj byly prvním skutečným učitelem. Nešlo o sportovní haly ani kontrolované prostředí, ale o skutečné stěny, skutečné riziko a skutečnou odpovědnost.
Právě tam se podle něj naučil tomu, co později určovalo celý jeho život: koncentraci, samostatnosti a schopnosti překonávat překážky. Aby byl člověk dobrým horolezcem, nestačí síla a obratnost. Ještě důležitější je soustředění – schopnost být plně přítomen v každém pohybu.
Svoboda, která znamená odpovědnost
Messner ve svém vyprávění opakovaně spojoval svobodu s odpovědností. V horách podle něj svoboda neznamená lehkost ani pohodlí. Naopak. Čím méně má člověk pomoci zvenčí, tím více musí nést následky vlastních rozhodnutí.
Tento přístup se stal základem jeho pojetí alpinismu. Messner patřil k horolezcům, kteří odmítali těžkopádné expediční dobývání vrcholů, a hledali čistší, rychlejší a osobnější způsob lezení. Místo velkých týmů, fixních lan, výškových táborů a umělého kyslíku prosazoval alpský styl: minimum vybavení, maximum odpovědnosti.
Během večera připomněl, že vývoj horolezectví vždy souvisel s tím, jak každá generace hledala nové hranice. První období patřilo dobývání vrcholů. Další generace už nehledaly pouze cestu nahoru, ale nové a obtížnější cesty. S rostoucí svobodou však podle Messnera vždy rostla i odpovědnost.
Jeden z nejsilnějších motivů večera se týkal strachu. Messner nemluvil o odvaze jako o nepřítomnosti strachu. Naopak, strach pro něj nebyl opakem odvahy, ale její druhou stranou. V extrémních podmínkách může být právě strach tím, co člověku ukazuje hranici, za kterou už nesmí jít. Není slabostí, ale nástrojem přežití.
Nanga Parbat: tragédie, která změnila život
Emocionálním jádrem přednášky byl návrat k Nanga Parbatu. V roce 1970 se Messner se svým bratrem Güntherem vydal na jednu z nejtěžších horských stěn světa – Rupálskou stěnu. Výstup se stal historickým, sestup tragickým.
Messner v Pražské křižovatce vyprávěl o rozhodnutích, která se v takové situaci nedají zpětně snadno hodnotit z bezpečí. Mluvil o vyčerpání, výškové nemoci, bloudění, lavinovém nebezpečí i noci ve výšce okolo osmi tisíc metrů bez stanu, spacáku, vařiče a jídla. Právě tehdy zahynul jeho bratr Günther. Reinhold sám přežil jen s těžkými omrzlinami, které poznamenaly jeho další život.
Tato zkušenost změnila jeho vztah k horám i k vlastní odpovědnosti. Po tragédii na Nanga Parbatu a později po další smrtelné zkušenosti na Manaslu cítil, že v extrémních expedicích už nemůže nést odpovědnost za druhé stejným způsobem jako dřív. I proto se stále více přikláněl k menším týmům, sólovým výstupům a alpskému stylu.
Z jeho pražského vyprávění bylo patrné, že Nanga Parbat pro něj nezůstala pouze kapitolou horolezecké historie. Zůstala osobním bodem zlomu. Místem, kde se výkon, ztráta, vina, přežití a odpovědnost spojily do jediné zkušenosti.
Everest bez kyslíku a vrchol jako začátek sestupu
K nejznámějším kapitolám Messnerova života patří výstup na Mount Everest bez použití umělého kyslíku. V roce 1978 jej spolu s Peterem Habelerem dokázal uskutečnit jako první člověk v historii. Později se na Everest vrátil i sám.
O Everestu však v Praze nemluvil s patosem. Vrchol podle něj není okamžikem triumfu, který vše uzavírá. Je to pouze bod obratu. Skutečný úspěch přichází až tehdy, když se horolezec vrátí dolů.
„Sestup je součástí hry,“ připomněl v jedné z pasáží.
„Strach je druhou stranou odvahy,“ připomněl. Právě strach podle něj v extrémních podmínkách pomáhá člověku poznat hranici, za kterou už nesmí jít.
Právě tato věta dobře vystihuje Messnerovo pojetí úspěchu. Vrchol sám o sobě nestačí. Pokud člověk na hoře zůstane, nemůže si svůj úspěch odnést zpět do života. Úspěch není jen dosažení cíle, ale návrat a schopnost proměnit extrémní zkušenost v další cestu.
Stejně střízlivě mluvil i o neúspěchu. Selhání pro něj neznamenalo konec, ale možnost pokusit se znovu a lépe. Tento postoj se večerem opakovaně vracel: člověk se v horách neučí vítězit nad přírodou, ale rozumět vlastním možnostem.
Od vertikálních výprav k horizontálním
Po éře nejvyšších hor se Messner vydal na další cestu. Sám ji označuje jako přechod od vertikálních výprav k horizontálním. Místo stěn a vrcholů přišly polární oblasti, ledovce, pouště a dlouhé přechody.
V Praze mluvil o Antarktidě, o tažení saní v mrazu, o dlouhých dnech v prostoru, kde se krajina téměř nehýbe a člověk je odkázán na rytmus vlastního kroku. Zmínil i pouště a další expedice, v nichž už nešlo o výšku, ale o vzdálenost, samotu a schopnost vydržet.
Tyto příběhy ukazovaly jinou podobu dobrodružství. Méně dramatickou navenek, ale stejně náročnou uvnitř. Messner v nich nehledal další rekord za každou cenu. Hledal nové způsoby, jak být vystaven přírodě a vlastním hranicím.
Hory jako posvátná místa
V závěru se jeho vyprávění posunulo od výkonu k pokoře. Messner připomněl, že v mnoha kulturách nejsou hory vnímány jako cíle k dobytí, ale jako posvátná místa. Mluvil o japonské Fuji, australském Uluru, Kailashi nebo Machapuchare. Všude podle něj místní lidé vnímají hory jako něco, co člověka přesahuje.
„Nejsme vládci světa. Hory nás učí, kdo vládne,“ zaznělo v této části přednášky.
Právě tady se Messnerovo vyprávění nejvíce vzdálilo sportovnímu výkonu. Hory pro něj nejsou jen kulisou dobrodružství. Jsou připomínkou, že člověk není středem světa a že příroda zůstává větší než naše ambice, technologie i touha po uznání.
Večer, který přesáhl formát přednášky
Pražské setkání s Reinholdem Messnerem nebylo pouze cestovatelskou nebo sportovní událostí. Bylo to setkání s člověkem, který dokáže z vlastního života vytěžit obecnější poselství: o odvaze, která bez strachu neexistuje; o svobodě, která bez odpovědnosti nemá hodnotu; a o úspěchu, který nekončí na vrcholu, ale až návratem.
Právě proto mělo partnerství společnosti BigBoard v rámci pražského večera širší význam. Jako hlavní partner vytvořil BigBoard prostor pro mimořádné setkání s osobností, jejíž příběh přirozeně propojuje vizi, odhodlání, osobní odpovědnost a schopnost posouvat hranice. V historickém prostoru Pražské křižovatky tak vznikl večer, který nebyl jen připomínkou velkých expedic, ale také inspirací pro všechny, kdo ve svém oboru hledají vlastní limity a způsoby, jak je překročit.
Messner dnes o sobě mluví především jako o vypravěči. A právě v tom byla pražská zastávka jeho Final Expedition nejsilnější. Nepůsobila jako nostalgické loučení s minulostí, ale jako předání zkušenosti. Příběhů o tom, že hory člověka neučí porazit svět, ale porozumět vlastnímu místu v něm.
