Je příjemný letní večer, někdy desítky tisíc let v minulosti. Vzduch se ochlazuje po dlouhém dni, skupinka neandrtálců sedí u ohně. Jeden z nich najednou zahlédne za nízkým keřem ženu. Je jiná než ty, které zná. Jinak se pohybuje, jinak stojí, její tvář má jemnější rysy. Ona si všimne jeho. A ačkoliv patří každý k jinému lidskému druhu, nebrání jim to v překvapivě intimním sblížení.
Podle nových genetických výzkumů k podobným setkáním docházelo častěji, než jsme si dlouho mysleli. Když se potkávali neandertálci a Homo sapiens, zdá se, že neandertálští muži se častěji pářili s lidskými ženami než naopak. Zní to jako titulek z pravěkého bulváru, ale závěry analýzy DNA jsou neoddiskutovatelné.
Vědci zkoumají genetické stopy neandertálců v moderní populaci už řadu let. Díky tomu, jak se určité geny dědí po mateřské a otcovské linii, dokážou rekonstruovat nejen to, že ke křížení docházelo, ale i pravděpodobný směr těchto spojení.
A fakta kreslí jednoznačný obraz. Přežívající genetické kombinace ukazují na to, že převládaly děti s neandertálskými otci a lidskými matkami. Naopak (muž člověk a žena neandrtálka) to nebylo zdaleka tak časté a určitě ne evolučně stejně úspěšné.
Proč tomu tak bylo, zůstává otevřená otázka. Evoluce nám sice ukazuje výsledky, ale málokdy vysvětluje motivace. Jednou z možností je biologická kompatibilita. Některé genetické kombinace prostě fungují lépe než ostatní a potomci vzešlí z takto silných kombinací prostě přežívali, množili se dále a šířili geny, co se dalo.
Lidé mají 1 až 2 % neandrtálské DNA. Dostaveníčko neandrtálce se samicí Homo sapiens už tedy není pravěkým bulvárem, ale formující částí historie lidstva a antropogeneze.
Do hry ale vstupuje i něco, co neumíme z fosilií úplně vyčíst. Jak vlastně takové pravěké namlouvání vypadalo? Bylo to napínavé, drsné, krvavé, něžné, opatrné, zvědavé? Chodili spolu z čisté lásky, šlo spíše o podvědomé pudy, nebo snad už tehdy do toho vstupoval princip něco za něco?
Je lákavé promítat do toho dnešní představy. Neandertálci byli fyzicky robustní, odolní a dobře přizpůsobení drsným podmínkám. V moderním jazyce bychom možná řekli, že působili „drsně přitažlivě“. „Všichni v sobě nosíme skryté, nepoznané části nás samých, k nimž patří třeba poněkud rizikové archetypy hráče, dobrodruha, hazardéra…,“ řekla v rozhovoru pro Flowee psychoterapeutka Eva Labusová.
Jenže tehdejší svět měl jiná měřítka. Atraktivita byla mnohem víc o přežití než o estetice. Neandertálci a Homo sapiens sdíleli prostor tisíce let. Věděli o sobě, setkávali se a ne vždy to končilo konfliktem. Občas z těchto kontaktů vzniklo něco trvalejšího než jen krátké setkání.
A jeho zbytky se dochovaly až dodnes. Většina lidí mimo Afriku má v sobě stopy neandrtálské DNA. Ta ovlivňuje, jak se náš imunitní systém přizpůsobuje různým prostředím. A z tohoto pohledu už není vzrušující kratochvíle neandrtálce s lidskou samicí pravěkým bulvárním titulem. Najednou je z něj formující část historie vývoje lidstva a antropogeneze. Nebýt toho, že kdysi pod obří přesličkou ohnul neandrtálec jednu lidskou ženu přes spadlý kmen, nemuseli jsme tady dneska být.
Jak to dopadlo, už všichni víme. Obrovské změny klimatu před 40 000 lety způsobily, že po neandrtálcích, žijících v drobných skupinkách, nezbylo ani památky, zatímco lidé jsou dominantním živočišným druhem. I ve světě plném nástrah si ale oba druhy našly čas na chvíle sblížení, což je možná nejvíce lidská část celého toho příběhu.
Možná to celé začalo jedním pohledem přes keř, který trval o vteřinu déle, než bylo nutné.
