Přijímačky na střední školy se v Česku už dávno neodehrávají jen v lavicích. Probíhají v kuchyních, v autech cestou na doučování, v rozostřených pohledech na stůl v dětském pokoji a v noci v posteli, když studenti přemýšlejí o tom, co se stane, „když jim to nevyjde.“ A v hlavní roli je teenager, který by občas taky rád byl teenagerem. Ještě týden a budou to mít všichni za sebou. Na mnohých to ale zanechá nepěkné stopy.
Učení se na Cermat se dá přirovnat k přípravě na maraton. „Nejčastěji slyšíme, že děti jsou unavené, přetížené, ve stresu. Skoro všechen volný čas jim v poslední době bere příprava na přijímačky,“ říká Angelika Gergelová z Unie rodičů. A není to jen sprint posledního týdne, děje se to už měsíce, některé děti se připravovaly klidně rok a půl a za přípravné kurzy jejich rodiče utratily desetitisíce. Kroužky šly stranou, kamarádi taky, místo toho zažily poprvé opravdovou únavu. V regionech, kde je na středních školách málo míst, jsou CERMAT testy brutální variantou Hunger Games.
Teď ale přichází finále – poslední dny před přijímačkami, které se konají v dubnu s náhradními termíny krátce poté. Nevíme, kolik dětí je klidných a kolik na pokraji zhroucení, ale z veřejné debaty to spíš vypadá tak, že děti i jejich rodiče ovládl stres. Není to tak, že by děti měly být odstíněné od stresu úplně – pro zdravý vývoj jim nemůžeme pořád umetat cestičku – ale čeho je moc, toho je příliš. Dětem, jejichž rodiče nezvládají být stabilizující silou, může Cermat způsobit trauma na několik let dopředu.
„Bylo by skvělé, kdyby sami rodiče dokázali zachovat klid a nepřenášeli svou nervozitu na děti.“ Angelika Gergelová
S typem ambiciózních rodičů, které ženou děti za každou cenu, se v Unii rodičů moc nesetkávají. „Bylo by skvělé, kdyby z veřejného prostoru úplně zmizela prohlášení vysoce postavených politiků o tom, že se příliš ambiciózní rodiče snaží dostat svoje děti na školy, na které ty děti nemají. Taková prohlášení jsou v situaci, kdy tito politici selhávají v plánování potřebných kapacit, naprosto nepřijatelná,“ říká Gergelová. „To, co vidím, je, že rodiče vnímají vnější tlak, a pod tíhou okolností mu leckdy podlehnou,“ říká Gergelová. „Nezbývá jim nic jiného, než hrát jejich hru, a část života dítěte věnují Cermatu.“ Určitě existují extrémně nadané děti, které Cermat zvládnou levou zadní, ale těch je minimum. Cermatu se děsí i jedničkáři.
Bez doučování ani ránu
Obyčejnému studentovi nestačí školní výuka, aby Cermat zkoušky zvládnul. A tak se z běžného školního roku stane série drahých přípravných kurzů, testů nanečisto a víkendových učení doma, když zrovna svítí sluníčko. Většina rodičů nechce děti zlomit, ale nechtějí riskovat, že propadnou sítem systému a skončí špatně. Někteří z nich to vidí přehnaně fatalisticky a svoje obavy přenáší na už tak vystresované dítě.
Mozek průměrného dítěte před tak důležitými zkouškami často funguje v režimu ohrožení. Hlava jim říká „bojuj, nebo uteč“, tělo zaplaví stresové hormony a přepne do pohotovostního režimu. Špatně spí, snadno propadají depresi, úzkosti i panice. A ty děti, které nechce nikdo obejmout a utěšit, si klidně z tohoto období mohou odnést trauma, které je ovlivní na roky dopředu.
Stres paradoxně zhoršuje to, na čem teď nejvíc záleží – schopnost se soustředit a zvládat dobře strategii, jak úlohy řešit. Někdy i selže paměť, takže dítě udělá chybu u věci, kterou ještě včera zvládalo, najednou sedí nad testem a má v hlavě prázdno.
To všechno se samozřejmě stává i dospělým, ale dětský mozek není ještě plně vyvinutý. Jejich emoční centra reagují rychle, intenzivně a nekontrolovaně. Jednat v krizi racionálně je doménou dospělých, ne puberťáků. A tak se může stát, že i dítě s nadprůměrným IQ, které přípravám věnovalo stovky hodiny, selže kvůli extrémnímu stresu.
Některé děti působí, jako by jim bylo všechno jedno, sedí s mobilem v ruce a krčí rameny, že „to nějak dopadne“. Někdy to tak skutečně je. Jindy jde ale spíš o obrannou strategii jak si nepřipustit, že na výsledku záleží. Na straně druhé stojí úzkostní perfekcionisté. Ti, kteří se učí do noci, přepisují si už napotřetí poznámky, a přesto mají pocit, že nic neumí. U nich už stres přestává fungovat jako motivace a začíná výkon snižovat. Pokud máte doma perfekcionistu, zkoušky mu raději ani nepřipomínejte. Když jste spolu na procházce v lese, je to to poslední, co by chtěl slyšet.
Dítě brečí. Co teď?
Když se dítě před přijímačkami rozpláče nebo zhroutí, nemusí to být jen kvůli tomu, že mu rodiče doma vyhrožují, že ho pošlou na Úřad práce a bude zametat ulice. I s „hodnými“ rodiči je systém přijímaček nad jeho aktuální kapacitu. V takové chvíli paradoxně nefungují dobře míněné rady ani racionalizace. Nemusíte nic řešit, hlavně buďte přítomní. Vyslechněte si dítě a dejte mu najevo, že to, co prožívá, je v pořádku, a že v tom není samo. „Pokud s námi děti chtějí mluvit o tom, co prožívají, co je trápí, štve nebo na co se těší, buďme tu pro ně. V této chvíli netlačme, nenuťme je do dalšího učení, spíš je podpořme v tom, aby si odpočinuly,“ říká zakladatelka Unie rodičů Gergelová. Říkat, že o nic nejde, taky není dobrý nápad. Nesnižujte emoce dítěte větami typu „to nic není“, nechte ho cítit to, co cítí.
Pomoci může zpomalení, vaše přítomnost, aniž byste mluvili o zkouškách, ticho, spánek, zmrzlina. Nepomůže, když dítěti řeknete, že je nervák a že nic nevydrží.
Co udělat právě teď, když už zbývá jen pár dnů? „Netlačme, nenuťme je do dalšího učení. Spíš je podpořme v tom, aby si odpočinuly,“ říká Gergelová. Je to možná kontraintuitivní, ale v posledních dnech už další drcení se moc nepomůže. Přetížený mozek nové informace nezpracuje, naopak může v hlavě dítěte vzniknout ještě větší chaos a pocit, že „nic neumí“, i když se připravovalo měsíce.
Kecy typu „bojuj, teď jde o tvoji budoucnost“ nejspíš vycházejí z dobrého úmyslu, ale ve skutečnosti dítě akorát víc rozhodí.
Mnohem větší smysl dává odpočinkový režim. Dívejte se spolu na Netflix, běžte na procházku, nebo klidně do akvaparku. Vyberte nějakou aktivitu, kterou má vaše dítě spojenou s klidem. Dítě můžete i odměnit a pochválit za práci, kterou odvedlo, bez ohledu na výsledek.
Den předem se chovejte co nejvíc normálně. Sice máte taky svoje úzkosti, ale na vašem rodičovství by se to nemělo projevit. V den D neříkejte zbytečně „hlavně to nepokaz“ nebo „když to nedáš, nevím, co budeme dělat“ apod. Ráno před přijímačkami je zásadní a každá věta má větší váhu než obvykle. Dejte si také pozor, aby tón vašeho hlasu nezněl podrážděně.
Reklama
Kecy typu „bojuj, teď jde o tvoji budoucnost“ nejspíš vycházejí z dobrého úmyslu, ale ve skutečnosti dítě akorát víc rozhodí. I když to tak zrovna nemusíte cítit, dítěti řekněte, že ať to dopadne jakkoliv, situaci společně zvládnete, a že na něj jste pyšní už jen za jeho úsilí. Rodič nemá být trenér ani kontrolor, jeho hlavní úkol je nabídnout dítěti pocit bezpečí, i když jste vystresovaní sami. „Bylo by skvělé, kdyby sami rodiče dokázali zachovat klid, případně svou nervozitu nepřenášeli na děti,“ říká Gergelová. Unie rodičů dlouhodobě upozorňuje, že bez systémových změn se bude stres jen přelévat – z dětí na rodiče a zpátky.
Když se patnáctileté dítě nedostane na střední školu, neznamená to, že v životě selže. „Střední škola jsou jen tři až čtyři roky, ne rozhodnutí na celý život,“ připomíná Jana Neumajerová z Unie rodičů. „Více než polovina vysokoškoláků a cca tři pětiny středoškoláků pracují mimo obor, který vystudovali,“ připomíná.
Složit se ze zkoušek můžete i přes veškeré racionální argumenty. Když nebudete zvládat, nebojte si říct o pomoc. „Školní psycholog nebo speciální pedagog může být překvapivě užitečný spojenec. Požádejte ho nebo speciálního pedagoga o konzultaci. Může být naším partnerem, který nám poradí, jak s dítětem mluvit, uklidnit sebe i dítě, popsat situaci, ve které se nacházíme, a společně hledat jak dál,“ radí Neumajerová.
CO JE UNIE RODIČŮ
Nezisková organizace, která propojuje rodiče, školy a odborníky ve vzdělávání. Unie rodičů se zaměřuje na podporu komunikace mezi rodinou a školou, prosazuje systémové změny ve vzdělávání a nabízí rodičům informace i praktickou pomoc v náročných situacích, jako jsou právě přijímací zkoušky. Spolupracuje s odborníky z oblasti psychologie, pedagogiky i sociální práce a dlouhodobě upozorňuje na nerovnosti v přístupu ke vzdělání v Česku. Už sedmým rokem pomáhá rodičům i školám po celé České republice lépe spolu mluvit, chápat se a spolupracovat. Pomáhá v situacích, kdy je komunikace složitá, vztahy napjaté, nebo když si zkrátka nevíte rady, jak se dohodnout.
