Přijdete do baru, dáte si jako vždycky svůj oblíbený drink. Může to být gin tonic, dvojka vína, nebo klidně zero cola. Už jste to zažili mockrát. Jenže najednou je všechno jinak. Začne se vám točit hlava, ztratíte vědomí a nepamatujete si nic.
„Napila jsem se, a pak už mám jen tmu.“ Přesně tak zní většina výpovědí v nové české kvalitativní studii iniciativy BLURRED. A nejde jen o jeden extrémní případ. Naopak, jde o trend. Většina žen, které drink spiking zažily na vlastní kůži, popisuje, že prostředí nepůsobilo vůbec nebezpečně. Naopak, jednalo se o dobře známé prostředí, ve kterém se cítily dobře a byly „mezi svými“, čili ve známém baru nebo třeba při oslavě s kamarády.
A to je na drink spikingu to nejhorší. Není to záležitost špinavého feťáckého prostředí, děje se to tady a teď. V úplně normálním prostředí, v běžném životě, který všichni dobře známe. Většinou to probíhá tak, že vám někdo nabídne drink. Je milý, klidně ho můžete znát a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo stát něco špatného.
Co je to drink spiking?
Situace, kdy někdo přidá do nápoje alkohol nebo jinou psychoaktivní látku bez vědomí a souhlasu druhé osoby. Cílem bývá oběť dezorientovat, oslabit její schopnost rozhodování a zvýšit její zranitelnost, například kvůli krádeži nebo sexuálnímu násilí. Nejčastěji se používají látky jako GHB (gamma-hydroxymáselná kyselina), benzodiazepiny, MDMA nebo ketamin, které bývají bez chuti a zápachu a jejich účinek nastupuje rychle. Typickými projevy jsou náhlá ztráta kontroly nad tělem, zmatení, výpadky paměti nebo ztráta vědomí.
Ti kluci se zdáli úplně normální
Nejdříve vás vůbec nenapadne, že by se mohlo něco takového vůbec stát. Pak přijde první náznak. Někdy je to třeba jiná chuť. „Bylo to strašně hořký. A hned potom se mi začalo dělat zle,“ říká jedna z obětí v rozhovoru ve studii Blurred. Jindy nepřijde vůbec nic. Žádné varování, prostě najednou o sobě nevíte.
Účinek látek, které se při drink spikingu používají, nastupuje extrémně rychle. Nejdříve ucítíte závratě a ztrátu rovnováhy. Máte pocit, že se něco „rozpadá“. „Motala se mi hlava neskutečně. Vůbec jsem to neměla pod kontrolou.“
A pak přichází výpadek. Není to klasická opilost, kterou známe. Je to, jako když se ve filmu udělá rychlý střih. „Od té doby mám úplnou tmu. Ale úplnou.“ „Pamatuju si útržky. A pak nic.“ A to je ten klíčový moment. V té chvíli ztrácíte kontrolu nad tělem a přestáváte si pamatovat. Takže už ani nemáte možnost situaci později rekonstruovat. A když nevíte, co se s vámi děje, těžko se pak hledá spravedlnost.
Mezi snem a realitou
A pokud se vám přece jen povede něco pamatovat, je to mnohdy ještě děsivější. Vy sice víte, že se děje něco hrozně špatného, ale nemůžete vůbec reagovat. Tělo vás přestane poslouchat a vy jen s hrůzou čekáte, co přijde dál.
Není to klasická opilost, kterou známe. Je to, jako když se ve filmu udělá rychlý střih. „Od té doby mám úplnou tmu. Ale úplnou.“
„Měla jsem pocit, že se mi to zdá. Nevěděla jsem, jestli je to realita.“ „Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem mluvit.“ Právě v takovém stavu jste extrémně zranitelní. Vnímáte, co se děje, ale nedokážete říct, ať toho dotyčný nechá. Nedokážete se mu bránit. Sexuální násilí je totiž jednou z hlavních příčin toho, že vám někdy někdo něco hodí do pití.
Čtyři z devíti účastnic studie popisují, že v jejich případě došlo k sexuálnímu násilí. A pochopitelně nikdy v takovém případě nikdo neřekl „nech toho“. Ne snad, že by s tím souhlasily. Ale prostě nešlo to, nemohly mluvit.
Co se to stalo?
Druhý den bývá jako probouzení z těžkého snu. Není to tak, že si hned vzpomenete. Spíš si pomalu skládáte jeden střípek reality k druhému. „Připadalo mi, jako bych se probouzela ze snu.“ „Nejdřív jsem si říkala, že mi jen nesedl alkohol.“
Jenže pak si uvědomíte, že je to jinak než obvykle. Chce se vám zvracet, něco vás bolí, jste daleko unavenější než dříve. Zjistíte, že máte na těle modřiny nebo že vás pravděpodobně někdo uhodil. Prostě nedává vám to smysl. A pak přichází něco, co studie popisuje jako společný jmenovatel téměř všech příběhů. A to je strach.
„Hodně jsem se bála. Protože to bylo divný.“ A následují dva další, stejně nepříjemné pocity. Pocit studu a pocit viny. „Cítila jsem se trapně, že jsem si to nepohlídala.“ „Hrozně dlouho mi trvalo, než mě napadlo, že to není moje chyba.“ Je samozřejmě dobré, že bychom si měli dávat pozor. Jenomže právě v tom spočívá největší nebezpečí drink spikingu, dochází k němu v prostředí, které považujeme za dobře známé, a tudíž bezpečné. A proč bychom si měli v domácím prostředí dávat sakra pozor? Jenže právě tohle přesvědčení často vede k tomu, že oběti mlčí.
Studie iniciativy BLURRED, založená na devíti hloubkových rozhovorech, ukazuje, že drink spiking je v Česku pravděpodobně rozšířenější, než naznačují oficiální data, a zároveň výrazně podhlášený. Už v předchozím šetření přitom přímou zkušenost uvedlo 130 z 217 respondentů, což naznačuje, že nejde o okrajový jev. Výpovědi dále popisují opakující se vzorce náhlé ztráty kontroly, výpadků paměti a silných emocí, jako jsou strach, stud a vina. Výzkum zároveň upozorňuje na systémové nedostatky, zejména nízkou připravenost institucí, absenci jasných postupů a častou sekundární viktimizaci. Klíčovým zjištěním je, že dopad incidentu nekončí samotným večerem, ale pokračuje v podobě dlouhodobých psychických následků i komplikované zkušenosti s hledáním pomoci.
Moc jste mi nepomohli, nedík
K úplně absurdním situacím dochází ve chvíli, kdy se oběti rozhodnou situaci řešit. Jen minimum z nich kontaktuje policii. Důvod je jednoduchý: nejsou si jisté. Stydí se za to, co se stalo. A bojí se, že jim nikdo neuvěří. Navíc zkušenosti těch, které to udělaly, obavy spíš potvrzují.
„Řekli mi, že už je pozdě něco zjišťovat.“ „Měla jsem pocit, že ze mě dělají blbce.“ Jiná účastnice popisuje, jak jí policistka vysvětlovala, že „když míchá alkohol, taky zvrací“, a že by možná bylo nejlepší „nikam nechodit“.
A v tu chvíli máte pocit, že se podruhé probudíte, tentokrát do ještě horší skutečnosti. Protože tam, kde čekáte pomocnou ruku, se dočkáte jen výsměchu a zpochybňování. Očekáváte od systému pomoc, a systém vám přitom dává další ránu. Která bolí někdy daleko víc, než ta první.
Obtížně uchopitelná data
V globálním měřítku má drink spiking zvláštní status. Všichni o něm tak nějak vědí, ale čísla, která by ho pevně ukotvila, dlouho chyběla. Až novější výzkumy začínají tenhle mlhavý obraz zpřesňovat. Například britská data naznačují, že během jediného roku může mít zkušenost s „napíchnutým“ nápojem až milion dospělých. Zároveň se ukazuje, že nejde o okrajový jev spojený s pár rizikovými podniky, ale o fenomén, který se odehrává napříč běžným nočním životem. V barech, na večírcích i mezi lidmi, se kterými jste si ještě před chvílí připadali v bezpečí.
Stud a strach jsou někdy tak velké, že ženy někdy vytěsňují i to, čím jsou si skoro jisty. Jenže pak vám někdo řekne, že když to nevíte jistě, tak se to nepočítá a nejde s tím nic dělat.
Ještě výmluvnější než samotná čísla je ale to, co v nich chybí. Podle údajů z výzkumu z univerzity v Cardiffu až dvě třetiny obětí drink-spikingu o svých zkušenostech nikdy nemluví. Důvody jsou všude stejné: nejistota, stud, ale i obava, že ostatní budou vaše utrpení spíše zpochybňovat. Právě tahle „neviditelná většina“ pak zásadně zkresluje obraz celého problému. Drink spiking se tak globálně pohybuje v paradoxu: je častější, než si připouštíme, ale zároveň se odehrává v šedé zóně, kde chybí důkazy, jazyk i ochota věřit.
Problém, který není vidět
I proto nepřináší česká studie konkrétní velká čísla. Ta se totiž nedají jen tak jednoduše sehnat. Stud a strach jsou někdy tak velké, že ženy někdy vytěsňují i to, čím jsou si skoro jisty. Jenže pak vám někdo řekne, že když to nevíte jistě, tak se to nepočítá a nejde s tím nic dělat. A v tom spočívá největší význam studie. Připomíná, že někdy stačí minuta neopatrnosti a jedno napití. A změní se vám mnohem víc než jen jeden večer.
