Velikonoce jsou skvělé svátky v tom, že ty dny volna jsou vždy. Ostatní se pohybují podle data, a tak mohou vyjít na víkend. U Velikonoc je jistota, že prostě někdy na jaře bude pátek a pondělí volno. Proto je mám rád.
Tedy mé pragmatické já. To duchovní či romantické nebo nostalgické ve mně prožívá některé svátky, i když jsou v den, kdy by i normálně bylo volno. Tak si říkám, jestli by nebylo pro duševní stav země lepší, kdybychom si řekli: Hele, tak máme 12 dní v roce mít volno, uděláme tedy týden pracovních prázdnin v zimě a týden v létě. A svátky budou normální pracovní den.
Myslím, že bychom je pak opravdu vnitřně slavili. Třeba s o hodně menšími přípravami, určitě s menšími nákupními a rodinnými taškařicemi, zejména byznys vázaný na sváteční nákupy by mi nepoděkoval, ale narozeniny přátel také slavíme doopravdy a upřímně, i když zrovna „spadnou“ na pracovní den. Tak se holt sejdeme ve čtvrtek večer, když si můžeme dovolit vypustit pátek, nebo raději v pátek či sobotu, aby byla jistota dne na regeneraci. Ale scházíme se a dárek kupujeme proto, že kamaráda máme rádi, chceme ho vidět a on to má s námi podobně.
Vázat oslavu čehokoliv na den volna je svým způsobem podplácení. Je v tom určitý moment vydíratelnosti: My vám dáme volno a vy budete slavit, co si přejeme. Vím, není to takhle míněno, ale opravdový vztah k něčemu se vyjádří také tím, že musím něco obětovat, něčeho se vzdát, něco překonat. Mnozí poznají, proč mají volno, jen podle programu v televizi či reklam týdny před „akcí“.
Naše dva hlavní duchovní svátky – Vánoce a Velikonoce – jsou vlastně začátkem a koncem života jediné osoby. Já vím, žádný konec nenastal, takže jsem vlastně nic nepochopil, ale jistota smrti je přeci jen pochopitelnější než naděje na věčný život.
Když jsme u toho obětování se pro něco. Či pro někoho. Ano, o tom jsou také Velikonoce.
Zkuste se zeptat svých známých či náhodných spolustolovníků na obědě či v kavárně, zda ví, o co jde o Velikonocích. Sám o sobě je příběh ukřižování a následného objevení prázdného hrobu složitý či nepochopitelný pro běžného člověka střední Evropy jednadvacátého století. Pokud to tedy nebere jako danost, které věří bez přemýšlení, nebo naopak pohádku z jiné doby, abych použil dva možné extrémy.
Naše dva hlavní duchovní svátky – Vánoce a Velikonoce – jsou vlastně začátkem a koncem života jediné osoby. Já vím, žádný konec nenastal, takže jsem vlastně nic nepochopil, ale jistota smrti je přeci jen pochopitelnější než naděje na věčný život, ať v jakékoliv podobě či prostoru. Pro mě je ale mnohem důležitější a pro tuto kulturu zásadnější, co bylo mezi tím. Tedy samotný život muže, který ovlivnil náš způsob myšlení a jednání víc, než jsme si dnes ochotni připustit. V tom dobrém i ve zlém. Protože vše se dá překroutit a zneužít, což současnému člověku, žijícímu část dne na sociálních sítích, nemusím vysvětlovat.
Reklama
Oba tyto svátky jsou současně oslavou naděje. Naděje, že v tom nikdy nejsme sami a že i ta největší bolest neznamená její vítězství. Právě to, že celý ten příběh není soustavou nudných úvah, ale je vyprávěný a vysvětlovaný na životě jednoho mladého muže, který přemýšlel o světě, a tudíž se musel dostat do problémů, protože si ty myšlenky nenechal pro sebe. To jej činí jak zdánlivě srozumitelným, tak určitě přitažlivým. Je tam všechno, včetně zrady či alespoň zapření přátel, pomíjivost oblíbenosti u davu, vysoká politika, víno i základní potřeba mít každý večer kde složit hlavu.
Velikonoce pak celému tomu příběhu dávají smysl a nutí nás k jeho přijetí či odmítnutí. Protože to, co nabízejí, není nic banálního. Je to prastará odpověď na otázku po smyslu života a důvodech našeho jednání v něm. A navíc letos můžeme dooslavit postup repre na mistrovství světa po dvaceti letech, protože jestli někdo dosud nevěřil na zázrak, pak po úterní noci musí.
